Rozhledy aneb od každého špetka

Město Ember Jeanne DuPrau se může zdát pouze pod rouškou šeravé tmy obyčejným, ale opak je pravdou, a přestože zde obyvatelé vedou normální životy: chodí do práce, vzdělávají se, baví se, nemůžou se zbavit dojmu, že se někde stala chyba, vždyť jak je možné, že jim dochází vybavení a světla zhasínají častěji, než by měla? Ano, město Ember není ničím jiným, než skvostným artefaktem. Je Staviteli postaveno a vybaveno přesně na míru lidským potřebám, ovšem je zde malý problém, není věčné. Všechny tyto informace na počátku tohoto příběhu samozřejmě nemáme a nemají je ani obyvatelé, ti se dozvídají pouze střípky prostřednictvím fragmentů zprávy a intuice dvou mladých hrdinů, kteří věří, že existuje něco Tam.

Kniha je spíše fantastickým vyprávěním určeným mladším čtenářům, nelze jí ale upřít originalitu a krásu ve své jednoduchosti a čtivosti. Až závěr je trochu idealistický, ale kdo by chtěl špatný konec, že. Nu, těšme se na další pokračování v tomto stylu.

Další román, Věž Kosmonautů Ken MacLeoda, je opravdu výjimečnou kyberpunkovou space operou. Rozhodně srovnatelnou s Neuromancerem a rozhodně nesrovnatelnou se vším ostatním, co je dnes k dostání (i když tady jistě zevšeobecňuji). Propracovaný příběh po všech stranách a na všech jednotlivých stranách, není snad místo, kde bychom mohli uvolnit pozornost: vytříbený a precizní jazyk, velice aktuální, pracující lehce s terminologií z oblasti fyziky, biologie či astronomie; s nadhledem postavená fabule na základně politických, sociálních rozporuplností; napínavý dvojvrstvý děj; fantazijní svět obklopený neohleděnými kulisami, novými stvořeními, novými technickými vymoženostmi; samozřejmě vztahy a intriky, to k tomuto žánru bezpochyby patří.

Co dodat více. Do poslední stránky čekáme na to dovysvětlení, jen velice pomalinku jsme zasvěcování do organizovaného a organizujícího se života této knihy, což je dobře, drží nás to v neustálém střehu.

Srdce v Atlantidě Stephena Kinga je kniha strukturovaná, orámovaná pěti příběhy, přičemž spojnicí všech je jak výchozí místo konání, lineární návaznost časová a především blízkost vypravujících. Není tím typickým, v čemž se vyjímá King coby výrazný a výjimečný, rozkouskovanost nutně vyvolává škálu líbivosti a porovnávání jednotlivých rolí. Hlavní dějová linie není příliš zřetelná (zřetelné jsou tady na druhé straně časté prolepse, díky nimž si nás autor jako by dobíral... já vím a vy si pěkně počkejte), přestože se samozřejmě ztotožníme s prvním vypravěčem, s nímž je nám dovoleno prožít nejvíce z jeho dětských chvil, a posléze s ním i vše uzavíráme. Atraktivnost Ničemných mužů ve žlutých pláštích je do značné míry dána také svou tajemností a temností, svou hororovostí, kterou bychom také očekávali u příběhů dalších, tam se ovšem této nedostává, do popředí jde především tehdejší situace politická, společenská – spojeno s válkou ve Vietnamu.

V každém ohledu jde ale jistě o výjimečný příběh, složený z různých variet motivů lásky, přátelství a blízkosti obecně. Srdce by se měla lámat a ne pouze donekonečna bolestivě ohýbat.