Tuesday, June 16, 2009

Za fantazii/í

Samozřejmé je, že musíme začít chronologicky tento takřka výčet rozličných vhledů do ještě rozličnějších světů čarodějných stvůr, nadpřirozených bytostí, nepřemožitelných hrdinů a jiné havěti.
Hrdinou v pravém slova smyslu je jistě Elak z Atlantidy Henryho Kuttnera, je nejen zručný v užívání svého rapíru, také, a to je co říct, je zručný v užívání bystrého mozku. Kuttner je právem řazen mezi ty méně známé autory a není to pouze tím, že píše v době, kdy nejjasnější hvězda září například Bradburymu, ale je to také tím, že neměl vyhraněný styl. Psal prostě zrovna to, co mu přišlo na mysl. V mnohém je to škoda, kdyby se býval věnoval pouze hororu, kde, myslím, dlí jeho silná stránka, nemusela bych teď hanět jeho povídky fantastické, jelikož se s hororovými nemohou vůbec srovnávat. Nejde o příběhy nedomyšlené či slabé po stránce jazykové, Kuttner toto vše ztvárňuje důsledně, problém je spíše v tom, že se s hrdinou ani dějem nelze ztotožnit, s každou další větou tu předešlou zapomínáme a ani v závěru nevzniká celistvá konstrukce příběhu. Někde je prostě chyba.
S dalším příběhem Anity Blakeové opět navazujeme na předešlá dobrodružství, ovšem podání se značně zatemnilo, už ani hrdinka není tak kladně vyhraněná, nedodržuje svá pevná předsevzetí, jako by nám přecházela na stranu nemrtvých, což je svým způsobem jenom dobře, protože zásadovosti a „správných“ rozhodnutí v každé situaci jsme si už užili… taky jsou mi daleko milejší upíři než vlkodlaci, ale to je čistě subjektivní pocit. Už pouze nepřihlížíme podřadnému oživení zemřelého člena rodiny, vzbouzí se celé pohřebiště, temní elfové a samotný démon zla. Trochu přežilé se ovšem jeví ono zběsilé ubíhání děje, pořád dává někdo někomu na prdel, až ztrácíme pojem o mrtvolách, což může být problém, protože se často posléze vrací. A to vše se děje většinou během jediného dne, který, zdá se, se navdory všem fyzikálním zákonům může natahovat. Ale na druhou stranu, zrovna zhusta se nesetkáváme s městskou fantasy ze současnosti, tahle dodržuje relativnost nejen časovou, ale také kvalitativní. Tedy pokud máte chuť na tvrdé, zajděte ke Krvavému Kolenu.
Quae nocent docent
„První příběh ve tvé knize je tvůj vlastní.“
Černočernou tmou každého z nás jsou bezesporu tajemství, která si chráníme, o něž se bojíme, jichž bychom se tak rádi zbavili. Proto je i Černá kniha tajemství nejen knihou o sobě, ale i cestou. Vede k životu a především pamětem Lodivoje Flígra. S ním je nám dovoleno nahlédnout do temných duší mnoha ztracených a zatracených, jejich důvěrnosti jsou obživou důvěrného zastavárníka, u něhož ve spěchu před ničemným životem zakotvuje. Nyní se v něm probouzí něco nového, už není jen strnulým přihlížejícím, teď je dychtivý po příbězích jiných, po jejich neštěstí a beznadějích.
"Jmenuju se Eleanor Hrachová a nemůžu už dál žít ve lži…
Jmenuju se George Pappule a mám jedno opravdu ohavné tajemství…
Jmenuju se Oskar Karhan. V záchvatu vzteku se mi jednou zatemnil rozum a já…“
Jen v dohadech můžeme předpokládat, že autorka brilantně kříží svou fantazii s historickými záznamy, alespoň takto chce, abychom ke knize přistoupili. Tak stojíme v nedozírné hale s klenutou střechou a nahlížíme ten bezpočet knih, ošoupané hřbety a zažloutlé názvy dávají pouze tušit celistvou mozaiku z kousků barevných příběhů, jež na svých cestách odkupují důvěrní zastavárníci. Nelze se na ně vynadívat. A na všech deskách čteme ta stejná slova: Verba Volant Scripta Manent.

6 comments:

heavy_head said...

Elaka z Atlantidy jsem měl v ruce a listoval jím v knihkupectví. Nakonec jsem si řekl, že kdyby to nebyl průměr, musel bych už o něm něco slyšet. :-) Od Kuttnera je půvabná povídka Chrudošiví jsou borolové, moje oblíbená, kterou spáchal pod pseudonymem Lewis Padgett (mimochodem měl jich prý sedmnáct) spolu se svou manželkou, rovněž spisovatelkou sci-fi. Podivný název, což? Nachází se mj. v antologii Cesta k science fiction - od Heinleina po Aldisse, a kdybych nevěděl, že máš na svém seznamu knih, na které se chystáš, pěknou řádku titulů, určitě bych ti ji taky doporučil.:-) Je tam hezké povídání o vývoji žánru a několik mých velmi oblíbených povídek. Třeba Hra na draka a krysu (nebo též Partie s krysodrakem) od Cordwainera Smithe. Tu přímo miluju. Ta mě přivedla k space opeře.

Zarw said...

Povídku samozřejmě znám a četla jsem ji (ve sbírce Čarovný svět H. K.). Docela mile jsem byla překvapená taktéž sbírkou Past v čase (někde je tu i okomentovaná), proto mě tohle dost zklamalo, co se dá dělat.
Seznam se dá každou chvilku měnit podle nálady. Zrovna jsem přes fantasy, které jsem se nabažila sdostatek, přesedlala na chvilku na pořádnou scifárnu na McAuleyho Konfluenci, sice jsem teprve začala, ale vypadá to dobře, jen si chvilku musím zvykat na nový svět... mezi tím nějaký horor a trochu světovky:). Ještěže je tak ohyzdně.
Krysodlaka neznám, což mi připomnělo toho psa, co to bylo vlastně za knihu?

heavy_head said...

Myslíš Dášeňku? :-)Ne, ty asi myslíš Snuffa neboli Čmuchala a jeho třicet jedna kapitol/dní strávených v osamělém říjnu, tak, jak to viděl Roger Zelazny. Tahle knížka je hrozně milá (podobně "naivní" jako třeba Kniha hřbitova, jak bys možná řekla), plná odkazů na literární postavy. Horor, humor a fantazie v napínavém a zvolna gradujícím vyprávění, které se mi ohromně líbilo. Je to jiný Zelazny, než jakého ho znáš z Amberu. Třeba mu přijdeš na chuť.;-)
Jedna z mých rozečtených knih je sbírka povídek New Space Opera a McAuley tu má taky jednu povídku. Ale celkem nic moc.
Všiml jsem si, že píšeš o knížkách, které se ti líbily, ale i o těch, co se ti moc nelíbily...
Jaká je tvoje "nej"?

Zarw said...

Tak tohohle pejska opravdu neznám, ale co není, může být, rozhodně se po tom podívám, děkuji.
Nu a k těm Knihám: "Cha!"
Samozřejmě nevyberu, jen se tak dívám přes všechny ty klasiky, které člověk musí milovat, jinak by nebyl scifista:), až po ty podivnosti, za které by se styděl, že je vůbec četl... to by tady z té diskuze vznikl výčet, pokouším se to shrnout na počitatelnou sumu, ale ani to nejde, spousty knih mám spojeny ještě s jinými okolnostmi, pak je posuzuji jinak. Ale snažím se ve všem najít něco.
A těchhle povídkových sbírek, u těch mám taky velké mínus, málokdy mám sílu se jimi prokousat.

heavy_head said...

Cha? (vykrucuje se pěkně:-)
Takže nemáš žádnou svoji knihu/y, ke které se čas od času pořád vracíš a pro kterou/é bys dala ruku do ohně? Prostě plný počet hvězdiček v recenzi?:-) (to není možný, abych to z tebe nevyrazil!:-) Stačí, když vybereš užší okruh, no a z nich potom už jenom jednu, co je na tom tak složitého? Nebo jinak - existuje nějaká kniha, o které sis po přečtení řekla - páni, tohle bych chtěla někdy napsat!
Já mám takové měřítko, kritérium kvality - při četbě některých knih tiše úpím. Fakt:-) To když mě nějak dostanou, prostě se mi zamlží oční čidla, musím ji na chvíli odložit a hlasitě se vysmrkat, a vím, že TO JE ONO. Když to některá kniha se mnou dokáže, automaticky ji přiřazuji do své soukromé sbírky BEST OF. Nestává se mi to moc často, je to vzácnost. A o to víc si pak té knihy cením.

Zarw said...

Při hvězdách se špatně čte, to mám odzkoušené, zrovna včera vypadla elektrika, musela jsem vždycky počkat na blesk, abych přečetla slovo:). A s tím vykrucováním je to naprosto přesné... nechci se dotknout ani sama sebe, natož některé knihy, mohla by mě pak brát za slovo, nebo někdo jiný.
Nu, z několika pohledů se dá jistě vybrat, bude to ovšem klišé (postupuji po policích směrem zprava a nahoru:)). Hyperion je z mnoha důvodů asi hodně vysoko, možná až na pomyslném vrcholku spolu s Dunou, Zpěvem vzdálené země, Enderovou hrou, Kryptonomikonem, Marťanskou kronikou, Neuromancerem, Městem permutací... a všem ostatním se omlouvám. To je ovšem pouze sci-fi. Ve fantasy je to snazší, tam se volí to nejlepší téměř standardně, hororu vévodí král a krásná literatura je kapitolou sama pro sebe.
A s tím psaním jsem poměrně stejně skeptická jako Belbo, taky možná proto tak přístupná všem chutím. Těžko mi něco úplně shodit.