Aniž by nastal viditelný pohyb

Kývám se v oprátce nehybnosti pevného bodu

a se všemi významy smrti a starých žen

nesmím zapomenout na dynamickou strukturu jejich

jež nemá! korelát v realitě, snad jen rysy distinkce.

Události nepřináší zastavené okamihy

jen z pavlačů a hospod rytmizují zprozaičtělé promluvy

když nad a kolem ta čarodějnice svědčí jejich existenci

já-ona nikdy souvisle v dostačivosti nezachytí odstín bílé

vrhám... slovy a jsem jimi lapena

zkus si sám pochytat ty zaschlé slzy, střípky magické

ne jen kladivem je možno odsekávat moudrost.

Rozhledy aneb od každého špetka

Město Ember Jeanne DuPrau se může zdát pouze pod rouškou šeravé tmy obyčejným, ale opak je pravdou, a přestože zde obyvatelé vedou normální životy: chodí do práce, vzdělávají se, baví se, nemůžou se zbavit dojmu, že se někde stala chyba, vždyť jak je možné, že jim dochází vybavení a světla zhasínají častěji, než by měla? Ano, město Ember není ničím jiným, než skvostným artefaktem. Je Staviteli postaveno a vybaveno přesně na míru lidským potřebám, ovšem je zde malý problém, není věčné. Všechny tyto informace na počátku tohoto příběhu samozřejmě nemáme a nemají je ani obyvatelé, ti se dozvídají pouze střípky prostřednictvím fragmentů zprávy a intuice dvou mladých hrdinů, kteří věří, že existuje něco Tam.

Kniha je spíše fantastickým vyprávěním určeným mladším čtenářům, nelze jí ale upřít originalitu a krásu ve své jednoduchosti a čtivosti. Až závěr je trochu idealistický, ale kdo by chtěl špatný konec, že. Nu, těšme se na další pokračování v tomto stylu.

Další román, Věž Kosmonautů Ken MacLeoda, je opravdu výjimečnou kyberpunkovou space operou. Rozhodně srovnatelnou s Neuromancerem a rozhodně nesrovnatelnou se vším ostatním, co je dnes k dostání (i když tady jistě zevšeobecňuji). Propracovaný příběh po všech stranách a na všech jednotlivých stranách, není snad místo, kde bychom mohli uvolnit pozornost: vytříbený a precizní jazyk, velice aktuální, pracující lehce s terminologií z oblasti fyziky, biologie či astronomie; s nadhledem postavená fabule na základně politických, sociálních rozporuplností; napínavý dvojvrstvý děj; fantazijní svět obklopený neohleděnými kulisami, novými stvořeními, novými technickými vymoženostmi; samozřejmě vztahy a intriky, to k tomuto žánru bezpochyby patří.

Co dodat více. Do poslední stránky čekáme na to dovysvětlení, jen velice pomalinku jsme zasvěcování do organizovaného a organizujícího se života této knihy, což je dobře, drží nás to v neustálém střehu.

Srdce v Atlantidě Stephena Kinga je kniha strukturovaná, orámovaná pěti příběhy, přičemž spojnicí všech je jak výchozí místo konání, lineární návaznost časová a především blízkost vypravujících. Není tím typickým, v čemž se vyjímá King coby výrazný a výjimečný, rozkouskovanost nutně vyvolává škálu líbivosti a porovnávání jednotlivých rolí. Hlavní dějová linie není příliš zřetelná (zřetelné jsou tady na druhé straně časté prolepse, díky nimž si nás autor jako by dobíral... já vím a vy si pěkně počkejte), přestože se samozřejmě ztotožníme s prvním vypravěčem, s nímž je nám dovoleno prožít nejvíce z jeho dětských chvil, a posléze s ním i vše uzavíráme. Atraktivnost Ničemných mužů ve žlutých pláštích je do značné míry dána také svou tajemností a temností, svou hororovostí, kterou bychom také očekávali u příběhů dalších, tam se ovšem této nedostává, do popředí jde především tehdejší situace politická, společenská – spojeno s válkou ve Vietnamu.

V každém ohledu jde ale jistě o výjimečný příběh, složený z různých variet motivů lásky, přátelství a blízkosti obecně. Srdce by se měla lámat a ne pouze donekonečna bolestivě ohýbat.