Nebyl by pak svět plný lidí šílených a katatonických?

"Co kdybyste našli jazyk, který pálí informacemi stejně, jako puška pálí projektily, rovnou do srdce? Co kdybyste zjistili, jak ho rozluštit, ale význam byste vyčíst nedokázali, neznali byste přený smysl slov, jen jejich důležitost, jejich funkci jako spouštěčů emocí? (...)

Co kdybyste sestavili knihu (...), a někde v té knize by byla všechna slova, co nikdy neměla zaznít, tajné významy, které nikdo nikdy neměl slyšet? Co kdybyste, kdykoli na vás někdo promluví, přesně věděli, co k vám cítí - nedůvěru, strach, závist? Ty věci, co je lepší neříkat?

Co kdybyste to cítili i z vlastního hlasu, každou pochybnost, každou ješitnost? (...) Co kdbyste slyšeli vlastní odraz, cítili uvnitř vlastní ozvěnu? (...)

Bojím se byť jen promluvit, protože se ptám, jestli ten jazyk, tak čirý, tak přesný, že přepisuje myšlenky těch, kdo jej slyší, nemůže přepsat i samu realitu."

Hal Duncan: Pergament. (str. 370-374)

Another day

Za fantazii/í

Samozřejmé je, že musíme začít chronologicky tento takřka výčet rozličných vhledů do ještě rozličnějších světů čarodějných stvůr, nadpřirozených bytostí, nepřemožitelných hrdinů a jiné havěti.

Hrdinou v pravém slova smyslu je jistě Elak z Atlantidy Henryho Kuttnera, je nejen zručný v užívání svého rapíru, také, a to je co říct, je zručný v užívání bystrého mozku. Kuttner je právem řazen mezi ty méně známé autory a není to pouze tím, že píše v době, kdy nejjasnější hvězda září například Bradburymu, ale je to také tím, že neměl vyhraněný styl. Psal prostě zrovna to, co mu přišlo na mysl. V mnohém je to škoda, kdyby se býval věnoval pouze hororu, kde, myslím, dlí jeho silná stránka, nemusela bych teď hanět jeho povídky fantastické, jelikož se s hororovými nemohou vůbec srovnávat. Nejde o příběhy nedomyšlené či slabé po stránce jazykové, Kuttner toto vše ztvárňuje důsledně, problém je spíše v tom, že se s hrdinou ani dějem nelze ztotožnit, s každou další větou tu předešlou zapomínáme a ani v závěru nevzniká celistvá konstrukce příběhu. Někde je prostě chyba.

S dalším příběhem Anity Blakeové opět navazujeme na předešlá dobrodružství, ovšem podání se značně zatemnilo, už ani hrdinka není tak kladně vyhraněná, nedodržuje svá pevná předsevzetí, jako by nám přecházela na stranu nemrtvých, což je svým způsobem jenom dobře, protože zásadovosti a „správných“ rozhodnutí v každé situaci jsme si už užili… taky jsou mi daleko milejší upíři než vlkodlaci, ale to je čistě subjektivní pocit. Už pouze nepřihlížíme podřadnému oživení zemřelého člena rodiny, vzbouzí se celé pohřebiště, temní elfové a samotný démon zla. Trochu přežilé se ovšem jeví ono zběsilé ubíhání děje, pořád dává někdo někomu na prdel, až ztrácíme pojem o mrtvolách, což může být problém, protože se často posléze vrací. A to vše se děje většinou během jediného dne, který, zdá se, se navdory všem fyzikálním zákonům může natahovat. Ale na druhou stranu, zrovna zhusta se nesetkáváme s městskou fantasy ze současnosti, tahle dodržuje relativnost nejen časovou, ale také kvalitativní. Tedy pokud máte chuť na tvrdé, zajděte ke Krvavému Kolenu.

Quae nocent docent

„První příběh ve tvé knize je tvůj vlastní.“

Černočernou tmou každého z nás jsou bezesporu tajemství, která si chráníme, o něž se bojíme, jichž bychom se tak rádi zbavili. Proto je i Černá kniha tajemství nejen knihou o sobě, ale i cestou. Vede k životu a především pamětem Lodivoje Flígra. S ním je nám dovoleno nahlédnout do temných duší mnoha ztracených a zatracených, jejich důvěrnosti jsou obživou důvěrného zastavárníka, u něhož ve spěchu před ničemným životem zakotvuje. Nyní se v něm probouzí něco nového, už není jen strnulým přihlížejícím, teď je dychtivý po příbězích jiných, po jejich neštěstí a beznadějích.

"Jmenuju se Eleanor Hrachová a nemůžu už dál žít ve lži…
Jmenuju se George Pappule a mám jedno opravdu ohavné tajemství…
Jmenuju se Oskar Karhan. V záchvatu vzteku se mi jednou zatemnil rozum a já…“

Jen v dohadech můžeme předpokládat, že autorka brilantně kříží svou fantazii s historickými záznamy, alespoň takto chce, abychom ke knize přistoupili. Tak stojíme v nedozírné hale s klenutou střechou a nahlížíme ten bezpočet knih, ošoupané hřbety a zažloutlé názvy dávají pouze tušit celistvou mozaiku z kousků barevných příběhů, jež na svých cestách odkupují důvěrní zastavárníci. Nelze se na ně vynadívat. A na všech deskách čteme ta stejná slova: Verba Volant Scripta Manent.

Nahé slunce

Ono se řekne „detektivka“, ovšem vidět v neviditelnosti světla, toho nahého pro/objasňujícího téměř éterického prvku, mnohdy vrhá daleko více temnoty do všeho, do čeho je mu dovoleno vstoupit. Ono se řekne „vražda“, ovšem k takové nutno se postavit vždy z pozice člověka, tedy ne zavražděného, ale vraždícího. Jak ale obnažit zakrývající signatury, když zde není lidská bytost, když zde zbývá pouhá projekce, zbytky společnosti rozprostřené v neosobních ne-setkáních, ne-komunikaci, když zde zbývají jen roboti.

Je zde postavena vize Vesmíru, vize budoucnosti techno-sociální, neboť v těchto dvou kontradiktorických směrech se protíná většina Asimovových příběhů, vždy do posledního slova promyšlených, ve všech možnostech variujících vždy něčím novým. Z minulosti vskutku vzdálené dokáže stále dovolávat se, dovolovat se budoucnosti. Je to text, který znovu je čten pod novými úhly a znovu nově funguje právě proto, že mu to my dovolíme.

Přitom rozhodně není třeba hledat za hlubokomyslností a esejičností něco složitého, jednoduše vystavěná fabule je tomu dokladem, dalším je malé množství postav, i přesto dost zlehka charakterizovaných. Tohle musí být doplněno u Asimova něčím jiným než akcí, proto je přednostně prosvětlován a rozšiřován tento jiný svět, svět ne-lidí, jakýchsi nadřazených bytostí, které se ovšem svou výjimečností spíše omezují a nedokážou vidět ani do svých myslí, tím méně do jiných. Proto je jim třeba pomoci Pozemšťanů, těchto omezenců, špinavců žijících pod betonem a ocelí hlava na hlavě, odsouzenců k záhubě.

Ale každá mince má dvě strany. A tuhle nutně přiložit k těm mnohým ostatním, z nichž vystavíme naše povědomí o neomezeném robotickém světě, kde stále vznikají a budou vznikat konflikty. Alespoň tedy z pohledu Isaaca Asimova.

S poděkováním

A všude bylo světlo

Karneval je znakem počátku a konce jednoho období, jedině tehdy se mohou zaměnit král s bláznem, jedině tehdy splývají promluvy v dialog. Tehdy vzniká román. A v tento okamžik začínáme i my číst příběh Simona R. Greena Podzim Stínů. V nesmrtelnosti příběhů žijí věčně jejich postavy. Tak si je vyprávíme a tak si je také představujeme. Ovšem často také zapomínáme a neustále máme potřebu vymýšlet příběhy nové, sníme si v nových barvách a tvarech, s novými hrdiny prožíváme neprožitá dobrodružství, dáváme jim život… a smrt. A někdy je tady i něco mezi, jistě, na člověka z toho může padnout pocit marnosti, když si uvědomí, že jeho život v podstatě skončil a on je pořád tady, ne však na Leonarda Popela, ten prostě vstal poklidně z mrtvých. Jen smysl života mu trochu uniká a to ho trápí, nezbývá nic, než čekat, až se dostatečně odpoutá, aby mohl projít Dveřmi na Věčnost.
Čas zde představuje jednu z hlavních rolí, a to jak v doslovném, tak přeneseném slova smyslu, neboť ne jednou je třeba moudrosti a rady Praotce Čase. Green se stává na poměrně mnoha stranách mistrem vypravěčem. Jednotlivými stranami knihy se line jemný rozplétající se příběh, v němž se mu daří kloubit tak rozporné linie jako jsou lyrizující popisy fantaskního světa s temnými obrazy pojícími se s ještě temnějšími vraždami. A především je to zřejmost a jasnost, skoro by se dalo říct zkratkovitost jeho stylu, co nás drží ve stálé pozornosti. U ničeho se není třeba dlouho pozastavovat, jen nastínit a ubíhat s dějem dál. A to všechno tvoří jen maličkou součástku obrovského precizně vypracovaného stroje, jehož části do sebe perfektně zapadají, tohoto podivného světa, kde nejlepší je vše přijímat tak, jak to je a nad ničím se velice nepozastavovat či dokonce divit, prostě s nadhledem a jemným humorem vsupme tedy i my do města a prosím, jezděte opatrně.
Tak s oživlými, zapomenutými, ztracenými, kreslenými či šílenými hrdiny procházíme tímto organismem, protože ničím jiným ani město Podzim Stínů být nemůže. Každá ulice se nachází v jiné době, na každém rohu se setkáváme s měnlivými postavami z různých filmů, pohádek i odjinud. Někteří vůbec neví, proč do města přišli, jiní ani neví nic o sobě, jelikož zapomněli vlastní vzpomínky. Jedno je ale jisté všem. Městem prochází něco velmi špatného a je třeba začít brát věci trochu realističtěji. Všechno nutně spěje k chaosu v podobě velkolepé bitvy o město samotné. Světlo proti Tmě. Stín proti Stínu. Snad až příliš monstrózně je pojat závěrečný střet, v němž si nikdo nemůže být jistý, na které straně vlastně stojí. Rozsekaní a ukřižovaní občané, pobořené domy. Smrt a zkáza. Tohle všechno mají na svědomí Válečníci Kříže, kteří bojují ve jménu Páně, přesto Podzim Stínů nemůže být poražen, tvoří si vlastní pravidla vedení bojů, vlastní armádu, vlastní realitu. Nakonec vítězí, ovšem abychom na něco nezapomněli a neradovali se předčasně, ještě pořád se ulicemi potuluje zabiják Rarach, ale s tím se musí setkat každý sám. Nebo snad raději ani nesetkat.
Jde vskutku o velice neobvyklou fantasy, neboť se zde kříží tolik podivností, z nichž je vytvářen plně celistvý příběh, na který se lehce zvyká, a to i přestože často pojí naprosté protichůdnosti. Rozhodně si jej nenechejte ujít.

"Ale hlavně je to město, kam lidé chodí zemřít. Lidé i jiní. Podzim Stínů je sloní hřbitov pro nadpřirozené, sem chodí zemřít lidé, tvorové, myšlenky i příběhy, když už na ně nikdo nevěří."

Padesátka z mé tobolky

"Život je příběh vyprávěný blbcem."

Vladimír Neff: Prsten Borgiů. (str. 202)