Ponořme se na malý okamžik do labyrintů a kasemat stvořených z valících se jinakých a velice barvitých slov, jež nás od prvních stránek obalují a zavalují a vytváří tak kolem nás hradbu zajímavě neplynoucího, a přesto pohybujícího se příběhu. Mluvím o velice netypickém románu Juliena Grácqa Pobřeží Syrt, který je překvapivě vydaný pod štítkem vědeckofantastické literatury. Dostáváme se tak skrze něj na místo, kde musíme bez odmluvy zůstat – jakoby vedeni nití této mlhavé analogie – a nořit se a vnořit se do hlubin hrdinova nitra, díky čemuž jedině je možno bez clony sledovat odvíjející se klubko příběhu. V lehce omamném a zdlouhavém duchu se doslova probýváme spolu s hrdinou táhnoucími se dny kdesi na okraji říše, kde by paradoxně měla již několik stovek let probíhat válka, ale tiché očekávání a strnulost je jediné, co v těchto končinách naplňuje ovzduší. Jen pomalu se zde „cosi“ odhaluje v skrytu politických piklí.
Mezi vybroušeností slov se ale místy něco ztrácí, respektive se ztrácíme my, což je veliká škoda, ale střed příběhu prostě prospíme, a to doslova. Než se konečně hlavní hrdina dotlačí k činnosti, procházíme s ním poslední cestou jeho výpravy.
„Kamenně studené světlo ostřilo obrysy hran tvrdého kamene, promítalo na zem inkoustové vzory bohatého kování starých studní, které ještě nyní vyvěrají přímo z dlažby na malinkých náměstích horního města. Nad holými zdmi vystoupily občas v nočním tichu lehké zvuky z dolního města, crkot tekoucí vody, pozdní skřípot dalekého povozu – zřetelné, a přece znepokojivé jako steny a převalování neklidného spáče nebo jako nepravidelný praskot pouštních skal smršťujících se v nočním chladu; (…).“
Nikdo ale nemůže neuznat nádhernost, s jakou autor uchopuje a spojuje jednotlivá slova v oživující se metafory. Lehkost, s jakou tak činí, je až záviděníhodná. Někdo si takový obraz nedokáže představit nikdy.
No comments:
Post a Comment