Hra se dala do pohybu

Když náhodou zahlédnete v ulicích města Camorr malou, na kost vychrtlou postavičku Locke-po-otci Lamory se svými umaštěnými vlasy a cáry připomínajícím oblečením, řeknete si: Oliver Twist! Pak se ale podíváte do jeho očí a rozhodně tam nenajdete pokoru, zdrženlivost, rozvahu, soucit či strach; nenajdete tam žádnou z těch vlastností, které z Olivera dělaly naivně okouzlujícího a hodného chudáka-hlupáka, jenž sebou nechal smýkat jak hadr na holi. Ne, Locke Lamora rozhodně není ten typ chlapce.
Román Scotta Lynche Lži Lockeho Lamory je blízký svou atmosférou anglickému dickensovskému realistickému románu s jistými temnými až gotickými prvky i v mnohém jiném, než pouze tím, že se odehrává v prostředí těch nejšpinavějších provlhlých zákoutí zapáchajících ulic města Camorr a hlavními zprostředkovateli děje jsou pochybné identity všeho druhu, především zloději, lapkové a chmatáci, jaké jen toto město a prostředí dokázalo zplodit; také střízlivost podání, vyvážení dialogů s popisy a charakterizacemi okolí a okolností, za nichž vše probíhá, je zde signifikantní.
Město, které je ovládáno zločinem a zločinu slouží, kde zloděj vždy okrádá jiného zloděje, je útočištěm pro mistra lstí a intrik Locke Lamoru takřka dokonalým. Zde díky svému úskočnému duchu začíná snovat rozsáhlou a spletitou síť plnou předem do puntíku domyšlených loupeží. A že se nebude jednat o zcizení několika málo korun, je zcela jisté, daleko zajímavějším cílem je obelstění těch rádoby nejchytřejších a především nejbohatších aristokratů. Proto Locke Lamora z pohodlí tajného staroskleněného sklepení pod zahnívajícím chrámem pomyslně sráží svou nevymáchanou hubou první dominovou cihličku, ovšem ani ve snu jej v tu chvíli nenapadne, že pod sutí a troskami města zůstane i on sám. Ale staré hříchy nebudou nikdy pohřbeny dost hluboko, aby se nemohly znovu vynořit, až je budete potřebovat nejméně. A spravedlnost je vždy rudá.
Fantasy, která nám je předkládána, je paradoxně naprosto reálnou, neboť jsou to lidé, jež jsou středobodem celého; odehrává se v živoucím, křičícím a hlavně sprostě nadávajícím městě, tedy žádné stíny a přechody do snových realit nečekejme. Tento svět nestojí a není vybudován magií, ulicemi se neprohání podivná stvoření, vše kouzelné je zcela lidské a od člověka samotného odvozené. To ale neznamená, že se tento svět drolí jako lidský charakter.
O pevnosti knihy jakožto celku nemůže být pochyb, vždyť její základy jsou z pevného staroskla, na jehož rozbití nestačí žádné lidské schopnosti; tento materiál je pozůstatkem daleko starší civilizace oplývající mystickou tajemností, s níž se je možné seznamovat zatím jen velice náhodně, například kdybychom více vnímali tiché šustění křídel, které se za bezmračných nocí ozývá vysoko až v mechem porostlých střechách domů, mnohem více by nám tento svět připadal nabitý temnou magií a alchymií. Ano, samozřejmě, že zde je tato jemná síla, ovšem pouze v podobě tichých, mysl ovlivňujících a především smrtících kouzel, jež nevystřelují z pokřivených holí kdejakému stařečkovi se špičatým kloboukem; jen zasvěcení Nájemágové dokáží proniknout skrze její hranice, obyčejní smrtelníci pak mohou pouze doufat, že se s nikým takovým, kdo této síle vládne, jaktěživo nesetkají.
Kladem knihy je nepřeberné množství méně významných, o to však pro příběh důležitějších, postav, které dodávají barevnost celému dobrodružnému komplotu. Také pohled na svět skrze tu kterou postavu oživuje a zalidňuje tržiště a náměstí, a my se tak nemusíme bát, že za rohem nevýrazného cihlového domu nebude další ulice, ale pouze nedomyšlená černá propast. Hlavní dějová linie je vkusně rozsekána četnými mezihrami, v nichž si čtenář opravdu dokonale pohraje s tou kterou hlavní postavou, důkladně se s ní seznámí a nutně si ji oblíbí.
Co ještě ke vší té chvále dodat? Nejen, že je to výborné čtení, které má silný neprotřepaný příběh a opravdu velice prudký spád; autor je nadmíru brilantním vypravěčem každým kouskem své duše; kouzelníkem slova, který si je zatraceně dobře vědom svých výjimečných schopností. A navíc je to strašně vtipné. Tak originálními hláškami, přirovnáními a především nejrůznorodějšími obměnami nadávek a způsobů klení Lynch v nedohledno odbíhá mnohým v tomto pevně zakotveným autorům, a to je co říct.