Loutky loutek

Poslechněte si tento příběh. Pronesený nahlas slovy medovými jako tepané zlato zavede vás do pobřežního města Saraykeht, jež je svěží jako mořský vánek, zároveň však dokáže být dusící jako ta nejhutnější letní bouře. Dívejte se na tento příběh. Je tím nejbarevnějším vyprávěním, mýtem z jiného světa, z odlišně pojímané kultury, z pospolitosti lidí, kteří si v každé situaci zachovávají svou tvář, úctu i vůči nepříteli, ryzí charakter. Vnímejte a vciťte se do Stínů v létě Daniela Abrahama, neboť právě v tento čas dokážou smyšlené, přesto životem hýřící, jasně prokvetlé vize, přinášející příjemně vlahá slova, zahřát lépe než svařené víno a potěšit mnohem více než jen okamžik trvající harmonie Vánoc a čerstvě napadlého sněhu.
Velká říše, v jejímž čele se skvěl všemi milovaný císař, je již po osm generací v troskách, samosprávu převzala města khaiem, kterých se nepokoje nikdy nedotkly, a vytvořila si síť vládnoucích mechanismů, s nimž stínově ovládají roztroušenou sílu rozbité říše pomocí básníků a moci, jíž vládnou. Život v takovémto uspořádání není snadný, je plný nesrozumitelných významů a především skrytých zkoušek, jež na každém kroku prověřují bystrost či úlisnosti jednotlivců. Není lehké je rozpoznat, natož v nich uspět, jen do široka rozevřené oči a srdce naslouchající i těm nejjemnějším odstínům nenaznačených gest dopomohou v jejich splnění.
Výuka může malého chlapce mnohému pro úspěšný život v tomto světě naučit, ale pouze výjimeční pochopí, že jí lze také něco učinit – postavit se vlastnímu osudu a pokusit se změnit nehostinný pobyt nikým nechtěného a nemilovaného. Stačí naslouchat příběhům andat, zachytit je, tyto myšlenky přenesené do reality, a ovládnout jimi přirozenost věcí, vtisknout látce formu, dát gestu, postoji, znaku ten správný význam. Tento takměř platónský svět, ať už v smýšlení idealistickém či viděném z té stránky politické, není a ani nemůže být bezchybným, vždyť je pouze otiskem idejí, dokonalých a jedinečných, k nimž je však možné prostřednictvím dobra či krásna vystoupat, zahlédnout svět v jeho skutečnosti a zvěstovat jej ostatním. Kdo ale může mít moc a sílu toto učinit?
Krutost, násilí a zloba nejsou odpovědí na vše, jak záhy zjistí Otah, který se změnou postavení z bitého a ponižovaného žáka na bijícího a ponižujícího učitele mění i smýšlení o disciplinaritě a téměř totalitárně strukturovaném prostředí školy. Paradoxně se tím nestává slabým vyděděncem, ale vyvoleným, kterému bylo dovoleno spatřit pravdu a nyní se může svobodně rozhodnout, jak s touto vizí a se svým životem naloží. Jen silný a laskavý se stává básníkem, jemuž je dovoleno spoutat kouzelné andat, jemuž je dovoleno vskutku se vzdělávat; a právě proto od všeho, co jej obklopuje, odchází.
A o co vlastně jde? O moc a peníze samozřejmě, o co jiného by mělo jít; láska a přátelství jsou druhořadými až do okamžiku, kdy se vše otáčí proti vám, kdy pochopíte svou zranitelnost, hloupost a pokoru vůči správnému uspořádání věcí, vůči všeobjímající harmonii, která jedině musí být středem všech zdatností. Tehdy zapadá všechno na své místo, jako klíč do toho správného zámku, a pravý smysl vyvstává v podobě andat. Kolo obchodu se musí pootočit a spustit odlišně hrající a vládnoucí nástroj, jenž nás přinutí vidět starý svět jinýma očima.
Všimli jste si, jak málo už se díváme na hvězdy a sníme? Věřte, že po přečtení této knihy znovu uvěříte v nekonečné tajemno vesmíru, v němž stále ještě mohou existovat příběhy, kterým uvěříme do té míry, že skutečně ožijí. Tam někde, ale přesto. Je to jako padat po zádech do louky plné těch nejprostších květin opájejících nás tou nejsmyslnější vůní. Žádné stíhání prchajícího zlořáda, žádné přehnané a nereálné bitky obnažených svalnatých hrdinů, žádný patos velkých slov a velkých vše zahrňujících příběhů. Pouze ta nejpředstavitelnější představa našeho každodenního života, nejobyčejnější problémy, s nimž se setkáváme na každém rohu, ta nejprostší touha každého z nás najít smysl, radost, štěstí a lásku. A toho všeho se lze vskutku dopátrat. Tedy alespoň na stránkách této knihy, uvnitř tohoto příběhu, ale pro ty chvíle, kdy Stíny v létě čteme a sníme si o nich, to takto naprosto stačí. Jen se toulat bez jasného směru a cíle. To ostatní je jen pochmurná realita.

Pomněnka

I pomněnky mohou zdobit oprýskané zdi prázdného pokoje
svou matně stříbrnou barvou měsíčního dřeva.

Podívej, květina nebeského klidu rozkvetla napříč galaxií,
aby následovala tu nazlátlou smyčku zamlčeného ticha...
dívám se na ni a ona jen malý okamžik spočine ve mně...
a znovu se otvírá jen uvnitř mé hlavy...
cesta do pekel.

Dodatečně: Štastné a veselé!

Pokud jste otevřeli knihu Osrona Scotta Carda Válka o dárky, nebo tak hodláte učinit v nejbližší době, vypovídá to o nás mnohé. Předně jsme nejen prošli mnohasečným výcvikem v Bitevní škole, ale byli jsme jím značně poznamenáni. Dodnes v nás probublává hněv při pomyšlení na nespravedlnost, které Ender čelil v každé bitvě a v každém konfliktu se staršími spolužáky, ještě nyní radostně tleskáme nad jeho úlisným důvtipem a vypočítavostí, s nimiž přesto vždy vítězil, aby nakonec přišel o všechno. A jedině to je ten správný důvod, proč tuto námi vybranou knihu číst. Znovu a znovu se vracet do těch neskutečných uskutečněných příběhů, k těm nadaným malým géniům, do jejich i našich dětských let.
Je jistě velice příjemné, že se nám tyto vzpomínky vybavují právě v této sváteční době, kdy vracet se a přehodnocovat uplynulé je téměř povinností. Proto dejme si i my krásný dárek k Vánocům, ekonomika státu se musí podporovat, a vskutku nenapadá mě nic příhodnějšího než kniha, jež je návratem k Enderovi a k vánočním okamžikům, jak je v Bitevní škole trávili a slavili mnozí jeho přátelé a on sám.
Není jednoduché rozhodnout, zda dar, který nám byl dán, je dobrý či špatný, zda jej nám dal Bůh či samotný Satan, proto se zdá být nejlepším řešením tento dar zamlčet a tiše si ho hýčkat ve své mysli. Děti, hrdinové těchto krátkých ohlednutí se za historií válek s termiťany, dar mají, každé z nich lehce něčím netypický, proto jsou vždy jedinečnými osobnostmi, malými bojovníky za svá práva a za svobodu jednoduše být sám sebou se svou všímavostí, dobrou pamětí a bystrými analytickými schopnostmi. Není důležité mít nejlepší statistické výsledky, ale pochopit systém a vzepřít se mu, nehrát hru, která v každé vteřině proměňuje svá pravidla a permutuje v hru jinou, být vychytralý až přechytralý; jinak by nemohly být Vánoce svátkem těchto dětí. A čím jiným přeci jsou?
Děti jedině v tajnosti a skrytě vyjadřují své touhy a přesvědčení, slaví den Sinterklaasův, Vánoce… vždyť voják bojuje za svou rodinu, národnost, náboženství, bojuje za to, aby se měl kam vrátit, proč by děti neměly mít stejné morální hodnoty, proč by si nesměly oslavit Vánoce a alespoň se pokusit dát si nějaký dárek, přestože ve škole, kde vlastní pouze uniformu a studijní panel to není nijak lehký úkol. Cílem není jen udržet spojení se Zemí, se svou rodinou a vzpomínkami na tradice, ale především dostat systém pod tlak, aby se pak samovolně zhroutil. Nebo se o to alespoň stále pokoušet.
Nevím jak vy, ale já bych s chutí nosila smradlavou ponožku uvázanou kolem krku, kdyby to byl dárek od Santa Clause, od toho bodrého obtloustlého chlapíka v červeném kostýmu s bambulou místo nosu a elfími pomocníky, kdyby to byla laskavost, kterou je možné vyjádřit a připomenout si tak něco z toho, co jsme ztratili, co nám bylo odebráno. Nevěřili byste, kolik toho taková malá prodřená ponožka svede, mimo navázání přátelství a překonání náboženských bariér, uvědomění si vlastního strachu a nenávisti, taky dokáže perfektně zastavit krvácení. A přitom ji stačí pouze přijmout jako dárek.
Toto krátké ohlednutí, které kniha představuje, je jen jedním ze způsobů Orsona Scotta Carda jak si pohrát a pobavit se, je to právě onen způsob zábavy, s nímž vystavěl svůj nejslavnější příběh. Je to opět hra, jejíž vítězství je bezpředpokladové, důležité je porušit všechna pravidla, na nichž stojí a stále se pokusit udržet si zdravý rozum. Proč by se předmětem hry místo každodenních bitev v bitevních místnostech nemohla stát symbolika Vánoc a oslava štědrosti a laskavosti obecně? Nejde tady o nějaký fanatismus, prosazování náboženství, jde pouze o to něčemu věřit, něčemu nadpřirozenému, nereálnému. Je to stejné, jako číst Válku o dárky a být s Enderem v jedné místnosti a naslouchat jeho slovům, s nimiž opět dokáže nastolit pozbytou rovnováhu; neztrácí se smysl, neztrácí se příběh. Autor nás i v rámci značné dějové omezenosti dokáže přenést mezi hvězdy přesně tím způsobem, jakým to dělal za starých dobrých Enderových časů.
Rozhodně si ponechejte tento „malý dárek“ až na úplný konec, jako sladká tečka za dlouhým dnem je naprosto dokonalý. Ve chvíli, kdy budete natolik unavení, že nebudete moci udržet myšlenky v hlavě, tahle kniha je dokáže zkoncentrovat a uklidnit. Dokáže mnohem víc než většina lidí, pohladí. A nejen na duši.

Trochu jinak... křišťálově

Sedmý syn sedmého syna je prý zplozencem samotného ďábla. Nebo dítětem nadaným neobyčejnými schopnostmi. To se v prvé řadě máme dozvědět v třetím pokračování příběhu Orsona Scotta Carda o Alvinovi Mlynářovi juniorovi, který nese název Učedník Alvin.
Celá sága je fantasy nesmírně zakořeněnou; odehrává se kdesi v našich dějinách na území Severní Ameriky. Historie i postavy jsou často velice podobné, ale často také značně odlišné od skutečných, historicky doložených. Kde přesně se tedy nacházíme? V době, kdy Indiáni skalpovali každého potulného bělocha, kdy přírodní magie byla v podobě čtyř hlavních živlů uctívána více než kterékoli božstvo; v době, kdy i slepice dokázala být pěkně pomstychtivá a vypočítavá mrcha.
Dalo by se říct, že každý člověk je spojen s nějakým živlem, je k něčemu připojen, rozumí danému prostě tak, jak je. A Alvin junior prostě umí dávat věci dohromady. Tato schopnost jde pro něj rudu v ruce s neuvěřitelnými každodenními dobrodružstvími, které ho provází i na té sebesušší stezce a většinou usilují o jeho holý život – především je to temná síla vody, ta se snaží snad všemi prostředky dosáhnout na tohoto chlapce… zda jej chrání nebo naopak zabíjí, lze jen těžko v tuto chvíli odhadnout; pak je tu Ničitel, nehledě k vlastní síle je nadto podporován samotným peklem; ano, a pak je tu vlastní rodina, která si lásku zaměňuje s nenávistí, pohlazení se zlobou. Toto vše si rozhodně Alvin neuvědomuje, k tomu je třeba Vypravěče, jenž s pomocí slova tvoří vždy pravdivé příběhy, doplňuje svět a tká jej vlákny pravdy a porozumění, pozměňuje realitu přímo před našima očima. Lesy a stromy rázem vypadají jako nejhlasitější výkřik jara, hýřící barvami a desetitisíci kvítky.
Mnohé osudy jsou zmařeny, naděje pozapomenuty, život jde prostě dál. A aby mohl pokračovat i ten Alvinův, je třeba se starého vzdát a zkusit hledat novou cestu, na které potkává mimo jiné Rudého proroka, který jej učí sžít se lépe se svou schopností, vnímat přírodu a zem. Tak se z Alvina stává osamocený bojovník, který marně, avšak o to sveřepěji, usiluje o záchranu lidské spravedlnosti a svobody pro všechny obyvatele této nově vznikající společnosti. Jeho dětská léta jsou nahrazena neustálými politickými a ekonomickými pletichami, bojem o moc a především o půdu.
Mnoha krve a smrti je za svůj prozatím celkem krátký život Alvin svědkem a mnoha ještě bude. Znovu odchází a opět se navrací do rodného kraje, nyní ale přichází na rozcestí, z něhož už není cesty nazpět, musí se naučit svému řemeslu a svému nadání, musí konečně potkat svůj osud a postavit se mu.
Jako ten, který má poslání stát se Tvůrcem, je nucen především nahlédnout do svého srdce a zbavit se veškeré zloby a hněvu, jednou přijde den, kdy všemu porozumí a znovu se mu podaří vybudovat Křišťálové Město, bude znovu tím, kdo je součástí toho všeho.
Dojem z knihy a potažmo celé ságy nemohu než ohodnotit ve všech směrech velice kladně. Card se v tomto svém „pokusu“ o fantasy uchýlil ke svým nejsilnějším stránkám, jimiž jsou především důkladné popisy i těch nejzanedbatelnějších situací a charakterových rysů postav, myšlenkových pochodů jak dětských hrdinů, tak ostatních. Setkáme se tedy s velice jemně odlišenými figurami, které nejsou pouze ploše vykreslené, ale důkladně strukturované po všech stranách.
Nepříliš obvyklé, a o to více hodnotné, je, že vypravěč často kontinuálně nepokračuje tam, kde v předchozím vyprávění skončil, nýbrž se vrací zpět, znovu do již prožitých životů, ovšem mění úhel pohledu a zprostředkující postavu, zaměřuje se rozdílným způsobem na stejné situace a odhaluje nám tak další skryté vrstvy příběhu.
Právě proto zde slova nikdy nezůstávají stejná, tento příběh je pevný právě jimi, je stvořen příběhem o přírodních, přirozených příbězích. Když je zde vyřčeno slovo, není stejné, ale znovu a znovu opakováno, ve své varietnosti schopno neustále pronikat do lidských srdcí vzdálených i tisíce mil. Slova mohou nabírat sílu, ale přesto nikdy nejsou víc než to, co skutečně jsou, pronikají jen do těch škvír, do kterých přesně padnou, nejsou neuchopitelnou mlhovinou, ale základními kameny. Přestože se zanedlouho stanou pouhou vzpomínkou.

A do nového roku