Jak je to vlastně s těmi hrami? III.

"Myšlenky jsou mraky. (...) Myslíte si, že jste pronikli hluboko do jejich nitra, analyzovali to, co se nazývá strukturou, či dokonce "post-strukturou" - a přitom je to vše příliš brzy anebo příliš pozdě. Jeden mrak vrhá svůj stín na jiný mrak, stín mraků se mění podle toho, z jakého úhlu se k němu blížíte.
Myslím si, že Wittgensteinovi tanula před očima myšlenka (mrak) tohoto druhu, když rozpracovával svou teorii her řeči. V žádném případě to nejsou hry, jež bychom hráli tak, že bychom jako nástrojů používali speciální jazyky. Naopak. Wittgenstein vysvětluje, že pravidla hry její hráči neznají a že používat jazyka jsme se nenaučili tím, že bychom si výslovně osvojili jeho gramatické či lexikální vlastnosti. Učíme se mluvit tímto jazykem, když jako děti naslepo bloudíme oceánem vět."

Jean Francois Lyotard: Putování a jiné eseje. (str. 12-13)

"Moment! Moment! Ledňáček přichází; ledňáček nepřichází." :)

Proč vlastně něco psát, když už všechno napsáno bylo? Tak třeba i s touto Belbovou otázkou se můžeme v knize Virginie Woolfové Orlando setkat. Několika nepříjemnými zkušenostmi s nemožností komunikovat či jakkoli existovat vedle lidí, společnosti, navrací nás k samotě, která je halena milosrdnou tmou, jež nám dovoluje hledat pravdu, ale také si ji vyslovovat. Tak chce i Orladno být sám svobodný, sám vyrovnaný, sám pravdomluvný. Bohužel mu to ztěžuje jeho touha být básníkem a psát.

"A tak se stalo, že myšlenky o lásce přikryl sníh a zima; polena hořící v krbu; ruské ženy, zlaté meče a štěkání jelenů; umolousaný král Jakub a ohňostroje a pytle s pokladem v podpalubí alžbětinských korábů. Každá jednotlivost, jakmile se ji snažil vyjmout z jejího místa v hlavě, byla takhle obtížená jinými věcmi jako kus skla, který po roce na dně mořském obroste kostmi a vážkami, mincemi a kadeřemi utopených žen.

"U boha, další metafora!" vykřikl, když tohle řekl. (...) A k čemu to?" otázal se sám sebe. "Proč to neříct jednoduše těmi a těmi slovy, (...) jak jednoduše říct těmi a těmi slovy, co je to Láska.""

Na druhou stranu se Orlandovi podaří něco naprosto nevídaného. Stane se Orlandou. A to doslova:). Proč taky žít něco, v čem nemůžu najít žádný smysl, takhle je to všechno zajímavější (možná), snadnější (možná) a i psaní dává nějaký smysl (no, tak to snad ani ne). Každopádně je čemu se zasmát. Kupodivu. A v několika málo vteřinách si opravdu můžete zlomit nohu, najít ten správný smyls, potkat toho pravého a zamilovat se. Tak proč to nezkusit třeba takto.

"Neboť moudrou šetrností přírody došlo k tomu, že náš moderní duch se téměř obejde bez jazyka; úplně stačí ty nejběžnější výrazy, protože stačí i nic; z toho tudíž plyne, že ten nejběžnější hovor je často nejpoetičtější a nejpoetičtější je přesně to, co se nedá zapsat. Z kteréhož důvodu zde necháváme prázdné místo, které se však musí chápat tak, že tento prostor je naplněn k prasknutí.

...

...

...

...

..."

U vína za nocí s tebou a tobě

VÍRA

Nevím je kde se mi rozpůlí víra
Se trojí se třísí
Mě cestou z níž čtvrtý ji neposbírá
A z balíčků v talonech zahoustne prach
Přežívá zabít ji sílí mi v krách
Sama dnem prohlédne zaváté další
Cukruju sněhem si co mě zas zháší
Mísy mísy mám plné jak přidávám z ničeho
Nesnesem unesem marné jest moje jho
Dopíjím a jak ty bereš mě sebou?

Nemám svět je jich moc a tak mě jebou

NEVÍRA

K obloze teplo a podlaha mráz
Do nebe vrosteš jinak jsi kaz
Stěny mnou hýbou je nepřetékám
Jenže ne tam jenomže někam
Myslím si v sítích tvých slepě tikám
tá tatatatáratatá titá tatattta
Nebo jsem ty
Nebo je dotek
Nebo je Nebo
Nebo je
Bojácný
Tatarák
Biblioték

Bird York - In the Deep

Smutná hudba k smutnému filmu, každé i bez sebe, zvlášť, ale jelikož to takto vyšlo, tedy dohromady nádherné...

Z vlastní záhrádky

A ztichlé trubky zkalen zlatý svit

Možná i s trochou subjektivizace dnes tedy několik málo vět, skládajících se ze slov, skládajících se z myšlenek, skládajících se z pojmů a soudů či jak to vlastně bylo. Poslední, bohužel, dokonce ani mně přímo ne, pouze odposlechnutím jsem se k této informaci dostala, kniha, která mi tedy byla i nebyla doporučena, jak vyplývá z výše velice komplikovaně rozvitých souvětí, je Dražba série 49 od Thomase Pynchona (a konečně).

Z nicneočekávajícího čtení se samozřejmě vyklubalo okouzlení ze všech těch propletenců vztahů a příběhů zapletených v pletence... a hlavně znaky, ano, na ty se už nikdy nebude smět zapomenout. Nakonec se tedy přes kostní moučku dostáváme k vytváření si svého textu četbou textů v textech obsažených.

(nejdříve to ale musím dočíst, tedy chvilinku...)

Dokonce pampeliškové víno, to mi taky připomíná dlouhé a teplé letní večery strávené ve vtipných hovorech o kdejakých zhovadilostech; ale dnes už jen zvesela. Měla bych se ho naučit vařit, pampelišek u nás roste spousta.

Hm, to je velice zajímavé. A teď bych měla říct... snad si opravdu v těch Prázdných ulicích dělá z nás autor legraci, nebo už přestávám zastávat dokonce i názor, že to tedy nebylo nakonec tak zlé. Ale zpátky; s rychle ubývajícími stránkami se samozřejmě rozpadají veškerá relativně smysluplná symbolická řešení. Přesto právě bez toho úplného posledního Slova je mi to mnohem milejší.

Jak je to tedy s těmi hrami? II.

"Svět nemluví. Mluvíme jenom my. Svět může být, jsme-li vybaveni jazykem, pouze příčinou našich mínění. Nemůže nám však nabídnout jazyk, kterým bychom mluvili. To mohou udělat jedině druzí lidé. Pochopení toho, že svět nám neříká, které jazykové hry máme hrát, by nás nicméně nemělo vést k tvrzení, že rozhodnutí o tom, kterou hru hrát, je arbitrární nebo je výrazem něčeho hluboko v nás."

Roland Barthes: Nulový stupeň rukopisu. Základy sémiologie. (str. 6)

Jak je to tedy s těmi hrami? I.

"Vnímanie umeleckého textu je vždy bojom medzi polucháčom a autorom (v tomto zmysle je v skúmaní a percepcie umenia použiteľná matematická teória hier). Keď si poslucháč osvojil určitú časť textu, "domýšľa" si celok. Následujúci "chod" autora može tento dohad potvrdiť, čim sa stane ďalšie čítanie neužitočným (...), alebo odvrhnúť dohad a žiadať od poslucháčov novú konštrukciu. Ale nasledujúci autorský "chod" znova stavia tieto dve možnosti. A tak to pojde až do chvíle, kým autor "nezvíťazí" nad predchádzajúcou umeleckou skúsenosťou, estetickými normami a predsudkami polucháča, a nevnúti mu svoj model sveta, svoje ponímanie šktruktúry skutočnosti."

Jurij Lotman: Štruktúra umeleckého textu. (str. 325)