Dan Simmons - Dost světů a čas

Zbrusu nová antologie od autora, který svými díly posouvá hranice fantastiky, je tvořena několika kratšími pracemi.

Po poněkud zdlouhavé předmluvě a taktéž nezáživném úvodu k první práci (s čímž se bohužel setkáváme i v dalších pokusech... ano, "pokusech" je zdá se nejpříhodnější označení pro všechny předmluvy), kde se velice obšírně dozvídáme o myšlenkových pochodech a životních zkušenostech vedoucích k jeho napsání, nás Simmons vpouští do Lovu na Kelly Dahlovou.

Sešlý a životem zničený učitel, závislý na alkoholu, se po letech setkává s jednou ze svých studentek. S jednou ze svých velice zvláštních studentek. On se pokusí spáchat sebevraždu a ona se prostě objeví... a začíná lov.
Propracovaná noveleta (?), naplněná jak botanickou terminologií, tak poetikou poezie, se odvíjí chvilku tady a chvilku zase tam... kam se chodí ztrácet Kelly.

V dalším příběhu se dostáváme do světa Hyperionu a Endymionu v budoucnu, takže je pro srozumění bouhužel příhodné se v tomto vesmíru malinko orientovat. Sirotci ze šroubovice - původně snad myšleno jako jeden díl Star Treku - space opera, jež je velice mírně řečeno přetechnizovaná. Udržet myšlenky u základní linie, zdá se velmi obtížným a příběh tento stává se posléze nudný. Začátek, kdy je posádka vesmírné lodi probuzena UI, které ji řídí, z důvodu neznámého volání o pomoc, silně evokuje vetřeleckou atmosféru... ale to jen na počátku... bohužel.

Devátý Av. Snad někde na Zemi, snad někdy v budoucnu je omezený počet lidí závislý na technice, ovládán technikou. Své životy žijí v poklidu, smrti se bát nemusí. Tedy smrti té nepřirozené... s přirozenou smrtí - finálním faxem - naplánovanou předem, jsou smířeni. Nic jiného jim ani nezbývá. Věřit postlidem, kteří je všechny za deset tisíc let oživí, aby mohli všichni žít v lepším světě lepší životy. Alespoň to tedy tvrdí. Tato práce nás pro změnu zavála na okraj další Simmonsovy knihy - Ilion. Je jakýmsi úvodem/začátkem této kroniky strojů, utopického života na Zemi a válek mezi olmypskými bohy bůhví kde. A je to přesně ten začátek, který vás donutí pokračovat, protože každý konec je jen začátek něčeho nového... doufejme tedy.

Příběhem plným horolezeckých termínů spojených překvapivě fiziologií brouků nás provede trojice přátel se zálibou v sebevražedných misích na nejvyšších horách světa. Jejich společníkem se stává hmyzácký mimozemšťan. Na K2 s Kanakaredesem je zvláštní povídkou se zvláštním vyústěním, jež se může zdát nepochopitelná pro někoho, kdo nedokáže náležitě docenit kouzlo zavátých vrcholků, sněhových bouří a omrzlin. Tím důležitým se zde ale stává uslyšet píseň...

A dostáváme se nevyhnutelně nakonec/konečně k poslední povídce. Konec gravitace je příhodný název pro odpoutání se od všeho svazujícího - nemocí, starostí, omezenosti - skrze nám známý vesmír a jeho objevováním; ocitáme se v Rusku těsně před koncem roku... prostě je tahle povídka strašně divná, ve zvláštním prostředím, se zvláštními okolnostmi, ani nebudete vědět, jak a proč vlastně je vyprávěna, jen, že je vyprávěna zajímavě výborně s takovým tím mrazením... zvláštně.

Ve sbírce se nacházejí výjimečné i dobré práce. Rozhodně patří mezi jednu z mála, na kterou si budeme schopni i časem rozpomenout. Tedy na některé příběhy snad.