„Nejlepší detektivové jsou vždy připraveni – ve dne i v noci. Kdykoli je mohou povolat, aby vyšetřovali zločiny nebo sledovali podezřelé. Lumpové jsou prohnaní a rádi se ukrývají v temnotách.“ 
Každé dítě by mělo mít svůj sen… každý člověk by ho nikdy neměl ztratit. Možná je opravdu smyslem neustále něco chtít a přitom mít stále prázdné srdce, které čeká, až se naplní oním nevýslovným štěstím. Je těžké žít s vědomím, že k tomu nesmí dojít.
Každé dítě by mělo mít svůj sen… každý člověk by ho nikdy neměl ztratit. Možná je opravdu smyslem neustále něco chtít a přitom mít stále prázdné srdce, které čeká, až se naplní oním nevýslovným štěstím. Je těžké žít s vědomím, že k tomu nesmí dojít. Nikdy jsem moc nesnila, když jsem byla holčičkou, doháním to až teď. Říkám si, jak by bylo krásné mít vycpanou opičku a do notýsku zapisovat okamžiky v životě jiných. Pozorovat a vidět jejich svět, dokázat postát na místě a vnímat vteřinu za vteřinou, jenomže děti, bohužel, takové nebývají. Já jsem se takovou stala až se Samem Spadem a s knihou vysvětlující, jak se stát detektivem, otevřenou právě na straně o maskování na veřejnosti, až nedávno, byla to naplňující životní zkušenost, a to i přestože za okny dmul ostrý vítr a na naši vesnici padlo mrazivé ticho a všepokrývající sníh.
Každý den se něco ztrácí, každý den minimálně ztratíme ten den, někdy dokonce celý rok… je smutné ztratit život, ale to se nemusí nutně stát, když je u vás někdo, komu nemůžete zmizet, kdo vás stále vidí, pro koho můžete žít.
Co se ztratilo dnes vám, to už jen ztěžka nahradíte.
Já jsem dnes našla tuhle knihu, s ní jsem rozhodně nepromarnila nic.
