V mlze

Francouzský spisovatel Laurent Botti napsal román Děsivé přízraky. Že se jedná o horor v pravém slova smyslu, je třeba podotknout již na okraj, neboť při četbě vás rozhodně bude mrazit. Této knihy se budete téměř bát, protože jednoho dne se stanou hrozné věci; a od toho dne už nic nikdy nebude jako dřív.
A právě proto se ocitáme v burgundském městě Laville-Saint-Jour, které si téměř vynucuje naši přítomnost, aby nás upozornilo na to, že tady rozhodně nikdy patřit nebudeme, a pokud jsme se zde ocitli, pak jistě z těch nejhorších důvodů. A nic lepšího nás zde nepotká. Ač vzezřením zapadákov, vždy mějme na paměti, že každá mince má dvě strany, každý list rub a líc; jedno bez druhého porušit nelze, pouze snad na čas zastřít mlhou… ano, mlha. Hustá, nadýchaná, rozkošnická, současně lehká i těžká, tančící v zahradě kolem stromů; ale pak je tu ta druhá stana, ty věci. Laville-Saint-Jour je divné místo, pravda, velmi hezké, alespoň tak praví turisté. Je krásné a tajemné. Pochopitelně, když člověk projíždí kolem, nemůže nic vědět, ale když tam nějaký čas žije, je to něco jiného. To město vás zahalí do mlhy. Spadne vždy koncem září, začátkem října. Nejdříve je to velice hezké, ale po několika týdnech je tato mlha jako závoj, obrovská dusící pokrývka. A je tam pořád. Celé měsíce.
Je to staré město, až příliš staré, má za sebou dlouhou historii a dlouhý seznam podivných úmrtí, o kterých se nemluví. Vše kvůli té mlze a těm věcem. Toto město si velice žárlivě střeží svoje tajemství.
Přesto se komisař vyšetřující vraždy pokouší proniknout skrze mléčně krvavý závěs, ale není vlastně místní, takže hlasy ani stíny nevnímá, ovšem nepříjemný pocit rozhodně má; stejně jako Bastien, který přijíždí s rodiči najít nový život, nachází však pouze noční můry a přízrak svého mrtvého bratra. A mnoho dalších životem zkroušených lidí má podstoupit tuto těžkou zkoušku, svou první zimu v městě, svou první mlhu.
Ona podobnost s romány Stephena Kinga, jež je avizována na obálce knihy, není jistě náhodná a pominout ji nelze. Pomyslnou pojivou nic zahlédneme vinout se jak přes detailně vykreslené dětské charaktery a psychologie postav obecně, tak v motivu zla, jímž se stává určité místo, prostředí, v tomto konkrétním případě město Laville-Saint-Jour. Zlo je zde hutnou probouzející se smrtí všech nepřirozeně zavražděných dětí a ostatních, kteří coby stíny promlouvají skrze rodilé obyvatele.
Hodnotit horor se může zdát velice jednoduché. Horor je buď špatný, nebo dobrý. Žádné mezi neexistuje; a tento horor je jistě dobrým, neztrácí na poutavosti a děsivost na jednu stranu příjemně graduje a na druhou stranu je velice lehce odhalována její pravá podstata.
Francouzské prostředí a odlišně vnímané společenské vztahy, způsob mluvy (trefně poodhalován poznámkami pod čarou) jsou příjemnými ozvláštňujícími prvky, díky nimž lze nahlédnout do trochu jiné kultury, do trochu jiného způsobu psaní knih.

Konečně znám Pravdu

"Všichni psychologové, kteří se zabývali ženskou inteligencí, jakož i básníci a spisovatelé dnes uznávají, že ženy představují ty nejpodřadnější formy lidské evoluce a že stojí blíže k dětem a divochům než k dospělému a civilizovanému muži. Vynikají ve vrtkavosti, nestálosti, bezmyšlenkovitosti, nelogičnosti a neschopnosti rozumně uvažovat. Nepochybně existují i ženy výjimečné, stojící vysoko nad průměrným mužem. Jejich výskyt je však natolik řídký jako výskyt jakékoli jiné zrůdnosti, například gorily se dvěma hlavami a to značí, že je můžeme zcela pominout."

Stephen Jay Gould: Pandin palec: malá tajemství evoluce. (str. 154, cit. Gustave Le Bon)

Pravda je věcí fantazie

Na způsobu vyprávění rozhodně záleží, proto je Zimní planeta světem představitelným, světem tkaným nám po chuti… a rozhodně chutná. Není to sice nic přehnaně přítulně nasládlého, ale pokud vnímáme tuto šťávu všemi smysly, pak i červený grep může být tím sladidlem nejchutnějším a především osvěžujícím.
Ursula K. Le Guinová začíná příběh vyprávět přesně v roce jedna. V roce jedna také skončí, jelikož čas či vize budoucnosti tu naprosto nehrají žádnou roli, neboť jak praví báje o stvoření, na počátku nebylo nic, jen led a slunce; a neexistoval žádný stín. Na závěr, až nastane konec, se slunce samo pozře, stín pohltí světlo a nezbude nic než led a tma. Tedy ačkoli jedině smrt a cesta vedoucí k ní je nezvratitelná, ještě je zde jistota jedna, tato cesta rozhodně bude zmrzlým kusem ledu, chladem pronikajícím všemi našimi smysly. Měsíce a měsíce nepolevující zimy, plískanic, ledu, větru, deště, sněhu, zimy, zimy uvnitř, zimy venku, zimy na kost, do morku kosti. A celou tu dobu samota, odcizenost, izolace, nikdo, komu by se dalo důvěřovat.
Přeci zde ale musí být něco tepla, něco co prohřeje zkřehlou duši, propojí mezilidské odlišnosti, rozezvučí společnou strunu mezi osamoceným vyslancem ze Země a hermafroditními obyvateli neznámého zamrzlého světa. Pokusme se to tedy najít.
Ve vztazích a především na vztazích vyvstává celá polarita děje knihy. Snaha pochopit bytosti nám odlišné co do strukturování a hierarchizování společnosti, co do stavby těla a předně co do chování a stylu přemýšlení. Pozemský návštěvník je vskutku vystaven nelehké zkoušce; snaha porozumět, přežít a domluvit se s obyvateli Gethenu rozehrává partii, která diverguje mnohými směry. Ale stále mějme na paměti, že není-li z nějaké činnosti užitek, nutno nám alespoň sbírat informace; není-li užitek ani z informací, pak spěme.
Jisté je ovšem to, že Genly Ai je z jiného světa. Přiletěl prázdnem v podivné lodi a otevírá obyvatelům Gethenu vzdálená vrata do Vesmíru. Nikdy by si ani ve snu nedokázali představit, že může ještě něco existovat. Že jsou i jiné světy, jiná stvoření, jiná realita, než jakou jim nabízí jejich morální přesvědčení. A do této podivně vykonstruovaného společenství se náš hlavní hrdina snaží proniknout, naučit se místním obyčejům, být rovnocenným občanem. Cílem je propojit dvě odlišné mysle bytostí, které nejsou než vyhnanci pro celou komunitu; přinuceni okolnostmi společně cestovat smrtonosnou krajinou; přinuceni přežít vlastní společnost i nepřízeň počasí, nalézt přátelství a především porozumění. Všechny sny o společné budoucnosti selhaly, dohody a sliby byly porušeny, zrada se ukázala být jedinou odpovědí tohoto světa na snahu o sblížení s okolním vesmírem. Jediné, co zbývá, jsem já a ty, já a přítel, který se stává vším.
Je zřejmé již zpočátku, že kniha bude koncipovaná jako popis odlišně se rozvíjejícího a žijícího světa, organismu. Téměř bychom mohli román nazvat dílem utopickým, neboť tyto oboupohlavní bytosti obývají podle jejich představ ideální svět, zakládají ideálně organizovanou společnost, proto jakýkoli nehomogenní prvek, který by tuto stavbu narušil, byť za účelem užitku a vyššího dobra, musí být samovolně vytěsněn; nic cizorodého nemůže v takovéto společnosti přežít. Proto se bortí jakákoli snaha o navázání konverzace, snaha o lidskost. Zde, kde kupodivu není slova pro „válku“, existují mnohem horší tresty. A utopická vize se mění v totalitarismus, nechtěné je bez rozdílu zatraceno a zapomenuto.
Jistě lze tuto knihu číst jako sci-fi, vizi o odlišné společnosti kdesi v budoucím vesmíru se nacházející. Lze ji také číst jako psychologický román dvou ztracených a zatracených duší, jež přes veškeré rozdíly dokážou nalézt útěchu a porozumění, dokážou přežít vytěsněni ze zkorumpované civilizace, kde pouze zástěrka a intriky mají váhu, kde upřímnost a loajalita jsou vlastnosti, jimž není v této realitě přisouzen žádný referent. Tak se učí tito dva exulanti, jeden vyloučený z vlastního společenství, druhý odloučený od rodného světa, porozumět si navzájem, pochopit biologicko-psychologické rozdílnosti odlišující jejich druhy.
Proto především lze číst tuto knihu jako dialog mluvčích, kteří se vlastně svými životy nikdy neprotnou, vždy každý z nich zůstane na své straně propasti, přesto se snaží alespoň se zahlédnout. A v takových šťastných okamžicích, když uvidí přes mléčnou mlhu obrys toho druhého, nade vši pochybnost vědí, co je skutečný střed jejich života, doba, která minula je ztracena, a přece přetrvává, ten nezapomenutelný okamžik, střed tepla.

"Světlo je levá ruka tmy

a tma je pravá ruka světla."

Přijímám objednávky

Když jedné zimní noci

"Je taky možné, že cesta měla mnoho cílů, monoho středů, že světlo, které osvětlovalo věci, nevycházelo jen z jednoho bodu; snad se paprsky z mnoha zdrojů odrážely od věcí a křížily, prolínaly se a posilovaly... Anebo cesta měla jediný střed, ale tím středem byla jen prázdnota, a světlo, které leželo na věcech, bylo tiché světlo prázdna, záře ničeho. Ale i prázdnota ještě může mít hodně různých podob; její světlo se proměňuje, je to, jako by prázdnota měla různé denní doby, (...)."

"Takže jste podnikl tak dlouhou cestu, abyste se setkal s ničím?"

"Přesně tak. To je přece docela dobrý cíl, nemyslíte?"

Michal Ajvaz: Cesta na jih. (527, 538)

Sekaná

"Přišla k nám číšnice a zeptala se, co si dáme.
"Tak hoši, co si dáte?" řekla. Dělala číšnici celá léta. Nejprve to bylo mladé děvče, teď už byla postarší.
"Dnešní specialita je sekaná, pokud se nepletu," řekl doktor Edwards.
"Ano. Na šedý den, sekanou si vem, to je naše heslo," pravila číšnice.
Všichni se rozesmáli. Byl to vtip.
"Takže já bych si dal třeba sekanou," řekl Fred.
"A vy?" zeptala se číšnice. "Taky sekanou?"
"Sekanou," řekl jsem.
"3x sekanou," shrnula číšnice."

Richard Brautigan: V melounovém cukru. (str. 126)

Živí mrtví

Víte, co se stane, když extrahujete lidskou duši a pozřete ji?
Tělo se nasytí jedinou látkou, která ho skutečně obohacuje, rovnováha mezi fyzičnem a metafyzičnem se vychýlí. Takto posilněná vůle získá nadvládu, začne toužit… a touha dokáže prodlužovat život, zocelovat tělo, hojit rány. Fyzické stárnutí se stane otázkou rozmaru. Člověk prostoupený tímto andělským vínem je ale především blíže Bohu.
Kniha Zjizvená noc je strukturována do tří základních částí, v nichž je nám nejprve nalháno, jakým se svět zdá být, následně jsme svědky mnoha velice nepěkných vražd, pro něž je typická spousta stříkající krve, a do třetice se vydáváme, jak jinak, do války. Tato moderní fantasy se vyznačuje několika signifikantními znaky, spojenými jak se samotnou výstavbou jazykovou, tak s uspořádáním tohoto zásvětního světa ve svých fantastických a fantazijních rysech.
Autor Alan Campbell dává punc příběhu již samotným výběrem lexika, jistě ne arbitrárně jsou zde pojmenovávány lokace a části města vždy spojením adjektiva se substantivem, vše se tak stává nejen barevnějším, co do možnosti představitelnosti představ, také plnějším významově. Svět, respektive město Hluboká brána, je také přímo lexikem spojeno a ztěžka zavěšeno v řetězech, lanech, provazech, trámech, nosnících a vzpěrách. Tyto články/stavební prvky jsou naprosto propleteny, stávají se spojovacími a hierarchizujícími znaky společnosti, jež je představována individui stojícími na různých podlažích této vrstevnatě postavené struktury, v různých patrech města, a snaží se shlédnout do v mlze se rozplývajících hlubin, kde kdysi snad bylo možné zpozorovat duchy… kdesi dole, mezi kořeny tohoto železného stromu, na nějž jsou domy, mosty či chodníky zavěšovány dusíce tak své vlastní základy.
Hluboká brána je očistcem duší ve všech přístupných významech tohoto slova. Mrtvá a neposvěcená krev se zde stává stejně nebezpečnou jako dvousečný meč; po takové krvi prahne peklo, které kvůli ní hluboko pod kývajícím se městem s hrůzou nahánějícím skřípotem otevírá svá vrata. A když už se jednou vstup otevře, nedá se naprosto odhadnout, co odtamtud může uniknout.
Nebesa jsou bohyní světla a života, rozezlenou lidskou špatností, obyvatelům tohoto prokletého města navždy uzamčena, jejich duše jsou ponechány bytí v navždy ztraceném bludišti. Nehledě k tomu, že město samo se neustále řítí do propasti vlastní zchátralostí, nepevností, díky rzi, jež nahlodává a stravuje křehké řetězy a nosníky.
Hlavní hrdina je zde představován bytostí astrální, stojící ve středu mezi smrtelným, nízkým člověkem a božskou dobrotivostí. S andělem se v Hluboké bráně setkáme celkem běžně, nebo lépe řečeno „zběžně“, jelikož se opravdu vyplatí za Zjizvené noci před tímto stvořením rychle utéct; ona Karneval je pěkná, dušechtivá, krvelačná bestie. Pokud však narazíte na malého anděla-klučinu Dilla, který kdyby neměl křídla, barvu proměňující duhovky a cosi svaté krve v těle, by zas byl jen pěkným kvítkem. Inu, vskutku dvě sbíhající se protilehlosti, které dříve či později musí najít společnou řeč, neboť je zde ještě cosi dalšího, mnohem temnějšího a nebezpečnějšího.
Příběh samotný je velice zvláštní. Není výjimečný, přesto však není nijak prostý. Žádná z postav nepředstavuje absolutní zlo, i špatné skutky se dají nahlédnout z kladné stránky; i smrt může být vykoupením pro ztracenou duši, která se naklání nad propastí kdesi na hranici světa.
Škoda jen, že kniha s přibývajícími stranami pozbývá na čtivosti, zprvu zajímavá zápletka tajemných vražd a zabíjejícího „padlého“ anděla není patřičně stupňována a po čase začíná nudit. Jednoduše povlává nad městem jako Dill, který se nikdy ani nenaučil pořádně létat.
Příjemnou vložkou jsou však okamžiky esoterické. Temná magie zde vystupuje jako alchymistické vyrábění rozličných jedů a nástražných zařízení. S ní můžete získat vládu nad světem, nesmrtelnost, božskost… nebo také spoustu mokvajících, krví se naplňujících boláků a vředů.
Kniha má mnoho kladů, díky nimž ji vřele doporučuji k přečtení, bohužel však jsou tyto klady přesně vyvažovány i několika rysy negativními, mezi nimiž převládá jistá zdlouhavost a opotřebovanost základní zápletky. Je to také podtrženo následným částečným rozdělením příběhu do dvou na sobě nezávislých linií, vydání se na dalekou výpravu bývá ostatně vždy ošidné; posléze zapomínáme, proč jsme se tam vlastně vydali a kdo koho stíhá a z jakého důvodu spolu vůbec tihle podivíni válčí?
Jak už to tak chodí, jedna linie se stává nesmírně zajímavou a atraktivní, kdežto tu druhou máme tendenci přeskakovat a popohánět kurzorickým čtením. Taktéž rozvleklé je ústění knihy k všezavršující a všedestruující bitvě, čímž ovšem trpí mnohá fantasy. Samotná bitva se pak právě v opozici stává tím nejméně zajímavým, přestože by měla být vrcholem a rozuzlením.
Mnohdy by si příběh žádal trochu odlehčení v podobě třeba i ryzího či surového humoru, ale zde se bohužel mnoho nezasmějeme. Vlastně nikdy, a to je veliká škoda. K fantasy jednoduše oplzlosti a sem tam nějaký ten vtípek prostě patří. Ale na druhou stranu, pokud budete dostatečně věřit, setkáte se s Bohem. Přestože v té chvíli už pravděpodobně nebudete mezi živými.

Než nám padne sníh

Příběh v protikladech

Michal Doubek v knize Tvůj den, má noc rekonstruuje prostřednictvím hlavního hrdiny vskutku zvláštní příběh, v němž je propojena nejen krása uhrančivého slova a nedořečených vět, ale také autorovo životní zázemí, jímž je bezesporu jeho praktické uplatnění v lékařství. Propojením tohoto vyvstává jistě nejeden antagonismus, díky nimž je kniha také vystavěna právě takovým způsobem a ne jiným.
Hrdina Vilém stojí přesně v pravém úhlu mezi dvěma odvěsnami, které představují dvě osudové ženy jeho života. Možná ony jsou dnem a nocí pro tuto knihu, možná je oním pomyslným protikladem světlá realita českého prostředí a známých uliček a kaváren, v nichž se příběh odehrává, ona přístupnost zprostředkovaná jak například všedností pojmenování osob, tak typickým milostným neřešitelným zakroucením. Temnotou a neproniknutelností by v tomto případě pak byla ona skrytá, téměř goticky tajemná nit, již postupně rozplétáme v podobě podivných krví přetékajících rituálů. Dostáváme se tak kdesi do doby našich slovanských předků a do příběhu jiné nenaplněné lásky, která prostřednictvím Kateřiny ožívá v současnosti jako msta a snaha po ukojení dávno zapomenuté křivdy. Uvědomuje si vlastní odcizenost v tomto světě, rozpor mezi svým nitrem a vnějškem – její tělesná schránka nepatří její duši, ta je zde uvězněna jako v cele a nic než cesta krve a záhuby toto nedokáže napravit.
Nikdo v tomto příběhu nestojí na vlastních nohách, všem je přisouzena ještě vedlejší role, kterou ale musí nejprve odhalit oni sami, musí porozumět souvislostem, jež propojují současnost s minulostí; vytvořit si svůj vlastní svět ve skříni na polštáři s pampeliškami.
Příběh Tvůj den, má noc dal by se jistě vřadit v termín „romaneto“, jistě je oním podivuhodným, téměř magicky nereálným, přesto však vždy stojícím na přesném vědeckém vysvětlení. Podporuje to i druhá silná linie vyprávění, založená na biologicko-chemických pokusech s lidskou DNA a jejím klonováním. Vskutku to už nezní tak libozvučně, nicméně o to více je to zajímavé samo o sobě. Archeologické průzkumy vedou nejen k touze po poznání a uznání, ale také k podivnému nálezu lidské tkáně, jež se stane jádrem nového života, ovšem zde nikoli posvěceného, nýbrž navždy pokřiveného a poznamenaného svým nečistým původem.
Kniha je jedním velkým tajemstvím, je na jednu stranu prostá svými náměty i zpracováním; ničím v tomto nepřekvapí, neboť tyto myšlenky již nejsou ani v literatuře, ani ve vědě novými. Na druhou stranu je jistě ale zajímavá v českém kontextu, je něčím čerstvým zde, mezi všemi těmi bojovníky, zaklínači a maskovanými hrdiny. Těžko říci, zda ji vůbec posuzovat v prostředí těchto, nicméně jistě je rovna stát mezi těmito a měla by být alespoň spatřena, přestože jen nemnozí sáhnout po podivné malbě, jež tvoří obálku knihy.
Přestože jsem užila tolika kladných slov, rozhodně nečekejte nic převratného.

Konec

"Zdá se mi, že všichni bereme své životy jako příběhy, a jsem přesvědčen, že psychologům, sociologům, historikům a podobně by přineslo užitek, kdyby to uznali. Pokud si člověk odžije běžný úsek šedesáti a více let, je nanejvýš pravděpodobné, že se jeho život jako ucelený příběh už uzavřel a zbývá prožít jen epilog. Život jde dál, ale příběh už skončil.
Některým lidem je přežívání v epilogu tak proti mysli, že raději spáchají sebevraždu. (...)
Ale říká se taky, že nikoli tento příběh, nýbrž právě epilog je z (...) života nejlepší. (...)
Možná je na škodu, že se tolik lidí snaží ze svých životů komponovat dobrý příběh. Příběh je konec konců věc stejně umělá jako hospodský rodeový trenažér."

Kurt Vonnegut jr.: Ostroočko. (str. 169-170)

Srůstání písmen a věcí

"Ve dne je do tkaniny zvuků vetkáno tolik obrazů, které upoutávjí mou pozornost, že si příliš neuvědomji dotek její látky, ale když v noci nemohu spát, cítím, jak mi pomalým, klouzavým pohybem přejíždí po tváři, po celém těle, (...), zoufale toužím po tichu."

"Fabulace je dobrodřužstvím setkání i návratem domů, přivádí tě do krajiny, kde šumí proudy dosud neznámých příběhů, kde se rýsují postavy bez tváře a ve tmě se o tebe otírají těla neartikulovaných živočichů, velé larvy. Poznáš, že tato krajina je nejen rodnou zemí příběhů, ale že se z ní zvedají i tvá vlastní gesta, činy a myšlenky. Pouze v příbězích zrozených v této krajině se setkáš se sebou samým; (...). Dokonce poznáš, že tvůj život je podivným způsobem kopií příběhů, které v této krajině vyvstávají."

Michal Ajvaz: Zlatý věk. (str. 52, 293-294)

Světu právě odpadlo dno

Moderně se má tvářit kniha Elizabeth Bearové s jistě atraktivním názvem Zakalená. Nu, do jaké míry je to pravda můžete posoudit v krátkosti se mnou.
Samotná struktura knihy a příběhu je více než standardní – vyprávění životních příběhů několika málo významově odlišených postav, odehrávající se v celkem blízké budoucnosti na Zemi, převážně v Americe. Zpočátku velmi tajemně se tvářící zápletka je zlehka dovysvětlována pomocí několika krátkých ohledů a vhledů do minulosti. Jazyk na tento typ fantastiky neoplývá mnoha nestravitelnými neologismy z různých odvětví vědy či přetechnizovanými termíny, což je jistě výhoda, neboť se tak stává přístupnější všem čtenářům, ovšem není ani v ničem zvlášť výjimečným. Autorka umí zaujmout a psát čitelně a lehce, snaží se užívat ke zkrášlení barevných výjevů a popisů, nicméně odstín šedivé, který je příznačný pro mrtvý kanál televizoru, by byl jistě v mnohém přijatelnější.
Hlavními stavebními kameny knihy jsou předně politika, a to nikoli na úrovni národní či světové, nýbrž týkající se celého vesmíru. Státy už se nehašteří o „maličkosti“, snaží se uplatnit své vesmírné projekty a tím získat moc nad jinými planetami soustavy; samozřejmě se zde nejedná o nějaká mírová vyjednávání, ale opět o ozbrojené konflikty, ovšem na v poněkud šířejším záběru.
Dalším silně vládnoucím tématem této knihy jsou nanotechnologie, jež umožňují nejen pokrok souhrnný, ale především se jimi vylepšuje podstata samotného člověka, má se tak stát jakýmsi nesmrtelným kyborgem. Dále samozřejmě s tímto výše zmíněným musí značnou část stránek zaplňovat umělá inteligence, tedy přesněji pokus o její konečné vytvoření a předně probuzení v ní chuti po životě, a virtuální realita, díky níž je možné propojit vědomí s technickými, biologickými či chemickými (drogy) vymoženostmi. Bonusově jsou zde zařazeni ještě mimozemšťané.
Příběh je zasazen za pevnou bariéru dat, skrze kterou musí několik vysloužilých válečných i jiných veteránů nanovo protáhnout své ošoupané, pozapomenuté životy. Znovu se tak navracíme k informacím, jež měly být dávno zapomenuty, a otevírají se dávno odsunutá témata, která kdysi byla pevně s hřmotným duněním zabouchnuta. Přesně tak, jako když nad mrtvolou zaduní při zavření ocelové víko rakve.
Hlavní hrdinka si z války neodnáší pouze hrůzné vzpomínky, ale především zážitek vlastní smrti… a pak několik kovových protéz, díky nimž je jí umožněno přežívat. Problém z toho vyvěrající není, jak si na tato vylepšení a zdegenerování vlastního těla zvyknout, ale jak nedovolit těmto technologiím zničení zbytků nervových propojení a hlavně naprostý kolaps osobnosti. Naštěstí se v pravou chvíli objevuje nabídka, která je překvapivě až příliš lákavá. Rozpolcenost těla a mysli je rázem odsunuta notně stranou a háček se s každým trhnutím vlasce zasekává hlouběji do stále ještě živé a především bolestivé tkáně.
Nakonec kniha rozhodně nestojí na příběhu, který, zdá se mi, je značně roztřepený a nepevný; nevytváří onu iluzi, v níž je možno věřit. Je nepřístupný a chladný. Hrdinové jako by stáli kdesi vedle ohniska dění, vždy v polostínu a skrytě, a žádným způsobem nepřilnou ani k ději, ani k nám.
Obnovený návrat ke kořenům žánru, k ryzí prostotě a specifické strohosti a bezbarvosti, jíž jsou tato díla charakteristická, o nějž se autorka pokouší, není tedy zcela vydařený, neboť snaha o aktualizaci tématu v poli sociálně-politickém těžko se kloubí s chladným kovem a matrixovskou zelení dat. Nehledě k tomu, že příběh sám prostě stojí na jednom místě a pouze je nám o něm vyprávěno odkudsi z povzdálí. Sice hezky, to ano, ale přesto plytce.
Elizabeth Bearová napsala kyberpunkový román opravdu zakaleně. Je prolezlý zajímavými červy, kteří opatrně rozbalují jedno vlákno informací za druhým, vydávají se na průzkum neznámých oblastí a přinášejí spousty kouzelně předestřených situací a dialogů, přesto jsou to ale červi svíjející se mnohdy nahodile a nekoherentně vůči textu. A navíc za sebou nechávají nepříjemně lepkavý, hlenovitý sliz.

Zde je plné znění nejdůležitější části zprávy

"Na okraj je třeba poznamenat, že jediný přeživší trosečník, indický občan pan Piscine Molitor Pátel, navzdory nesmírně obtížným a tragickým okolnostem při svém ztroskotání prokázal neuvěřitelnou odvahu a vytrvalost. Vyšetřovatel tohoto případu si není vědom žádného obdobného případu v námořní historii. Jen velmi málo trosečníků dokázalo na širém moři přežít tak dlouho jako pan Pátel a nikdo z nich ve společnosti dospělého tygra bengálského."

Yann Martel: Pí a jeho život. (str. 345)

Talk Tonight

Hra se dala do pohybu

Když náhodou zahlédnete v ulicích města Camorr malou, na kost vychrtlou postavičku Locke-po-otci Lamory se svými umaštěnými vlasy a cáry připomínajícím oblečením, řeknete si: Oliver Twist! Pak se ale podíváte do jeho očí a rozhodně tam nenajdete pokoru, zdrženlivost, rozvahu, soucit či strach; nenajdete tam žádnou z těch vlastností, které z Olivera dělaly naivně okouzlujícího a hodného chudáka-hlupáka, jenž sebou nechal smýkat jak hadr na holi. Ne, Locke Lamora rozhodně není ten typ chlapce.
Román Scotta Lynche Lži Lockeho Lamory je blízký svou atmosférou anglickému dickensovskému realistickému románu s jistými temnými až gotickými prvky i v mnohém jiném, než pouze tím, že se odehrává v prostředí těch nejšpinavějších provlhlých zákoutí zapáchajících ulic města Camorr a hlavními zprostředkovateli děje jsou pochybné identity všeho druhu, především zloději, lapkové a chmatáci, jaké jen toto město a prostředí dokázalo zplodit; také střízlivost podání, vyvážení dialogů s popisy a charakterizacemi okolí a okolností, za nichž vše probíhá, je zde signifikantní.
Město, které je ovládáno zločinem a zločinu slouží, kde zloděj vždy okrádá jiného zloděje, je útočištěm pro mistra lstí a intrik Locke Lamoru takřka dokonalým. Zde díky svému úskočnému duchu začíná snovat rozsáhlou a spletitou síť plnou předem do puntíku domyšlených loupeží. A že se nebude jednat o zcizení několika málo korun, je zcela jisté, daleko zajímavějším cílem je obelstění těch rádoby nejchytřejších a především nejbohatších aristokratů. Proto Locke Lamora z pohodlí tajného staroskleněného sklepení pod zahnívajícím chrámem pomyslně sráží svou nevymáchanou hubou první dominovou cihličku, ovšem ani ve snu jej v tu chvíli nenapadne, že pod sutí a troskami města zůstane i on sám. Ale staré hříchy nebudou nikdy pohřbeny dost hluboko, aby se nemohly znovu vynořit, až je budete potřebovat nejméně. A spravedlnost je vždy rudá.
Fantasy, která nám je předkládána, je paradoxně naprosto reálnou, neboť jsou to lidé, jež jsou středobodem celého; odehrává se v živoucím, křičícím a hlavně sprostě nadávajícím městě, tedy žádné stíny a přechody do snových realit nečekejme. Tento svět nestojí a není vybudován magií, ulicemi se neprohání podivná stvoření, vše kouzelné je zcela lidské a od člověka samotného odvozené. To ale neznamená, že se tento svět drolí jako lidský charakter.
O pevnosti knihy jakožto celku nemůže být pochyb, vždyť její základy jsou z pevného staroskla, na jehož rozbití nestačí žádné lidské schopnosti; tento materiál je pozůstatkem daleko starší civilizace oplývající mystickou tajemností, s níž se je možné seznamovat zatím jen velice náhodně, například kdybychom více vnímali tiché šustění křídel, které se za bezmračných nocí ozývá vysoko až v mechem porostlých střechách domů, mnohem více by nám tento svět připadal nabitý temnou magií a alchymií. Ano, samozřejmě, že zde je tato jemná síla, ovšem pouze v podobě tichých, mysl ovlivňujících a především smrtících kouzel, jež nevystřelují z pokřivených holí kdejakému stařečkovi se špičatým kloboukem; jen zasvěcení Nájemágové dokáží proniknout skrze její hranice, obyčejní smrtelníci pak mohou pouze doufat, že se s nikým takovým, kdo této síle vládne, jaktěživo nesetkají.
Kladem knihy je nepřeberné množství méně významných, o to však pro příběh důležitějších, postav, které dodávají barevnost celému dobrodružnému komplotu. Také pohled na svět skrze tu kterou postavu oživuje a zalidňuje tržiště a náměstí, a my se tak nemusíme bát, že za rohem nevýrazného cihlového domu nebude další ulice, ale pouze nedomyšlená černá propast. Hlavní dějová linie je vkusně rozsekána četnými mezihrami, v nichž si čtenář opravdu dokonale pohraje s tou kterou hlavní postavou, důkladně se s ní seznámí a nutně si ji oblíbí.
Co ještě ke vší té chvále dodat? Nejen, že je to výborné čtení, které má silný neprotřepaný příběh a opravdu velice prudký spád; autor je nadmíru brilantním vypravěčem každým kouskem své duše; kouzelníkem slova, který si je zatraceně dobře vědom svých výjimečných schopností. A navíc je to strašně vtipné. Tak originálními hláškami, přirovnáními a především nejrůznorodějšími obměnami nadávek a způsobů klení Lynch v nedohledno odbíhá mnohým v tomto pevně zakotveným autorům, a to je co říct.

Where You´re Been Hiding?

Sit and Wonder

Psí víno I

Nejlépe s naprostou neznalostí tématu přistupme ke knize nesoucí název Sága o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém, neboť jedině tehdy je možno zcela obsáhnout krásu jedné každé její stránky, jednoho každého slova uvnitř těchto.
Na poměrně malém prostoru je nám zde předestřen svět malého kousku skandinávských dějin, zčásti fiktivních, zčásti historicky doložených. Seznamujeme se nejen s četnými postavami, typy charakteristickými pro tu kterou situaci, pro roli specifikovanou postavením, zařazením v přísně hierarchizované společnosti, také s množstvím bájných prvků, kouzelných artefaktů, mytologických elementů, které jako střípky mozaiky slepujeme v celistvý obraz a utváříme tak právě tuto fantastickou říši, právě tento příběh, neboť naše obrazotvornost je už sama svou přirozeností puzena k tomu, aby se rozlévala, jako mlžný opar vznášející se nad provlhlými, ztuchlými lesy, a stoupala k výšinám marně hledající své hranice, a ještě nadto živena a oživena fantastickými prvky poezie. Však jedině mlha přechází po zemi tak, že není ničeho vidět, dokonce ani slunce, ale zmizí, jakmile se probudí vítr. Mocnými poryvy větru rozžehneme uhasínající oharky těchto dávno zapomenutých, nyní však z hlubokého spánku probouzejících se dobrodružství, jež podnikají berserkové, králové i obyčejní smrtelníci obývající tento svět.
Vždyť čím by byl svět bez příběhů, legend či pohádek? Laternou magikou bez světla, ovšem sotva do ní postavíme lampičku, objeví se na bílé stěně nejpestřejší obrazy. I kdyby to nebylo nic víc než pomíjivé přeludy, přesto nedokážeme od této proměnlivosti tvarů odvrátit pohled, v tu chvíli jsme všichni malými dětmi snícími si svůj sen, představujícími si vše, co fantazijní nerealita dovolí. V tu chvíli tkáme do osnov své existence vlastní pravidla, nasloucháme příběhům, věříme jim.
Tento svět, svět této knihy, vytváří svá vlastní pravidla, své vlastní bytosti, z nichž my jsme ti nejnižší a každá mimo nás je dokonalejší a nádhernější.
Ožijeme-li ságou o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém, vypravíme se daleko na sever do světa chladu a nevlídného počasí, kde se sálajícím životem rozpínají pouze starodávné báje, věštba o kouzelném meči vyrobeném trpaslíky prahnoucím po stále teplé lidské krvi. Magie je zde vrostlá hluboko v zmrzlou půdu i v lidská srdce, obyčeje a rituály jsou beze změny dodržovány od počátků věků, sny a předtuchy mají stejnou váhu jako slovo krále. V těchto soumračných dnech vypravujeme se tedy my do pustiny Švédské země, abychom se poučili o nutnosti dodržovat sliby, o odvážných hrdinských činech nebojácných bojovníků, ale především o tom, že konec našich dní je nám neustále v patách a nezbývá, než shledání na Valhale.
Zlo, ještě více než dobro, opanuje jeden každý příběh severských ság, jež jsou nám předkládány, je v těchto vyprávěních vtěleno v mnohé artefakty, stejně tak může však přebývat a přebývá v lidech. Hervör je bezesporu takovým médiem. Svůj prokletý původ chce odčinit nalezením rodinných kořenů a především pokladů rozsekaných předků. Ani strach ani slabost nemůžou ji přemoci, ruší mrtvé z poklidného spánku, aby výhružkami a hrubými slovy nabyla svého dědictví. Není pak pouze zlem, ale zhoubou pro sebe i své blízké. A tak také činí a skrze ni prosakuje kletba i do jejích potomků. Cesta nazpět se jak pro ni, tak pro jejího syna, jenž nese prokletí bratrovraždy, navždy uzavírá, jediným společníkem v její osamělosti je neštěstí přinášející meč. Zášť a zloba matčina se do syna Heidreka promítne coby prohnanost, lstivost a domýšlivost. Ze spárů smrti dokáže uniknout díky moudrým úsudkům a také díky dodržování rad jiných. Stává se tak nejen mocným králem, ale i oblíbencem svého lidu. Sílu slova měkce, avšak pevně obaluje v tajemství, hádanky střeží jeho dar rozumu. Svět je pro něj jen hrou, v níž je vsazen jeho život. Právě tyto hádanky se stávají významnou součástí ságy. Zaujímají značnou část textu a jsou tak vítaným ozvláštněním dialogu samotného nejen svou písňovou stavbou a převážně přírodním zbarvením obsahovým, ale také svou naprostou nelogičností, nemožností, aby čtenář jakkoli pronikl za tyto „bezvýznamné“ znaky, které jsou obsahem naplněny až ve chvíli, kdy je vyřčeno rozřešení:

Kdo je ta mocná paní,
která mnohé řídí?
Se zemí zápasí
a spasí smrtelné,
když přítel její
pevný je a spolehlivý.
Heidreku králi,
hádanka čeká!

„Tvá hádanka je dobrá, Gestumblindi,“ pravil král. „Však já ji uhádl. Je to kotva s dobrým lanem. Pokud její list je v zemi, netřeba se bát.“ (str. 95)

Celá sága o zle v matce, jejím synu a dalších potomcích je držena pohromadě krátkými, od sebe oddělenými, příběhy vyznačujícími se především poklidnou, lehce houpavou atmosférou. I drastické výjevy z bojiště či pohřebiště jsou uvedeny bez zbytečných okázalostí, přehršlí pestrobarevných obrazů. Právě toto dodává vyprávění na pohádkovosti, snovosti. Jako bychom procházeli se zavázanýma očima touto zamlženou zemí, světem, kde se rozseknutá lebka, stále s úsměvem na rtech, odkutálí od znetvořeného těla. Příznačným se tedy nestává reálnost oněch popisovaných dobrodružství, přestože víme, že historicky jsou některé scény doloženy, věříme v kouzelno těchto fakt a čteme je právě jako četné zdroje mnohých fantastických knih, jež přímo či nepřímo právě z těchto legend čerpají.
Příběhy jsou stále se opakujícími scénami, stejné situace nastávají při konání stejných chyb, jimž se nelze vyvarovat, stejná jména rodinných příslušníků evokují stejné charaktery postav a jejich úděly, nehledě k tomu, že snadno stíží orientaci ve vztazích mezi jednotlivými hrdiny.
Signifikantním pro ságy jsou také určité znaky, které, ač rozdílné vzezřením, přináší podobná sdělení. Jsou jimi jistě motivy cesty a putování, jež jsou zastoupeny téměř ve všech dobrodružstvích a jimž podléhá většina postav. Jsou jakýmsi hledáním vykoupení, očištění od prokletí a hříchů. Cesta je zde vždy slepá, nejenže nevidíme za další zákrutu, nikdy ale ani nevíme, kde přesně se v daný okamžik nalézáme, odkud jsme vyšli, co je cílem a proč leží shnilý strom zrovna v těchto místech.
Dalším stále se navracejícím motivem je samozřejmě svár. Je vyvolaný touhou po moci, krvi, msti, vždy však v něm je smrt zprostředkována prokletým mečem, který přechází z generace na generaci. Spravedlnost pak náleží pouze tomu, kdo pevně dřímá tento meč v obou rukou a nebojí se jej obrátit proti vlastní krvi. Věčná kletba je jejich zhoubou a nezvratitelným údělem. Na lásku, hlubší přátelství či náklonnost zde naprosto nezbývá místo. Nejhlavnějším je vždy snaha získat nadvládu nad jinými a snaha si ji co nejdéle podržet.
Kniha Sága o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém je výjimečná v mnoha ohledech. Je nejen textem primárním, obsahujícím svůj příběh, snad hlavním důvodem, proč knihu zakoupíme, ale má také mnoho rovin jiných, sekundárních.
Kniha je téměř až návodem pro orientaci v dané problematice, nese pravidla a pokyny pro čtení, pro vychutnání si textu v plné míře.
Precizností se vyznačuje také struktura a stavba knihy, jež se tak stává až uměleckým dílem, textem jiné roviny. Neznalému čtenáři je nabídnuto nejen například vysvětlení slova „sága“ z hlediska literárního zařazení, také z hlediska etymologického, tématického vřazení či jazykového ztvárnění. Nezanedbatelná část charakterizace starogermánských ság je věnována jejich složce písňové, neboť starogermánská hrdinská poezie se stala jejich nedílnou složkou. V sáze o Hervör a Heidrekovi je tato písňovost reprezentována aliterační poezií, jež, jak uvádí v úvodní studii Miroslav Černý, se vyznačuje unikátností značně ztěžující překlad.
K dalšímu ulehčení v orientaci jak v knize samotné, tak v dějinách germánských slouží letmá chronologizace význačných událostí (toto také slouží k zasazení ságy o Hervör a Heidrekovi do historického kontextu), poznámky k textu vysvětlující především jména postav a názvy míst, obsáhlý seznam doplňující primární a sekundární literatury, který nám usnadní orientaci v dané problematice, a způsoby, metody a postupy translace.
A právě díky tomu všemu výše zmíněnému kniha tvoří výjimečnou, celistvou soustavu, sférickou strukturu vyznačující se dokonale hladkou plochou, z níž žádným způsobem nevystupuje narušující prvek, je k dokonalosti vypracovaným projektem, za kterým je vidět nejen snaha a tvrdá práce, ale především radost z takto odvedené námahy. Proto se tato radost nutně promítá do čtenáře, jenž s téměř posvátnou úctou otáčí jednotlivé strany a vychutnává si kouzlo těchto legend a bájí.

Konečně svítá

Stephen King se v knize Za soumraku po delší době opět vrací k pracím kratšího typu. Jeho povídky se nevyznačují zvlášť silnou pointou, téměř vždy je jasné, kam autor míří a jak se tam míní dostat. Jejich kouzlo spočívá ve zpracování oněch „obyčejných“ námětů. Autor se v každé povídce snaží ztotožnit nás s postavou, která se za soumraku vydává na cestu, ať už se jedná o cestu snovou nebo cestu smrtící. Důraz je kladen na přesné vykreslení psychologie oné postavy, na detaily prostředí, na krásu slova samého.
Z některých povídek ovšem máme pocit spíše sentimentální. Příběhy (Willa, Utíkej, Káčo, utíkej, Maturitní odpoledne) jsou pouze plytkými pokusy učinit již tolikrát použité motivy atraktivními, bohužel ani smíření se s vlastní smrtí, ani útěk od problémů si čtenáře na delší dobu nezíská.
V jednoduchosti je krása, proto až další povídky (Harveyho sen, Rotoped, Němý, V úzkých), v nichž autor již nesází tolik na akci samotnou, spíše na zachycení dokonalého obrazu, snu. Zde se ukazuje autorova silná stránka, pomalu přidává na děsivosti, přestože se ještě nic děsivého neděje, pouze čekáme, za kterým slovem ta obrovská bublina hrůzy praskne, protože nutně musí. Ze vzpomínek a náhradních součástek jsou zde konstruovány přízraky, které většinou nebývají ani hmotné, pouze ve snech a v náhodných myšlenkách, jež táhnou hlavou nějakého podivína, přicházejí do reality, aby zprostředkovaly smrt.
King dokládá své zkušenosti mnohými intertextovými odkazy na různá jiná díla literární (Věci, které po nich zůstaly), čímž prohlubuje strukturu povídek, ovšem zdá se tato vycpávka pouze nadbytečnou, jistě bychom daleko více ocenili originalitu vlastní. Bohužel toho se téměř nedočkáme, povídky jako by zatuchaly ve své patetičnosti, jsou sice bravurně zpracovány, ale technika rozhodně nenahradí očekávání, kterého jsme zpočátku mylně nabyli.
Pokud s otevřením této sbírky doufáte ve stránky plné kbelíků krve, kvílení rozvrzaných dveří či vrahů ukrytých v temnotě stažených závěsů, budete doufat marně. Povídky v hororovém slova smyslu jsou spíše přeměněny do plíživých a děsuplných příběhů, což je ale někdy i na škodu, neboť již dlouho dopředu víme, co bude následovat, proto se ztrácí ono mrazivé překvapení, kdy nám po celém těle naskočí husí kůže a téměř zapomeneme dýchat.
Tato kniha je seskládaná z vyprávění, na něm je vše založeno, tedy pointa je přeměněna do rozkoše z textu, do radosti ze samotného čtení těchto „obyčejných“ nápadů zas a znovu trochu pootočených ve snaze o neobyčejné zpracování. Naneštěstí tato obyčejnost jednoduše způsobí, že okamžitě zapomínáme, co zrovna v které povídce zabíjí, jakou patologickou poruchou trpí ta která postava. Autor nás svazuje s hrdiny, s každým se ale ztotožníme jen na krátký okamžik, proto jsou jednotlivé povídky spíše takovým malým oddechnutím v parném létu, ovšem pokud by se mělo ochladit, rychle je vyměníme za něco rozpálenějšího.

Watchmen

Jsem ráda, že jsem se konečně k tomuhle filmu dostala, protože rozhodně stojí za vidění. Poslední dobou ani ty scifárny nejsou, co bývaly, ale tady tomu rozhodně tak není, tedy alespoň já byla přimrazená k obrazovce celé ty dvě a půl hodiny a jen tiše plesala nad tou nádherou (samozřejmě, že kino je ještě o něčem jiném, ale čas bohužel vrátit nejde).

Zvláštní, jak každá postava mi přesně seděla na toho kterého hrdinu, byli téměř vystřižení z komiksu:).

First try

Sledování mých fotografických neuměných pokusů bude jistě velice zajímavé, však pokud budete pouze hodnotit krásy přírody obklopující můj domov, snad i to povzbudí.
Tahle květinka neroste v žádné příkopě, ale mně na psacím stole. A nádherně voní. Škoda, že jméno jsem si nezapamatovala.

New beginning

První Nadace

Svým způsobem je to celé velká hádanka. Počátkem éry Nadace je projekt, který Isaac Asimov domyslel do posledního snítka prachu držícího se na stránkách pomyslné Galaktické encyklopedie, s jejímiž úryvky objevujeme tento mechanismus, systém o přesném počtu proměnných, my. Nejdůležitějším prvkem tohoto projektu je pak člověk jako eventualita ve svém charakteristickém vyobrazení, tedy bytost mocichtivá, sebestředná, nedokonalá a především nepředpověditelná. Takto ji autor vidí jako proměňující se napříč minulostí, z níž čerpá informace a zkušenosti, současností, zdroj aktuálních konfliktů, a budoucností, která ovšem není slepá, ale předem nahlédnutá a především předem poupravená.
Isaac Asimov vytváří svět krizí, střetů a konfliktů, svět předestřený nám do posledního detailu, s pevně obkreslenými obrysy, jež pouze musíme vyplnit těmi správnými barvami, a vězte, že pokud nenacházíme bezchybný odstín té které barvy, je to jistě úmysl, neboť problémy nejsou v této knize rozhodně od toho, aby komplikovaly nastalou situaci, ale aby byly řešeny a především úspěšně odstraňovány, jedině díky nim lze předpokládat blížící se katastrofy, významná historická údobí, jedině díky nim vidíme do budoucnosti. Tedy alespoň s aplikací psychohistorie na společensko-ekonomické síly, jež hýbou lidstvem a rozměrnou galaxií vůbec.
Verifikovatelnost této teorie, této knihy, zahrnuje nepřeberné množství položek, z nichž náhodně vybíráme pro nás, pro knihu, významné osobnosti, události či zvraty společenské, technické i jiné, ale především schopnost aplikovat ji v téměř neomezeném časovém rozprostranění, tedy někdy až za několik stovek generací, proto jistě usoudíme, že výsledky takovéto teoretické hypotézy nejsou pro současnou populaci nijak důležité, kdo by se zajímal o zánik galaktické Říše, který je předpovězen s předstihem mnoha staletí. Ale se vším se počítá. S určitou pravděpodobností samozřejmě.
Nikdy nemůžeme vidět za každé bezvýznamné individuum, ovšem jako komplex bezvýznamných individuí je lidstvo předvídatelné dokonale. Zde je možné dešifrovat lidské emoce a reakce do té míry, aby bylo lze předpovědět jakoukoli významnou událost. V tom je lidská slabost, ale i síla, neboť ve své sumě vědomostí a poznání přesáhne lidstvo možnosti jednotlivců.
V jednotlivých krizích, jimž zde čelí tváří v tvář obyvatelé první Nadace, je omezena svoboda jednání takovým způsobem, že vždy zbývá jedna jediná určená správná cesta a jedině tou se lze vydat. Tato cesta je předem vypočtena a vždy má své opodstatnění, což je pro logiku knihy nesmírně důležité, nic zde není nahodilé, všechny axiomy rovnice přistupují v pravou chvíli. Ale nějaké to „pakliže“ se najde vždycky. Nic není zcela rovné, není motivu, za nímž by nestál ještě jeden, není zde věta, která by se nedala vykládat nejméně třemi způsoby, proto dospíváme k řešení spolu s obracejícími se stránkami. Krize je vždy předložena, třeba ji jen rozpoznat a věřit, že řešení bylo předpovězeno.
Kouzelné na knize není jen to, že vše, co čteme, co se odehrává, je již do rovnice pevně vsazeno a jednotlivé postavy musí jen předpokládat domněnky, kouzelné je i to, že řešení je nasnadě, neboť je již předem dáno, jen je třeba dozrát do správného okamžiku, v němž toto řešení přičteme a dostaneme kýžený výsledek.
Kniha sama je výjimečná v nesčetných ohledech, především ve své nadčasovosti, je jedním z mála románů, který společně s Asimovem nezestárl a nezastaral. Unikum vytváří také svou rozprostraněností a hloubkou, neboť množství postav, se kterými je zde nutné se sžít i na velmi malém počtu stránek, vytváří spletitou síť situací a konfliktů. Dalším specifikem knihy je preciznost zpracování, jež dodává na čtivosti tolik netypické pro některé jiné Asimovovy romány. Samozřejmě se v neposlední řadě skvěle pobavíte, neboť jemný vtip je ještě jemněji propleten a spleten mnohými dialogy.
Kniha Nadace, jíž jsme uvedeni v rozrůstající se cyklus, je dokladem toho, že Isaac Asimov nebyl pouze plodným spisovatelem, miloval skutečné okamžiky psaní, to škrábání pera po listu nepopsaného papíru, rachot klávesnice psacího stroje, pohled na objevující se písmena na obrazovce počítače… nezáleží na prostředku, je to v onom nutkání, které nás z jeho textů prostupuje.

Známé pravidlo

"Osamělá palma (cocos nucifera solitaria) je běžná prakticky v celém Pelagiku a je neobvyklá tím, že dospělý strom vylučuje ze svých kořenů jed, který je smrtelný pouze pro všechny ostatní palmy. Není proto překvapující, že na malých ostrovech najdete jen jedinou takovou palmu. A ty tisíce kreslených vtipů jsou tedy botanicky přesné."

Terry Pratchett: Národ. (str. 80)

Pure as snow

Mezi městy

Rozhodně to není zvlášť povzbudivý pohled: okolí rozmáčené sychravým deštěm, který ponuře barví ulice a domy do šedomodra; chlad prolézající každičkým pórem vlhké kůže, na níž uplývá se svou lepkavostí a nekompromisností; několik temně oděných postav, jež se zbytečně noří do promoklých kabátů, když se v téměř pravidelném kruhu sklánějí nad přikrčenými končetinami, obnaženým tělem, k dlažbě obrácenou tváří ozdobenou strnule zírajícím nevidoucím okem. Mrtvolný zápach město překrývá. Má k tomu jistě dobré důvody.
Skořicově nasládlé Město & město Chiny Miévilla je cestou, na které lze jen stěží sledovat hranice, neboť vidíme a nevidíme nejen to, co potkáváme bezprostředně, co máme vidět, ale často lze koutkem oka zahlédnout i to odjinud, to nenacházející se, nezalidněné, nejsoucí město. Vždy jsou zde dvě možnosti. Buď zaostřit, nebo ignorovat.
Pokud je možné s jistotou něčemu porozumět, pak je to nutná pravidelnost, tedy na prvním místě obou míst stojí pravidla, jimiž se musíme nechat vést při čtení i my, porušení této hierarchičnosti navozuje zmatení již tak složitého systému. Bezprostřední zde není seznámení se s městy a jejich strnulými kamennými stavbami, předkládá se nám zde mnohem spletitější charakterizace vnitřních propojení. Tedy prapodivná, dvojdomá společnost se svými specifickými zvyky, organizacemi, jazykem, kulturou. Ovšem vždy nutně ještě stojí něco mezi, v harmonii obou těchto pólů.
Hlavní detektivní motiv, vyšetřování vraždy, se stává paradoxně tím vedlejším v této knize, fakta jsou postupně objasňována a tím odsouvána do pozadí, vepředu pak stojí podivná struktura, konstrukt staveb, ulic a toho uvnitř. Mnohem hlouběji proto sahá výrazová stránka sama, ta je oním centrem. S jistou dávkou melancholie je překládáno město přes město. Těžko určit jednotlivé vrstvy, ovšem jsou zde místa, kde dochází k prolínání a splynutí; a právě v jednom z těchto spojů začíná i příběh.
Začíná sloučením dvou měst, dvou protikladů, které se potírají, přesto navzájem potřebují, tento dualismus je ovšem nedostatečný, vždy musí vzniknout třetí prvek, aby byla zachována rovnováha. Tak přistupuje ještě něco tajemnějšího, průzračnějšího. Třetí město. Leží vedle dvou mezi sebou se prostupujících měst, je imaginárně existujícím. Ani tady ani tam. Tedy podle báchorek a legend samozřejmě. Město možná neexistuje, ale kulty a šílenci rozhodně ano, proto nezbývá, než sloučit protiklady a společně bojovat proti něčemu daleko mocnějšímu, neznámému. To je tedy úkolem dvou policistů, kteří jsou donuceni spolupracovat jak spolu, tak na případu úmrtí mladé dívky. Snadné to nebude v žádném směru, tak složitě rozprostřená společnost obou měst, sestávající z nesčetných legálních i ilegálních organizací, není vskutku výřečnou, a když je předloženo jméno města třetího, vše tone ve strach nahánějícím tichu.
Mezi městy nelze proplouvat jednoznačně, splývavě, proto ani příběh, ani jazyk tohoto románu není snadno čitelným. Obojí je postaveno na nedořečenostech, náznacích, dysfemismech. Nutno neustále opakovat jména postav, místa, veškeré názvy pro nás znamenají nejen hru, ale i pozastavení děje, škobrtnutí. Neusnadní ani dojem z knihy, natožpak samotné čtení a hledání příběhu, druhého pohledu, cizího, skrytého města kdesi v pozadí, které se nejednoznačně rýsuje v koutku mysli pouze tehdy, když jej oslovíme nepřímo, podíváme se skrze něj.
Opět jiný příběh, který nám autor předkládá, je nekončícím rozhovorem, dialogem mezi textem a čtenářem. Je jen na nás, na co zaměříme svůj zrak, do čeho se rozhodneme vrazit a čím naopak nepozorovaně projdeme jako hustou mlhovinou slov v tomto meziměstí. Zřejmě se rýsující linie děje nás přidržuje na pomyslné hraně ústící k vyřešení případu, ale kdo ví, třeba nakonec opravdu existuje jen jedno město. Přesto, nebylo by krásné být nezahlédnutelnou rovnovážnou součástí všeho, být Schrödingerův chodec?

I Am A Man Of Constant Sorrow

Nekonečno otevřeno

Dalším zářezem, který s radostí po dlouhé době hloubím opět do mílové hole, jež s takovou pečlivostí vybrousil za svůj život Isaac Asimov, je rýha s názvem Konec Věčnosti a abych dodržela i další své zvyklosti, je nutné i navykle začít. Tedy.

Kniha tato, mohu-li tak říci, nevybočuje svým způsobem ani z linie "psycho-sociální", ani z linie "vědeckotechnické", neboť Asimov opět pevně drží svůj um za pačesy a ruku v ruce s obrovskými technickými základy zaměřuje se především na člověka jako takového, proměňujícího se v čase... míněno doslova. Předmětem je totiž především setkávání se lidí, a to lidí různých časových pásem, období, století, ve svých proměnách jak psychických, tak kulturních a technických. Opět je zde hrdina téměř s velkým "h" (není to sice žádný David Starr, ale i tak na něm závisí budoucnost Věčnosti), který se rozhoduje; jeho rozhodnutí mění minulé i budoucí, nakonec je zde nutný kompromis, ale to kouzelné spočívá v jednotlivých krocích, s nimiž k němu docházíme. Tentokrát zde není řešen zločin, nýbrž je teprve páchán, stále se páše:), my jen musíme pochopit, proč tomu tak je, abychom uzavřeli kruh, aby čas mohl věčně plynout, aby vše zůstalo v letargii a stagnaci. Vývoj je nežádoucí, přináší proměny, které nejsou pravděpodobné, tedy se nedají plánovat a předpovídat. Lidstvo rozhodně nejměřuje k lepším zítřkům, ačkoli se to tak na první pohled může zdát, pouze upravuje současné, činí stále stejné proměny, žádoucí je pouze stabilita.

Román je psán v daleké budoucnosti, asi také proto je stále současný, je možné jej číst aktuálně, což mu přidává na atraktivnosti. Nezastaral jako většina klasických příběhů a hrdinů a znovu řeší pro nás konkrétní konflikty vyskytující se ve všech rovinách Současnosti a Věčnosti.

Honba za přeludy

Je až s podivem, jak nepředstavitelně chladivá se může jevit galaxie pro lidstvo, které na ni není připraveno. Ovšem s objevem pole masového efektu, této adaptace mimozemské technologie, je lidstvu umožněno nejen létat nadsvětelnou rychlostí, ale také se konečně odpoutat od omezujícího časoprostorového kontinua a začít využívat nových energetických zdrojů, ekologických a environmentálních pokroků. Lidstvo se konečně stává součástí společenství, které obydluje a ovládá galaxii. Jen málokdo si ovšem nyní uvědomí, že nebýt cizáků a jejich vyspělé civilizace, nikdy by nebyli lidé tam, kde jsou: nestavěli by výzkumné stanice v solárním systému, neterraformovali nehostinné planety, ale také by nevedli válku o informace, pokrok a nadvládu s dalšími inteligentními bytostmi. Na druhou stranu kladem jistě může být semknutí lidstva a vytvoření Aliance všech států; politické problémy se tak přesouvají od malicherných pozemských šarvátek na úroveň poněkud vyšší. Rozehrává se zde partie, jejíž vítěz získá naprosto vše.
A Drew Karpyshyn nezvolil pro svou knihu Mass Effect: Zjevení hráče zcela náhodně, jsou vskutku těmi nejlepšími ve svém oboru. Například poručík David Anderson vždy plní úkoly na sto procent, s chladným přístupem k problémům se rozhoduje uvážlivě a správně, je obdivovaný, respektovaný a zásadně nedělá chyby. Na druhé pomyslné židli sedí programátorka Kahlee, ta se na rozdíl od poručíka dopouští na základě vlastního rozhodnutí chyby nezvratitelné, masové. Proto taky neskončí hned v první kapitole roztrhaná na kusy podzemním výbuchem tajné výzkumné základny. Právě tato tajná stanice se stává červenou sedmou ve hře, výzkum se totiž nezabýval ničím menším než umělou inteligencí, což je nejen příčinou prvotního konfliktu, ale také vstupem do pevně hierarchizované společnosti, kde každý musí být v danou chvíli na daném místě. Trestem není pouze vyhazov, ale boj o holý život.
Člověk je v takto vytvořeném světě jen malým pánem, musí se zodpovídat Radě, musí dodržovat stanovené předpisy; byl do tohoto světa pozván, a pokud by jakýmkoli způsobem ohrožoval galaxii, porušil koexistenci spolupráce a jednoty, může být obětován ve prospěch ostatních. A právě tuto reciprocitu lidská rasa porušila svým utajeným výzkumem, svým stálým bojem o moc a předně nejspecifičtější všudypřítomnou lidskou vlastností: konkurencí. Přizpůsobivost a asimilace jednoduše nejsou charakteristickými znaky lidí, a navzdory svým značným nedostatkům se ostatní rasy začínají lidí obávat.
Hlavní dějová linie příběhu je lineárně doplňována a rozvíjena vedlejšími motivy, které dodávají pnutí, nutkání stále obracet stranu za stranou. Dobrodružná výprava je tak zpestřována epizodními událostmi rozšiřujícími strukturu této galaxie jak co do hloubky politických intrik jednotlivých ras, tak co do šířky, neboť se dostáváme na rozličné planety a setkáváme se s jejich obyvateli i jejich neobvyklými schopnostmi, přičemž k otevření a uzavření samotného příběhu slouží klíč v podobě tajemného Artefaktu, který, zdá se, není pouze pozůstatkem starodávné inteligence, ale také zdrojem mnohem nebezpečnějšího pole. Ale tomuto příběhu bude vyhrazeno místo později.
Kniha je pomalu příjemně se rozvíjejícím příběhem, nikterak složitým a svazujícím, přesto lze zde nalézt sdostatek rozličných prvků, postav a situací, kterými je utvářen tento svět, tato space opera.