Za fantazii/í

Samozřejmé je, že musíme začít chronologicky tento takřka výčet rozličných vhledů do ještě rozličnějších světů čarodějných stvůr, nadpřirozených bytostí, nepřemožitelných hrdinů a jiné havěti.

Hrdinou v pravém slova smyslu je jistě Elak z Atlantidy Henryho Kuttnera, je nejen zručný v užívání svého rapíru, také, a to je co říct, je zručný v užívání bystrého mozku. Kuttner je právem řazen mezi ty méně známé autory a není to pouze tím, že píše v době, kdy nejjasnější hvězda září například Bradburymu, ale je to také tím, že neměl vyhraněný styl. Psal prostě zrovna to, co mu přišlo na mysl. V mnohém je to škoda, kdyby se býval věnoval pouze hororu, kde, myslím, dlí jeho silná stránka, nemusela bych teď hanět jeho povídky fantastické, jelikož se s hororovými nemohou vůbec srovnávat. Nejde o příběhy nedomyšlené či slabé po stránce jazykové, Kuttner toto vše ztvárňuje důsledně, problém je spíše v tom, že se s hrdinou ani dějem nelze ztotožnit, s každou další větou tu předešlou zapomínáme a ani v závěru nevzniká celistvá konstrukce příběhu. Někde je prostě chyba.

S dalším příběhem Anity Blakeové opět navazujeme na předešlá dobrodružství, ovšem podání se značně zatemnilo, už ani hrdinka není tak kladně vyhraněná, nedodržuje svá pevná předsevzetí, jako by nám přecházela na stranu nemrtvých, což je svým způsobem jenom dobře, protože zásadovosti a „správných“ rozhodnutí v každé situaci jsme si už užili… taky jsou mi daleko milejší upíři než vlkodlaci, ale to je čistě subjektivní pocit. Už pouze nepřihlížíme podřadnému oživení zemřelého člena rodiny, vzbouzí se celé pohřebiště, temní elfové a samotný démon zla. Trochu přežilé se ovšem jeví ono zběsilé ubíhání děje, pořád dává někdo někomu na prdel, až ztrácíme pojem o mrtvolách, což může být problém, protože se často posléze vrací. A to vše se děje většinou během jediného dne, který, zdá se, se navdory všem fyzikálním zákonům může natahovat. Ale na druhou stranu, zrovna zhusta se nesetkáváme s městskou fantasy ze současnosti, tahle dodržuje relativnost nejen časovou, ale také kvalitativní. Tedy pokud máte chuť na tvrdé, zajděte ke Krvavému Kolenu.

Quae nocent docent

„První příběh ve tvé knize je tvůj vlastní.“

Černočernou tmou každého z nás jsou bezesporu tajemství, která si chráníme, o něž se bojíme, jichž bychom se tak rádi zbavili. Proto je i Černá kniha tajemství nejen knihou o sobě, ale i cestou. Vede k životu a především pamětem Lodivoje Flígra. S ním je nám dovoleno nahlédnout do temných duší mnoha ztracených a zatracených, jejich důvěrnosti jsou obživou důvěrného zastavárníka, u něhož ve spěchu před ničemným životem zakotvuje. Nyní se v něm probouzí něco nového, už není jen strnulým přihlížejícím, teď je dychtivý po příbězích jiných, po jejich neštěstí a beznadějích.

"Jmenuju se Eleanor Hrachová a nemůžu už dál žít ve lži…
Jmenuju se George Pappule a mám jedno opravdu ohavné tajemství…
Jmenuju se Oskar Karhan. V záchvatu vzteku se mi jednou zatemnil rozum a já…“

Jen v dohadech můžeme předpokládat, že autorka brilantně kříží svou fantazii s historickými záznamy, alespoň takto chce, abychom ke knize přistoupili. Tak stojíme v nedozírné hale s klenutou střechou a nahlížíme ten bezpočet knih, ošoupané hřbety a zažloutlé názvy dávají pouze tušit celistvou mozaiku z kousků barevných příběhů, jež na svých cestách odkupují důvěrní zastavárníci. Nelze se na ně vynadívat. A na všech deskách čteme ta stejná slova: Verba Volant Scripta Manent.