Monday, December 14, 2009

V mlze

Francouzský spisovatel Laurent Botti napsal román Děsivé přízraky. Že se jedná o horor v pravém slova smyslu, je třeba podotknout již na okraj, neboť při četbě vás rozhodně bude mrazit. Této knihy se budete téměř bát, protože jednoho dne se stanou hrozné věci; a od toho dne už nic nikdy nebude jako dřív.
A právě proto se ocitáme v burgundském městě Laville-Saint-Jour, které si téměř vynucuje naši přítomnost, aby nás upozornilo na to, že tady rozhodně nikdy patřit nebudeme, a pokud jsme se zde ocitli, pak jistě z těch nejhorších důvodů. A nic lepšího nás zde nepotká. Ač vzezřením zapadákov, vždy mějme na paměti, že každá mince má dvě strany, každý list rub a líc; jedno bez druhého porušit nelze, pouze snad na čas zastřít mlhou… ano, mlha. Hustá, nadýchaná, rozkošnická, současně lehká i těžká, tančící v zahradě kolem stromů; ale pak je tu ta druhá stana, ty věci. Laville-Saint-Jour je divné místo, pravda, velmi hezké, alespoň tak praví turisté. Je krásné a tajemné. Pochopitelně, když člověk projíždí kolem, nemůže nic vědět, ale když tam nějaký čas žije, je to něco jiného. To město vás zahalí do mlhy. Spadne vždy koncem září, začátkem října. Nejdříve je to velice hezké, ale po několika týdnech je tato mlha jako závoj, obrovská dusící pokrývka. A je tam pořád. Celé měsíce.
Je to staré město, až příliš staré, má za sebou dlouhou historii a dlouhý seznam podivných úmrtí, o kterých se nemluví. Vše kvůli té mlze a těm věcem. Toto město si velice žárlivě střeží svoje tajemství.
Přesto se komisař vyšetřující vraždy pokouší proniknout skrze mléčně krvavý závěs, ale není vlastně místní, takže hlasy ani stíny nevnímá, ovšem nepříjemný pocit rozhodně má; stejně jako Bastien, který přijíždí s rodiči najít nový život, nachází však pouze noční můry a přízrak svého mrtvého bratra. A mnoho dalších životem zkroušených lidí má podstoupit tuto těžkou zkoušku, svou první zimu v městě, svou první mlhu.
Ona podobnost s romány Stephena Kinga, jež je avizována na obálce knihy, není jistě náhodná a pominout ji nelze. Pomyslnou pojivou nic zahlédneme vinout se jak přes detailně vykreslené dětské charaktery a psychologie postav obecně, tak v motivu zla, jímž se stává určité místo, prostředí, v tomto konkrétním případě město Laville-Saint-Jour. Zlo je zde hutnou probouzející se smrtí všech nepřirozeně zavražděných dětí a ostatních, kteří coby stíny promlouvají skrze rodilé obyvatele.
Hodnotit horor se může zdát velice jednoduché. Horor je buď špatný, nebo dobrý. Žádné mezi neexistuje; a tento horor je jistě dobrým, neztrácí na poutavosti a děsivost na jednu stranu příjemně graduje a na druhou stranu je velice lehce odhalována její pravá podstata.
Francouzské prostředí a odlišně vnímané společenské vztahy, způsob mluvy (trefně poodhalován poznámkami pod čarou) jsou příjemnými ozvláštňujícími prvky, díky nimž lze nahlédnout do trochu jiné kultury, do trochu jiného způsobu psaní knih.

Friday, December 11, 2009

Konečně znám Pravdu

"Všichni psychologové, kteří se zabývali ženskou inteligencí, jakož i básníci a spisovatelé dnes uznávají, že ženy představují ty nejpodřadnější formy lidské evoluce a že stojí blíže k dětem a divochům než k dospělému a civilizovanému muži. Vynikají ve vrtkavosti, nestálosti, bezmyšlenkovitosti, nelogičnosti a neschopnosti rozumně uvažovat. Nepochybně existují i ženy výjimečné, stojící vysoko nad průměrným mužem. Jejich výskyt je však natolik řídký jako výskyt jakékoli jiné zrůdnosti, například gorily se dvěma hlavami a to značí, že je můžeme zcela pominout."

Stephen Jay Gould: Pandin palec: malá tajemství evoluce. (str. 154, cit. Gustave Le Bon)

Friday, December 4, 2009

Pravda je věcí fantazie

Na způsobu vyprávění rozhodně záleží, proto je Zimní planeta světem představitelným, světem tkaným nám po chuti… a rozhodně chutná. Není to sice nic přehnaně přítulně nasládlého, ale pokud vnímáme tuto šťávu všemi smysly, pak i červený grep může být tím sladidlem nejchutnějším a především osvěžujícím.
Ursula K. Le Guinová začíná příběh vyprávět přesně v roce jedna. V roce jedna také skončí, jelikož čas či vize budoucnosti tu naprosto nehrají žádnou roli, neboť jak praví báje o stvoření, na počátku nebylo nic, jen led a slunce; a neexistoval žádný stín. Na závěr, až nastane konec, se slunce samo pozře, stín pohltí světlo a nezbude nic než led a tma. Tedy ačkoli jedině smrt a cesta vedoucí k ní je nezvratitelná, ještě je zde jistota jedna, tato cesta rozhodně bude zmrzlým kusem ledu, chladem pronikajícím všemi našimi smysly. Měsíce a měsíce nepolevující zimy, plískanic, ledu, větru, deště, sněhu, zimy, zimy uvnitř, zimy venku, zimy na kost, do morku kosti. A celou tu dobu samota, odcizenost, izolace, nikdo, komu by se dalo důvěřovat.
Přeci zde ale musí být něco tepla, něco co prohřeje zkřehlou duši, propojí mezilidské odlišnosti, rozezvučí společnou strunu mezi osamoceným vyslancem ze Země a hermafroditními obyvateli neznámého zamrzlého světa. Pokusme se to tedy najít.
Ve vztazích a především na vztazích vyvstává celá polarita děje knihy. Snaha pochopit bytosti nám odlišné co do strukturování a hierarchizování společnosti, co do stavby těla a předně co do chování a stylu přemýšlení. Pozemský návštěvník je vskutku vystaven nelehké zkoušce; snaha porozumět, přežít a domluvit se s obyvateli Gethenu rozehrává partii, která diverguje mnohými směry. Ale stále mějme na paměti, že není-li z nějaké činnosti užitek, nutno nám alespoň sbírat informace; není-li užitek ani z informací, pak spěme.
Jisté je ovšem to, že Genly Ai je z jiného světa. Přiletěl prázdnem v podivné lodi a otevírá obyvatelům Gethenu vzdálená vrata do Vesmíru. Nikdy by si ani ve snu nedokázali představit, že může ještě něco existovat. Že jsou i jiné světy, jiná stvoření, jiná realita, než jakou jim nabízí jejich morální přesvědčení. A do této podivně vykonstruovaného společenství se náš hlavní hrdina snaží proniknout, naučit se místním obyčejům, být rovnocenným občanem. Cílem je propojit dvě odlišné mysle bytostí, které nejsou než vyhnanci pro celou komunitu; přinuceni okolnostmi společně cestovat smrtonosnou krajinou; přinuceni přežít vlastní společnost i nepřízeň počasí, nalézt přátelství a především porozumění. Všechny sny o společné budoucnosti selhaly, dohody a sliby byly porušeny, zrada se ukázala být jedinou odpovědí tohoto světa na snahu o sblížení s okolním vesmírem. Jediné, co zbývá, jsem já a ty, já a přítel, který se stává vším.
Je zřejmé již zpočátku, že kniha bude koncipovaná jako popis odlišně se rozvíjejícího a žijícího světa, organismu. Téměř bychom mohli román nazvat dílem utopickým, neboť tyto oboupohlavní bytosti obývají podle jejich představ ideální svět, zakládají ideálně organizovanou společnost, proto jakýkoli nehomogenní prvek, který by tuto stavbu narušil, byť za účelem užitku a vyššího dobra, musí být samovolně vytěsněn; nic cizorodého nemůže v takovéto společnosti přežít. Proto se bortí jakákoli snaha o navázání konverzace, snaha o lidskost. Zde, kde kupodivu není slova pro „válku“, existují mnohem horší tresty. A utopická vize se mění v totalitarismus, nechtěné je bez rozdílu zatraceno a zapomenuto.
Jistě lze tuto knihu číst jako sci-fi, vizi o odlišné společnosti kdesi v budoucím vesmíru se nacházející. Lze ji také číst jako psychologický román dvou ztracených a zatracených duší, jež přes veškeré rozdíly dokážou nalézt útěchu a porozumění, dokážou přežít vytěsněni ze zkorumpované civilizace, kde pouze zástěrka a intriky mají váhu, kde upřímnost a loajalita jsou vlastnosti, jimž není v této realitě přisouzen žádný referent. Tak se učí tito dva exulanti, jeden vyloučený z vlastního společenství, druhý odloučený od rodného světa, porozumět si navzájem, pochopit biologicko-psychologické rozdílnosti odlišující jejich druhy.
Proto především lze číst tuto knihu jako dialog mluvčích, kteří se vlastně svými životy nikdy neprotnou, vždy každý z nich zůstane na své straně propasti, přesto se snaží alespoň se zahlédnout. A v takových šťastných okamžicích, když uvidí přes mléčnou mlhu obrys toho druhého, nade vši pochybnost vědí, co je skutečný střed jejich života, doba, která minula je ztracena, a přece přetrvává, ten nezapomenutelný okamžik, střed tepla.

"Světlo je levá ruka tmy

a tma je pravá ruka světla."