Zde je plné znění nejdůležitější části zprávy

"Na okraj je třeba poznamenat, že jediný přeživší trosečník, indický občan pan Piscine Molitor Pátel, navzdory nesmírně obtížným a tragickým okolnostem při svém ztroskotání prokázal neuvěřitelnou odvahu a vytrvalost. Vyšetřovatel tohoto případu si není vědom žádného obdobného případu v námořní historii. Jen velmi málo trosečníků dokázalo na širém moři přežít tak dlouho jako pan Pátel a nikdo z nich ve společnosti dospělého tygra bengálského."

Yann Martel: Pí a jeho život. (str. 345)

Talk Tonight

Hra se dala do pohybu

Když náhodou zahlédnete v ulicích města Camorr malou, na kost vychrtlou postavičku Locke-po-otci Lamory se svými umaštěnými vlasy a cáry připomínajícím oblečením, řeknete si: Oliver Twist! Pak se ale podíváte do jeho očí a rozhodně tam nenajdete pokoru, zdrženlivost, rozvahu, soucit či strach; nenajdete tam žádnou z těch vlastností, které z Olivera dělaly naivně okouzlujícího a hodného chudáka-hlupáka, jenž sebou nechal smýkat jak hadr na holi. Ne, Locke Lamora rozhodně není ten typ chlapce.
Román Scotta Lynche Lži Lockeho Lamory je blízký svou atmosférou anglickému dickensovskému realistickému románu s jistými temnými až gotickými prvky i v mnohém jiném, než pouze tím, že se odehrává v prostředí těch nejšpinavějších provlhlých zákoutí zapáchajících ulic města Camorr a hlavními zprostředkovateli děje jsou pochybné identity všeho druhu, především zloději, lapkové a chmatáci, jaké jen toto město a prostředí dokázalo zplodit; také střízlivost podání, vyvážení dialogů s popisy a charakterizacemi okolí a okolností, za nichž vše probíhá, je zde signifikantní.
Město, které je ovládáno zločinem a zločinu slouží, kde zloděj vždy okrádá jiného zloděje, je útočištěm pro mistra lstí a intrik Locke Lamoru takřka dokonalým. Zde díky svému úskočnému duchu začíná snovat rozsáhlou a spletitou síť plnou předem do puntíku domyšlených loupeží. A že se nebude jednat o zcizení několika málo korun, je zcela jisté, daleko zajímavějším cílem je obelstění těch rádoby nejchytřejších a především nejbohatších aristokratů. Proto Locke Lamora z pohodlí tajného staroskleněného sklepení pod zahnívajícím chrámem pomyslně sráží svou nevymáchanou hubou první dominovou cihličku, ovšem ani ve snu jej v tu chvíli nenapadne, že pod sutí a troskami města zůstane i on sám. Ale staré hříchy nebudou nikdy pohřbeny dost hluboko, aby se nemohly znovu vynořit, až je budete potřebovat nejméně. A spravedlnost je vždy rudá.
Fantasy, která nám je předkládána, je paradoxně naprosto reálnou, neboť jsou to lidé, jež jsou středobodem celého; odehrává se v živoucím, křičícím a hlavně sprostě nadávajícím městě, tedy žádné stíny a přechody do snových realit nečekejme. Tento svět nestojí a není vybudován magií, ulicemi se neprohání podivná stvoření, vše kouzelné je zcela lidské a od člověka samotného odvozené. To ale neznamená, že se tento svět drolí jako lidský charakter.
O pevnosti knihy jakožto celku nemůže být pochyb, vždyť její základy jsou z pevného staroskla, na jehož rozbití nestačí žádné lidské schopnosti; tento materiál je pozůstatkem daleko starší civilizace oplývající mystickou tajemností, s níž se je možné seznamovat zatím jen velice náhodně, například kdybychom více vnímali tiché šustění křídel, které se za bezmračných nocí ozývá vysoko až v mechem porostlých střechách domů, mnohem více by nám tento svět připadal nabitý temnou magií a alchymií. Ano, samozřejmě, že zde je tato jemná síla, ovšem pouze v podobě tichých, mysl ovlivňujících a především smrtících kouzel, jež nevystřelují z pokřivených holí kdejakému stařečkovi se špičatým kloboukem; jen zasvěcení Nájemágové dokáží proniknout skrze její hranice, obyčejní smrtelníci pak mohou pouze doufat, že se s nikým takovým, kdo této síle vládne, jaktěživo nesetkají.
Kladem knihy je nepřeberné množství méně významných, o to však pro příběh důležitějších, postav, které dodávají barevnost celému dobrodružnému komplotu. Také pohled na svět skrze tu kterou postavu oživuje a zalidňuje tržiště a náměstí, a my se tak nemusíme bát, že za rohem nevýrazného cihlového domu nebude další ulice, ale pouze nedomyšlená černá propast. Hlavní dějová linie je vkusně rozsekána četnými mezihrami, v nichž si čtenář opravdu dokonale pohraje s tou kterou hlavní postavou, důkladně se s ní seznámí a nutně si ji oblíbí.
Co ještě ke vší té chvále dodat? Nejen, že je to výborné čtení, které má silný neprotřepaný příběh a opravdu velice prudký spád; autor je nadmíru brilantním vypravěčem každým kouskem své duše; kouzelníkem slova, který si je zatraceně dobře vědom svých výjimečných schopností. A navíc je to strašně vtipné. Tak originálními hláškami, přirovnáními a především nejrůznorodějšími obměnami nadávek a způsobů klení Lynch v nedohledno odbíhá mnohým v tomto pevně zakotveným autorům, a to je co říct.

Where You´re Been Hiding?

Sit and Wonder

Psí víno I

Nejlépe s naprostou neznalostí tématu přistupme ke knize nesoucí název Sága o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém, neboť jedině tehdy je možno zcela obsáhnout krásu jedné každé její stránky, jednoho každého slova uvnitř těchto.
Na poměrně malém prostoru je nám zde předestřen svět malého kousku skandinávských dějin, zčásti fiktivních, zčásti historicky doložených. Seznamujeme se nejen s četnými postavami, typy charakteristickými pro tu kterou situaci, pro roli specifikovanou postavením, zařazením v přísně hierarchizované společnosti, také s množstvím bájných prvků, kouzelných artefaktů, mytologických elementů, které jako střípky mozaiky slepujeme v celistvý obraz a utváříme tak právě tuto fantastickou říši, právě tento příběh, neboť naše obrazotvornost je už sama svou přirozeností puzena k tomu, aby se rozlévala, jako mlžný opar vznášející se nad provlhlými, ztuchlými lesy, a stoupala k výšinám marně hledající své hranice, a ještě nadto živena a oživena fantastickými prvky poezie. Však jedině mlha přechází po zemi tak, že není ničeho vidět, dokonce ani slunce, ale zmizí, jakmile se probudí vítr. Mocnými poryvy větru rozžehneme uhasínající oharky těchto dávno zapomenutých, nyní však z hlubokého spánku probouzejících se dobrodružství, jež podnikají berserkové, králové i obyčejní smrtelníci obývající tento svět.
Vždyť čím by byl svět bez příběhů, legend či pohádek? Laternou magikou bez světla, ovšem sotva do ní postavíme lampičku, objeví se na bílé stěně nejpestřejší obrazy. I kdyby to nebylo nic víc než pomíjivé přeludy, přesto nedokážeme od této proměnlivosti tvarů odvrátit pohled, v tu chvíli jsme všichni malými dětmi snícími si svůj sen, představujícími si vše, co fantazijní nerealita dovolí. V tu chvíli tkáme do osnov své existence vlastní pravidla, nasloucháme příběhům, věříme jim.
Tento svět, svět této knihy, vytváří svá vlastní pravidla, své vlastní bytosti, z nichž my jsme ti nejnižší a každá mimo nás je dokonalejší a nádhernější.
Ožijeme-li ságou o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém, vypravíme se daleko na sever do světa chladu a nevlídného počasí, kde se sálajícím životem rozpínají pouze starodávné báje, věštba o kouzelném meči vyrobeném trpaslíky prahnoucím po stále teplé lidské krvi. Magie je zde vrostlá hluboko v zmrzlou půdu i v lidská srdce, obyčeje a rituály jsou beze změny dodržovány od počátků věků, sny a předtuchy mají stejnou váhu jako slovo krále. V těchto soumračných dnech vypravujeme se tedy my do pustiny Švédské země, abychom se poučili o nutnosti dodržovat sliby, o odvážných hrdinských činech nebojácných bojovníků, ale především o tom, že konec našich dní je nám neustále v patách a nezbývá, než shledání na Valhale.
Zlo, ještě více než dobro, opanuje jeden každý příběh severských ság, jež jsou nám předkládány, je v těchto vyprávěních vtěleno v mnohé artefakty, stejně tak může však přebývat a přebývá v lidech. Hervör je bezesporu takovým médiem. Svůj prokletý původ chce odčinit nalezením rodinných kořenů a především pokladů rozsekaných předků. Ani strach ani slabost nemůžou ji přemoci, ruší mrtvé z poklidného spánku, aby výhružkami a hrubými slovy nabyla svého dědictví. Není pak pouze zlem, ale zhoubou pro sebe i své blízké. A tak také činí a skrze ni prosakuje kletba i do jejích potomků. Cesta nazpět se jak pro ni, tak pro jejího syna, jenž nese prokletí bratrovraždy, navždy uzavírá, jediným společníkem v její osamělosti je neštěstí přinášející meč. Zášť a zloba matčina se do syna Heidreka promítne coby prohnanost, lstivost a domýšlivost. Ze spárů smrti dokáže uniknout díky moudrým úsudkům a také díky dodržování rad jiných. Stává se tak nejen mocným králem, ale i oblíbencem svého lidu. Sílu slova měkce, avšak pevně obaluje v tajemství, hádanky střeží jeho dar rozumu. Svět je pro něj jen hrou, v níž je vsazen jeho život. Právě tyto hádanky se stávají významnou součástí ságy. Zaujímají značnou část textu a jsou tak vítaným ozvláštněním dialogu samotného nejen svou písňovou stavbou a převážně přírodním zbarvením obsahovým, ale také svou naprostou nelogičností, nemožností, aby čtenář jakkoli pronikl za tyto „bezvýznamné“ znaky, které jsou obsahem naplněny až ve chvíli, kdy je vyřčeno rozřešení:

Kdo je ta mocná paní,
která mnohé řídí?
Se zemí zápasí
a spasí smrtelné,
když přítel její
pevný je a spolehlivý.
Heidreku králi,
hádanka čeká!

„Tvá hádanka je dobrá, Gestumblindi,“ pravil král. „Však já ji uhádl. Je to kotva s dobrým lanem. Pokud její list je v zemi, netřeba se bát.“ (str. 95)

Celá sága o zle v matce, jejím synu a dalších potomcích je držena pohromadě krátkými, od sebe oddělenými, příběhy vyznačujícími se především poklidnou, lehce houpavou atmosférou. I drastické výjevy z bojiště či pohřebiště jsou uvedeny bez zbytečných okázalostí, přehršlí pestrobarevných obrazů. Právě toto dodává vyprávění na pohádkovosti, snovosti. Jako bychom procházeli se zavázanýma očima touto zamlženou zemí, světem, kde se rozseknutá lebka, stále s úsměvem na rtech, odkutálí od znetvořeného těla. Příznačným se tedy nestává reálnost oněch popisovaných dobrodružství, přestože víme, že historicky jsou některé scény doloženy, věříme v kouzelno těchto fakt a čteme je právě jako četné zdroje mnohých fantastických knih, jež přímo či nepřímo právě z těchto legend čerpají.
Příběhy jsou stále se opakujícími scénami, stejné situace nastávají při konání stejných chyb, jimž se nelze vyvarovat, stejná jména rodinných příslušníků evokují stejné charaktery postav a jejich úděly, nehledě k tomu, že snadno stíží orientaci ve vztazích mezi jednotlivými hrdiny.
Signifikantním pro ságy jsou také určité znaky, které, ač rozdílné vzezřením, přináší podobná sdělení. Jsou jimi jistě motivy cesty a putování, jež jsou zastoupeny téměř ve všech dobrodružstvích a jimž podléhá většina postav. Jsou jakýmsi hledáním vykoupení, očištění od prokletí a hříchů. Cesta je zde vždy slepá, nejenže nevidíme za další zákrutu, nikdy ale ani nevíme, kde přesně se v daný okamžik nalézáme, odkud jsme vyšli, co je cílem a proč leží shnilý strom zrovna v těchto místech.
Dalším stále se navracejícím motivem je samozřejmě svár. Je vyvolaný touhou po moci, krvi, msti, vždy však v něm je smrt zprostředkována prokletým mečem, který přechází z generace na generaci. Spravedlnost pak náleží pouze tomu, kdo pevně dřímá tento meč v obou rukou a nebojí se jej obrátit proti vlastní krvi. Věčná kletba je jejich zhoubou a nezvratitelným údělem. Na lásku, hlubší přátelství či náklonnost zde naprosto nezbývá místo. Nejhlavnějším je vždy snaha získat nadvládu nad jinými a snaha si ji co nejdéle podržet.
Kniha Sága o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém je výjimečná v mnoha ohledech. Je nejen textem primárním, obsahujícím svůj příběh, snad hlavním důvodem, proč knihu zakoupíme, ale má také mnoho rovin jiných, sekundárních.
Kniha je téměř až návodem pro orientaci v dané problematice, nese pravidla a pokyny pro čtení, pro vychutnání si textu v plné míře.
Precizností se vyznačuje také struktura a stavba knihy, jež se tak stává až uměleckým dílem, textem jiné roviny. Neznalému čtenáři je nabídnuto nejen například vysvětlení slova „sága“ z hlediska literárního zařazení, také z hlediska etymologického, tématického vřazení či jazykového ztvárnění. Nezanedbatelná část charakterizace starogermánských ság je věnována jejich složce písňové, neboť starogermánská hrdinská poezie se stala jejich nedílnou složkou. V sáze o Hervör a Heidrekovi je tato písňovost reprezentována aliterační poezií, jež, jak uvádí v úvodní studii Miroslav Černý, se vyznačuje unikátností značně ztěžující překlad.
K dalšímu ulehčení v orientaci jak v knize samotné, tak v dějinách germánských slouží letmá chronologizace význačných událostí (toto také slouží k zasazení ságy o Hervör a Heidrekovi do historického kontextu), poznámky k textu vysvětlující především jména postav a názvy míst, obsáhlý seznam doplňující primární a sekundární literatury, který nám usnadní orientaci v dané problematice, a způsoby, metody a postupy translace.
A právě díky tomu všemu výše zmíněnému kniha tvoří výjimečnou, celistvou soustavu, sférickou strukturu vyznačující se dokonale hladkou plochou, z níž žádným způsobem nevystupuje narušující prvek, je k dokonalosti vypracovaným projektem, za kterým je vidět nejen snaha a tvrdá práce, ale především radost z takto odvedené námahy. Proto se tato radost nutně promítá do čtenáře, jenž s téměř posvátnou úctou otáčí jednotlivé strany a vychutnává si kouzlo těchto legend a bájí.