Psí víno I

Nejlépe s naprostou neznalostí tématu přistupme ke knize nesoucí název Sága o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém, neboť jedině tehdy je možno zcela obsáhnout krásu jedné každé její stránky, jednoho každého slova uvnitř těchto.
Na poměrně malém prostoru je nám zde předestřen svět malého kousku skandinávských dějin, zčásti fiktivních, zčásti historicky doložených. Seznamujeme se nejen s četnými postavami, typy charakteristickými pro tu kterou situaci, pro roli specifikovanou postavením, zařazením v přísně hierarchizované společnosti, také s množstvím bájných prvků, kouzelných artefaktů, mytologických elementů, které jako střípky mozaiky slepujeme v celistvý obraz a utváříme tak právě tuto fantastickou říši, právě tento příběh, neboť naše obrazotvornost je už sama svou přirozeností puzena k tomu, aby se rozlévala, jako mlžný opar vznášející se nad provlhlými, ztuchlými lesy, a stoupala k výšinám marně hledající své hranice, a ještě nadto živena a oživena fantastickými prvky poezie. Však jedině mlha přechází po zemi tak, že není ničeho vidět, dokonce ani slunce, ale zmizí, jakmile se probudí vítr. Mocnými poryvy větru rozžehneme uhasínající oharky těchto dávno zapomenutých, nyní však z hlubokého spánku probouzejících se dobrodružství, jež podnikají berserkové, králové i obyčejní smrtelníci obývající tento svět.
Vždyť čím by byl svět bez příběhů, legend či pohádek? Laternou magikou bez světla, ovšem sotva do ní postavíme lampičku, objeví se na bílé stěně nejpestřejší obrazy. I kdyby to nebylo nic víc než pomíjivé přeludy, přesto nedokážeme od této proměnlivosti tvarů odvrátit pohled, v tu chvíli jsme všichni malými dětmi snícími si svůj sen, představujícími si vše, co fantazijní nerealita dovolí. V tu chvíli tkáme do osnov své existence vlastní pravidla, nasloucháme příběhům, věříme jim.
Tento svět, svět této knihy, vytváří svá vlastní pravidla, své vlastní bytosti, z nichž my jsme ti nejnižší a každá mimo nás je dokonalejší a nádhernější.
Ožijeme-li ságou o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém, vypravíme se daleko na sever do světa chladu a nevlídného počasí, kde se sálajícím životem rozpínají pouze starodávné báje, věštba o kouzelném meči vyrobeném trpaslíky prahnoucím po stále teplé lidské krvi. Magie je zde vrostlá hluboko v zmrzlou půdu i v lidská srdce, obyčeje a rituály jsou beze změny dodržovány od počátků věků, sny a předtuchy mají stejnou váhu jako slovo krále. V těchto soumračných dnech vypravujeme se tedy my do pustiny Švédské země, abychom se poučili o nutnosti dodržovat sliby, o odvážných hrdinských činech nebojácných bojovníků, ale především o tom, že konec našich dní je nám neustále v patách a nezbývá, než shledání na Valhale.
Zlo, ještě více než dobro, opanuje jeden každý příběh severských ság, jež jsou nám předkládány, je v těchto vyprávěních vtěleno v mnohé artefakty, stejně tak může však přebývat a přebývá v lidech. Hervör je bezesporu takovým médiem. Svůj prokletý původ chce odčinit nalezením rodinných kořenů a především pokladů rozsekaných předků. Ani strach ani slabost nemůžou ji přemoci, ruší mrtvé z poklidného spánku, aby výhružkami a hrubými slovy nabyla svého dědictví. Není pak pouze zlem, ale zhoubou pro sebe i své blízké. A tak také činí a skrze ni prosakuje kletba i do jejích potomků. Cesta nazpět se jak pro ni, tak pro jejího syna, jenž nese prokletí bratrovraždy, navždy uzavírá, jediným společníkem v její osamělosti je neštěstí přinášející meč. Zášť a zloba matčina se do syna Heidreka promítne coby prohnanost, lstivost a domýšlivost. Ze spárů smrti dokáže uniknout díky moudrým úsudkům a také díky dodržování rad jiných. Stává se tak nejen mocným králem, ale i oblíbencem svého lidu. Sílu slova měkce, avšak pevně obaluje v tajemství, hádanky střeží jeho dar rozumu. Svět je pro něj jen hrou, v níž je vsazen jeho život. Právě tyto hádanky se stávají významnou součástí ságy. Zaujímají značnou část textu a jsou tak vítaným ozvláštněním dialogu samotného nejen svou písňovou stavbou a převážně přírodním zbarvením obsahovým, ale také svou naprostou nelogičností, nemožností, aby čtenář jakkoli pronikl za tyto „bezvýznamné“ znaky, které jsou obsahem naplněny až ve chvíli, kdy je vyřčeno rozřešení:

Kdo je ta mocná paní,
která mnohé řídí?
Se zemí zápasí
a spasí smrtelné,
když přítel její
pevný je a spolehlivý.
Heidreku králi,
hádanka čeká!

„Tvá hádanka je dobrá, Gestumblindi,“ pravil král. „Však já ji uhádl. Je to kotva s dobrým lanem. Pokud její list je v zemi, netřeba se bát.“ (str. 95)

Celá sága o zle v matce, jejím synu a dalších potomcích je držena pohromadě krátkými, od sebe oddělenými, příběhy vyznačujícími se především poklidnou, lehce houpavou atmosférou. I drastické výjevy z bojiště či pohřebiště jsou uvedeny bez zbytečných okázalostí, přehršlí pestrobarevných obrazů. Právě toto dodává vyprávění na pohádkovosti, snovosti. Jako bychom procházeli se zavázanýma očima touto zamlženou zemí, světem, kde se rozseknutá lebka, stále s úsměvem na rtech, odkutálí od znetvořeného těla. Příznačným se tedy nestává reálnost oněch popisovaných dobrodružství, přestože víme, že historicky jsou některé scény doloženy, věříme v kouzelno těchto fakt a čteme je právě jako četné zdroje mnohých fantastických knih, jež přímo či nepřímo právě z těchto legend čerpají.
Příběhy jsou stále se opakujícími scénami, stejné situace nastávají při konání stejných chyb, jimž se nelze vyvarovat, stejná jména rodinných příslušníků evokují stejné charaktery postav a jejich úděly, nehledě k tomu, že snadno stíží orientaci ve vztazích mezi jednotlivými hrdiny.
Signifikantním pro ságy jsou také určité znaky, které, ač rozdílné vzezřením, přináší podobná sdělení. Jsou jimi jistě motivy cesty a putování, jež jsou zastoupeny téměř ve všech dobrodružstvích a jimž podléhá většina postav. Jsou jakýmsi hledáním vykoupení, očištění od prokletí a hříchů. Cesta je zde vždy slepá, nejenže nevidíme za další zákrutu, nikdy ale ani nevíme, kde přesně se v daný okamžik nalézáme, odkud jsme vyšli, co je cílem a proč leží shnilý strom zrovna v těchto místech.
Dalším stále se navracejícím motivem je samozřejmě svár. Je vyvolaný touhou po moci, krvi, msti, vždy však v něm je smrt zprostředkována prokletým mečem, který přechází z generace na generaci. Spravedlnost pak náleží pouze tomu, kdo pevně dřímá tento meč v obou rukou a nebojí se jej obrátit proti vlastní krvi. Věčná kletba je jejich zhoubou a nezvratitelným údělem. Na lásku, hlubší přátelství či náklonnost zde naprosto nezbývá místo. Nejhlavnějším je vždy snaha získat nadvládu nad jinými a snaha si ji co nejdéle podržet.
Kniha Sága o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém je výjimečná v mnoha ohledech. Je nejen textem primárním, obsahujícím svůj příběh, snad hlavním důvodem, proč knihu zakoupíme, ale má také mnoho rovin jiných, sekundárních.
Kniha je téměř až návodem pro orientaci v dané problematice, nese pravidla a pokyny pro čtení, pro vychutnání si textu v plné míře.
Precizností se vyznačuje také struktura a stavba knihy, jež se tak stává až uměleckým dílem, textem jiné roviny. Neznalému čtenáři je nabídnuto nejen například vysvětlení slova „sága“ z hlediska literárního zařazení, také z hlediska etymologického, tématického vřazení či jazykového ztvárnění. Nezanedbatelná část charakterizace starogermánských ság je věnována jejich složce písňové, neboť starogermánská hrdinská poezie se stala jejich nedílnou složkou. V sáze o Hervör a Heidrekovi je tato písňovost reprezentována aliterační poezií, jež, jak uvádí v úvodní studii Miroslav Černý, se vyznačuje unikátností značně ztěžující překlad.
K dalšímu ulehčení v orientaci jak v knize samotné, tak v dějinách germánských slouží letmá chronologizace význačných událostí (toto také slouží k zasazení ságy o Hervör a Heidrekovi do historického kontextu), poznámky k textu vysvětlující především jména postav a názvy míst, obsáhlý seznam doplňující primární a sekundární literatury, který nám usnadní orientaci v dané problematice, a způsoby, metody a postupy translace.
A právě díky tomu všemu výše zmíněnému kniha tvoří výjimečnou, celistvou soustavu, sférickou strukturu vyznačující se dokonale hladkou plochou, z níž žádným způsobem nevystupuje narušující prvek, je k dokonalosti vypracovaným projektem, za kterým je vidět nejen snaha a tvrdá práce, ale především radost z takto odvedené námahy. Proto se tato radost nutně promítá do čtenáře, jenž s téměř posvátnou úctou otáčí jednotlivé strany a vychutnává si kouzlo těchto legend a bájí.

Výjimečné danosti

„Za dávných časů si lidé v každém stavení po celé zemi večer umývali nohy zrovna tak, jako to dělají dnes, a když si člověk umyje nohy, tak má vždycky tu vodu hned vylít ven, protože špinavá voda se nikdy nemá nechávat v domě přes noc. Staří lidé říkávali, že když se ta voda od nohou nevylije a nechá se stát uvnitř, může to přinést do domu neštěstí, a taky říkávali, že než člověk tu vodu vylije, má na výstrahu zavolat „Seachain!“, pro případ, že by se mu tam připletla nějaká bytost nebo duše nešťastná. Ale na tom teď nezáleží, já vám chci povídat pohádku…“ (str. 131)
I nějak takto by se dala uvézt kniha Claire Keeganové, tato irská spisovatelka je autorkou dvou knih, povídkových sbírek, v nichž vyniká nejen schopností podat hluboký, téměř až magický příběh na několika málo stranách, také schopností ovlivnit čtenáře, naučit jej prožívat životy postav, cítit s nimi a toužit stále po něčem, co dosud nemají, či co jim bylo odejmuto.
Nacházíme se někde na hraně fantazie s fikcí, mýtu s folklórem, neboť stejně jako je skutečná krajina a mnohdy bídný život a neúrodná pole, tak s jemností téměř magickou jsou skutečná personifikovaná zvířata, pověry, věštby a tradice především. Lidé v těchto malých vesničkách jsou pevně vrostlí v půdu a rodinu, strádají s každou shnilou bramborou, s každým dítětem, které se rozhodne odejít z domu za lepší budoucností. Snaha změnit svůj osud, je vždy marnou. Život je vždy pouze lepší a horší, těžko proměnit to, co bylo předem určeno.
Proto také šťastné příběhy nacházíme pouze ve vyprávěních, ve snech; život ve zchudlém irském venkově je až baladický a za každý prohřešek je trpce chucen.
Povídková sbírka Modrá pole by mohla být charakteristická nejrozličnějšími vůněmi, neboť než můžeme začít číst jeden každý příběh, musíme zhluboka vdechnout jeho vůni, teprve pak s nádechem rododendronů, růží či fuchsií smíme krátkými záblesky nahlédnout do obyčejných životů obyčejných lidí žijících kdesi na irském venkově, vhledy do zvláštně jedinečných okamžiků, zvláštně jedinečných osudů těchto toužících a nenaplněných figurek, které jsou nám představovány krátkými nastíněními.
V obyčejnosti se zrcadlí krása každého tohoto příběhu, v němž pokaždé znovu nalézáme kousek sebe, neboť autorce se mistrně daří vždy zachytit jen letmý obrys, kterému až my smíme dát pevný tvar, dotvořit podle šablony vlastní. Autorka má schopnost nacházet ohromný význam v obyčejných každodenních věcech, kterým jiní lidé nevěnují pozornost jen proto, že se stávají každý den.
Povídková sbírka Modrá pole by stejně tak mohla být charakteristická časem, v němž se jednotlivé povídky odehrávají, neboť vždy smíme vidět jen poměrně krátký úsek, o to barevnější, zřetelněji vystižený, často jde jen o několik hodin, jen jedna událost je zde zachycena s dokonalou přesností. Neexistuje žádné předtím ani potom, je pouze nyní. Ostatní buď domýšlíme, nebo naprosto vypouštíme. Nezříkáme se dějin, ty zde hrají důležitou roli, pouze zapomínáme bolestivé vzpomínky. Na vlastní život je nutné se dívat s odstupem, jako na kapitolu zapsanou v učebnici dějepisu. Až podivně necitelné se mohou zdát jednotlivé postavy, přestože jsou konfrontovány s život měnícími situacemi, reagují navenek apaticky a k hlubšímu nitru je přístup odepřen. Pouze v domněnkách předpokládáme úzkost a ztracenost.
Tedy plyneme s jemnými slovy, přikládáme jedno k druhému a dáváme tak vznikat šedavým osudům. Takto například vyniká povídka Pomalá smrt v bolestech, kde nejen čtenář, především spisovatelka sama, tedy hrdinka (autorka) sní o poklidných, osamocených dnech.
Mnoho příjemných věcí lze pojit s pomalým uplýváním a prostředí této povídky je tomu dokladem. Irský venkov je kouzelný nejen pestrobarevností slov, jichž autorka vhodně užívá k předestření celistvého obrazu příběhu, je kouzelný také jedinečností jednoho každého života, příběhu, jež se jako by promítaly přímo v nás, tak dokonale se s těmito sžíváme, víme přesně, kde začínají – v osamění. Mít možnost volby, odpoutání se od závazků a jiných osob; moci si natrhat větvičky divokých fuchsií, naplnit jejich rudými zvonečky každý džbán v domě a pouze se těšit z těch kvítků.
Alespoň s takovýmito tužbami se setkáváme s hrdinkou – spisovatelkou – snažící se odpoutat od reality a uzavřít se kouzelností krajiny a slov. Tento útěk od nedořečených vět, nefungujících vztahů, komunikace by se mohl zdát hlavním stále se opakujícím a nikdy naplněným motivem mnohých dalších povídek (Dárek na rozloučenou, Modrá pole, Lesákova dcera), je však pouze základem v pozadí. Popsat svět a to, co se člověku děje v hlavě, zachytit každý jednotlivý, bezvýznamný okamžik a zamyslet se nad ním, pak jedině i tyto mohou odeznít v bolestech, které očišťují a dodávají novou inspiraci.
Letmými výjevy, strohostí, přesností jen nahlédnout do cizích světů a životů, pryč od vařících se popraskaných vajíček, ze kterých vytéká bílá struska. Opustit danosti a začít znovu nově, třeba v Americe, především však zbavit se břemene tradic a povinností, podivných rituálů. Rodina zde není zázemím, stává se tím, od čeho je třeba se odpoutat, aby mohl být započat, téměř zrozen nový člověk, proto hrdinové zas a znovu utíkají od všedního života, od nechápající rodiny, od nehezkých zážitků, od všeho co bylo a od sebe samých; nejsou nespokojeni s tím, co mají, pouze nepřestávají stále toužit, nechtějí se spokojit s daností, se dny, které se v kruhu otáčí, kde se nemění rozhovory, pouze tváře osob. Jedinci jsou zde bloudícími a ztracenými mezi houfem nepřekonatelných překážek. Autorka předkládá čtenáři tyto nejrůznější figurky ve své neúplnosti, proto je tak snadné dosadit za ně sebe, sami se tak stáváme neúplnými, až četbou nahlížíme někam „za“ knihu.
V komunikaci k neporozumění, zbývá jen letmé prohození několika slov, jedině postava, která se stále hledá, dokáže ve vesnici pomlouvačných, závistivých obyvatel vidět pravé tváře těchto přetvařujících se. Je však těžké být nestranným pozorovatelem, když znáte hříchy ostatních. Mnohem lehčí je být vně celé této společnosti, neboť sebepoznání leží vždy na druhém břehu řeči.
Těžko volit v příbězích, zda je lépe držet se omezující přirozenosti či se pokusit ozvláštnit planý den něčím umělým, byť by šlo o lásku a štěstí, lidé se v těchto končinách nikdy nemohou změnit, vždy jim bude stačit poloprázdná sklenice od marmelády a včerejší patka chleba… sklenice piva a bezedný spánek s krásnými sny.
Stín promarněného života s omezeným mužem, nevděčnými dětmi, vlastním svědomím dosedá na hrdinky těchto povídek každý nový den. Přitom může být rodina překvapivě spojena třeba prašivým nalezeným psem, který přesně dokáže vycítit jejich pocity a útrapy. Rodina zde nikdy není schopná jakékoli vzájemné komunikace, propojení, porozumění si. Pouze sny se stávají okamžikem, kdy je každý člen schopen mluvit a naslouchat druhým, proto také němá tvář je vodičem mezi manželi a dětmi, úplně odlišnými bytostmi. S odchodem psa ovšem odchází veškeré porozumění, veškeré naděje a láska, která tam nikdy nebyla. Nakonec je toho vysloveno tolik, že už není o čem mluvit. Ocitáme se až Na samém okraji moře, kde se stejně nestačíme ani smočit, neboť čas stojí vždy proti. Někdy musí stačit pouze vědomí toho, že jsme takto učinit mohli, přestože skutečnost zůstává stále stejně bezradnou, neukojenou.
Ovšem samotný pesimismus je překonán návratem. Lze tak vidět návrat k původním hodnotám, které byly v touze po něčem lepším opuštěny, znovu se stávají hodnotnými staré, prázdné dny. Návraty jsou také odchody, v nich se zračí síla jedince, navrací se do nového očekávání, navrací se od promrhaného života znovu do snu, kde jedině se může pokusit ještě něco prožít, znovu snít.
Proto také čtenář může v každé jedinečné povídce nacházet podobné motivy, které činí tuto sbírku celistvým příběhem. Noc jeřabin nás uvádí v svět, kde skutečnost a pohádka splývají v jedno, kde lidské životy jsou řízeny mnohými nevysvětlitelnými silami a na minulost je možné zapomenout pouze na dlouhých zimních nocích a bouří. Pouze ve vzpomínkách lze se těšit z budoucnosti, z těchto výjimečných povídek z prostředí sice reálného, přesto pro nás spíše prodchnutého téměř až blouznícím fantasknem.

Chmurné tajemství podruhé

V temném utopickém románu Píseň kamene Iana Bankse (taky se vám plete s Ianem M. Banksem?) se jako v jiných jeho knihách zaměříme především na hloubku lidského vědomí a důkladnou charakteristiku psychiky jedince, tady tedy hlavního hrdiny-vypravěče. Už na začátku jsem si nemohla pomoci a hned mi přišla asociativně na mysl Milá Páně, nejspíš kvůli vnitřním dialogům, které neustále hrdina se svou družkou vede, jedná se tak téměř o veškeré rozmlouvání s ní, či oslovování Margot v myšlenkách... proč jsi tak chladná, má lásko?

Celá nesmyslnost boje vedeného kýmsi proti komusi, kde je ve výsledku naprosto jedno, kdo na které straně bariéry se nachází, je stupňována až do okamžiku, kdy se nakonec hlavní hrdina vzbouří a odhodlá se k brutální vraždě velitelky, ovšem k ničemu tato vzpoura není, vede jen k dalšímu zabíjení, jež je nakonec předurčeno i jemu.

Posledních několik stránek je opravdu důkladným psychologicko-filosofickým se zamyšlením jak nad věcmi všeobecně platnými, tak nad nad niterně osobními, charakteristickými pro hrdinu; tedy se toto stává jakýmsi závěrečným shrnutím a zpovědí hrdinovou. Nutno podotknout, že moralizování nad neadekvátně, podle představ společnosti, vedeným životem, který se nám tímto mstí, není to hlavní, především zde jde o jemnost, s jakou autor umí používat ta správná slova, způsob výstavby textu, rovina příběhu je zde až tou vedlejší.

Kovárna metafor

Jak už to tak chodí, při čtení textů se řetězením dostáváme k dalším textům... v tomto případě jsem se při čtení Ecových Mezí iterpretací kupodivu dostala k velice útlounké knížečce nazvané Šest problémů dona Isidra Parodiho a nejenže jsem povytáhla obočí nad Ecovou intertextovostí, mám na mysli Šest procházek literárními lesy (to přece nemůže být náhoda), také jsem se dozvěděla, že pod autorovým jménem této knihy - Honorio Bustos Domecq - se skrývá dvojce spisovatelů a to Borges a Casares.

Nicméně dosti podivování. Tyto problémy, jak značí název, nejsou nic jiného než vraždy, které je třeba vyřešit, ale jednoduše by to v tomto případě ani jít nemohlo, takže čekejte to nejzvláštnější necolumbovské vyšetřování, při kterém se nepohnete z vězeňské cely.

Hutností odkazů k imaginárním spisovatelům a imaginárním dílům se jednotlivé příběhy stávají skoro neprostupné; čtení tedy rozhodně není doporučeno do vlaku či jiných veřejných míst, jinak se může stát, že vlastně nevíte, kdo koho zabil a kdo příběh vypráví.

Už vůbec nepočítejte s tím, že byste byli schopni se držet v proudu myšlenkového toku dona Parodiho. Řešení je vždycky nasnadě, ale až nám to vyřeší... bohužel tedy nezbývá než číst. Nebo bohudík. Jak ten to sakra dělá!

"Moment! Moment! Ledňáček přichází; ledňáček nepřichází." :)

Proč vlastně něco psát, když už všechno napsáno bylo? Tak třeba i s touto Belbovou otázkou se můžeme v knize Virginie Woolfové Orlando setkat. Několika nepříjemnými zkušenostmi s nemožností komunikovat či jakkoli existovat vedle lidí, společnosti, navrací nás k samotě, která je halena milosrdnou tmou, jež nám dovoluje hledat pravdu, ale také si ji vyslovovat. Tak chce i Orladno být sám svobodný, sám vyrovnaný, sám pravdomluvný. Bohužel mu to ztěžuje jeho touha být básníkem a psát.

"A tak se stalo, že myšlenky o lásce přikryl sníh a zima; polena hořící v krbu; ruské ženy, zlaté meče a štěkání jelenů; umolousaný král Jakub a ohňostroje a pytle s pokladem v podpalubí alžbětinských korábů. Každá jednotlivost, jakmile se ji snažil vyjmout z jejího místa v hlavě, byla takhle obtížená jinými věcmi jako kus skla, který po roce na dně mořském obroste kostmi a vážkami, mincemi a kadeřemi utopených žen.

"U boha, další metafora!" vykřikl, když tohle řekl. (...) A k čemu to?" otázal se sám sebe. "Proč to neříct jednoduše těmi a těmi slovy, (...) jak jednoduše říct těmi a těmi slovy, co je to Láska.""

Na druhou stranu se Orlandovi podaří něco naprosto nevídaného. Stane se Orlandou. A to doslova:). Proč taky žít něco, v čem nemůžu najít žádný smysl, takhle je to všechno zajímavější (možná), snadnější (možná) a i psaní dává nějaký smysl (no, tak to snad ani ne). Každopádně je čemu se zasmát. Kupodivu. A v několika málo vteřinách si opravdu můžete zlomit nohu, najít ten správný smyls, potkat toho pravého a zamilovat se. Tak proč to nezkusit třeba takto.

"Neboť moudrou šetrností přírody došlo k tomu, že náš moderní duch se téměř obejde bez jazyka; úplně stačí ty nejběžnější výrazy, protože stačí i nic; z toho tudíž plyne, že ten nejběžnější hovor je často nejpoetičtější a nejpoetičtější je přesně to, co se nedá zapsat. Z kteréhož důvodu zde necháváme prázdné místo, které se však musí chápat tak, že tento prostor je naplněn k prasknutí.

...

...

...

...

..."

A ztichlé trubky zkalen zlatý svit

Možná i s trochou subjektivizace dnes tedy několik málo vět, skládajících se ze slov, skládajících se z myšlenek, skládajících se z pojmů a soudů či jak to vlastně bylo. Poslední, bohužel, dokonce ani mně přímo ne, pouze odposlechnutím jsem se k této informaci dostala, kniha, která mi tedy byla i nebyla doporučena, jak vyplývá z výše velice komplikovaně rozvitých souvětí, je Dražba série 49 od Thomase Pynchona (a konečně).

Z nicneočekávajícího čtení se samozřejmě vyklubalo okouzlení ze všech těch propletenců vztahů a příběhů zapletených v pletence... a hlavně znaky, ano, na ty se už nikdy nebude smět zapomenout. Nakonec se tedy přes kostní moučku dostáváme k vytváření si svého textu četbou textů v textech obsažených.

(nejdříve to ale musím dočíst, tedy chvilinku...)

Dokonce pampeliškové víno, to mi taky připomíná dlouhé a teplé letní večery strávené ve vtipných hovorech o kdejakých zhovadilostech; ale dnes už jen zvesela. Měla bych se ho naučit vařit, pampelišek u nás roste spousta.

Hm, to je velice zajímavé. A teď bych měla říct... snad si opravdu v těch Prázdných ulicích dělá z nás autor legraci, nebo už přestávám zastávat dokonce i názor, že to tedy nebylo nakonec tak zlé. Ale zpátky; s rychle ubývajícími stránkami se samozřejmě rozpadají veškerá relativně smysluplná symbolická řešení. Přesto právě bez toho úplného posledního Slova je mi to mnohem milejší.

David Mitchell - Třináct měsíců

Nechť tedy pokračuje, nacházejíc v nitru stále stejně podbarvené a dobarvené vykreslování příběhů, ve vypravování David Mitchell. Třeba zrovna jako v této "vesnické" (jakou bývá ne neprávem nazývána) idylce několika dávno už dospělých mladíků a několika téměř pubertálních rodičů... jak to tak chodí.

Prvky místy nerealistickými a tajemnými, doplňující tak úplnost autorova vyprávění, nemůžeme opominout, stejně jako ve svém díle předcházejícím, vždyť kdo jsou jeho vzory... ale tak nějak i do totoho prostředí patří, vždyť kde jinde než v malých vidlákovech se můžete nechat vozit tramvají po lesích.

I z těch nejvšednějších každodenních chvil, třeba strávených v místní škole, bloudící v rozhodně ne amazonském lese nebo přemlouvající svého Kata, aby dovolil nevypadat naprosto teploušsky, je poskládaný rok a kousek života školního koktala, který bohužel občas zapomene, že "boží" už se dávno neříká.

A komu z nás se to někdy nestane, že... nicméně za tikání metronomu se mnohem snáze vyslovuje a velice krásně odpočívá.

Albert Cohen - Milá Páně

Až několik měsíců jsem strávila v zajetí této knihy (nutno přiznat, že v tom hrály roli i okolnosti načasování) a věřím, že by si s ní někteří podložili piano... já si ji však na doporučené doporučení raděj přečetla.

Milá Páně je opravdu milá, naivní, hloupoučká idiotka, je to ta pravá pro uvěznění v silách lásky, pro uctívání, pro nádherné sdílení několika okamžiků, pro občasné rozpravy, pro nahlédnutí vlastní nesmyslnosti žití... nějak přesně v tomto pořadí.

Jsou to kilometry čtení, vylévání myšlenek do poslední malinké kapičky, dumání nad nejobyčenějšími každodenními úkony. Tento neuvěřitelně zdlouhavý text je plný úplně všeho, co kdy mohlo člověku problesknout hlavou. A ano, je to také, mimo jiné, milostný příběh; nejprve v tajnosti třpytící se, posléze na světlo špíny proniknuvší.

Opravdu obdivovat autora, neboť rozpracovat několik hodin koupání a oblékání se do desítek stran, je umění, kterým se pyšní málokdo. Tedy pevné nervy!

Něco málo k evoluci

Richard Dawkins je biologem a etologem a mimo čistě vědecké práce publikoval i několik prací malinko populárnějších. Jsou jimi Sobecký gen a Slepý hodinář. Přichází se spoustou zajímavých názorů na evoluci a chování genů. Pohled na svět přirovnává k Neckerově krychli měnící svou orientaci; tak jsou také možné dva pohledy na přírodní výběr: z pohledu genu a z pohledu jedince.

Již na začátku nám je jasné, že jeho teorie bude jednou velkou metaforou, vždyť již názvy jednotlivých knih jsou více než obrazné. Což ovšem neubírá ani na zajímavosti jeho pohledu, ani na originalitě řešení, s nimiž přichází. Dokonce si myslím, že se díky tomu stává celá tato biologicko-genetická problematika barvitější a přístupnější.

Dawkins vidí v člověku jen jakousi schránku pro přenos genů. Ti jsou těmi, kdo rozhodují, ti jsou těmi, kteří udělají všechno pro to, aby přežili a dál se vyvíjeli. Přírodní výběr upřednostňuje jedině ty geny, které ovlivňují svět tak, aby zajistily své množení. Dawkins nezůstává jen u tohoto, dokonce přisuzuje genům i jakési vnímání či myšlení, na základě něhož jsou všechny živé organismy manipulovány (i když v určitém okamžiku Dawkins říká, že „jsou geny schopné sáhnout ven skrze stěny „svých“ jednotlivých těl a ovlivňovat věci v okolním světě, někdy neživé předměty, jindy živé organismy, a občas působit i na značnou vzdálenost“, jednoduše bychom mohli předpokládat neexistenci jakýchkoli hranic mezi geny, jen příčinnou souvislost spojující geny s jejich fenotypovými projevy, blízkými i vzdálenými).
Chování moderního člověka tedy souvisí s jeho geny, sobeckými geny. Hlavní bod tedy, díky němuž se vzdaluje některým představitelům neodarwinismu je, že v genu vidí základní jednotku přírodního výběru, nikoli v organismu.

Ve Slepém hodináři se pak zabývá dalšími možnými evolučními teoriemi, z nichž mě nejvíce zaujal saltacionismus, se kterým se v obměně (a taky trochu nadneseně) můžeme setkat například v knize Darwinovo radio Grega Beara. Všechno je sci-fi.:)

Od velkého třesku k černým dírám

Aby se tento blog nestal převážně jen hudebně-literárním, zkusím zařadit něco z jiného soudku, tedy trochu vědeckého (nebo alespoň pokus o). Po několika letech jsem se opět vrátila k Stephenu W. Hawkingovi a po Černých dírách a budoucnosti vesmíru jsem se snad už i s nějakou zkušeností v zádech začetla do Stručné historie času.

Je to opravdu velice přijatelné podání toho, co bylo, je a snad i bude v dějinách vesmíru a fyziky vůbec. Jak sám Hawking hned z kraje říká: "...každá rovnice sníží zájem knihy o polovinu..." A důsledně se toho drží. Jediná rovnice zařazená do této knihy je slavná Einsteinova E=mc2 (na druhou samozřejmě, ale nechtějte, abych několik hodin zjišťovala, jak to správně zapsat).

I když se může vše zdát zpočátku velice jednoduché, po krátkém zasvěcení do problematiky se dostaneme např. na úroveň kvarků či k tomu, že černé díry vlastně nejsou až tak černé (na teorii černých děr pracoval mimo jiné společně s Rogerem Penrosem, ten zase pracoval mimo jiné společně s Brianem Aldisem na Bílém Marsu... to jen tak na okraj). Snaží se vlastně dospět, asi jako většina dnešních vědců v této oblasti k jakési finální teorii všeho (sněním o ní...), která by dokázala popsat/překrýt celý náš vesmír, tedy i velký třesk, spojením kvantové mechaniky a kvantové teorie gravitace.

Nástin řešení sjednocené teorie, bohužel, končí u strun a superstrun, tedy někdy koncem 80. let, což je hlavně pro nás laiky nešťastné, protože s takto přístupným popisem nejnovějších fyzikálních metod se už asi neshledáme.

Prázdné ulice

Michal Ajvaz se vydává (samozřejmě... co taky jiného metaforického použít? snad jiné sloveso pohybu, mnohlem příznakovější... noří, noří by taky hezky podkreslovalo) /noří do svých prázdných ulic za tajemným znakem. A my s ním.

Pokud bych s/měla říct, jak na mě těchto několik set stran působí, vybrala bych slovo adventura. Přesně taková jsou pravidla hry, díky nimž se snad dostaneme k vysvětlení, ale musíme postupovat přísně lineárně od jednoho problému k druhému a z místnosti/domu/ulice se nikdy nemůžete dostat, pokud na obrazu nenaleznete skrytý symbol/nezeptáte se přesně na tuhle otázku/neprojedete vlakem právě v tomto čase tímto vlakem touto cestou.

Po několika stech stranách mně sice návaznost začala připadat trochu vynucená, ale nakonec se kruh přece jen spojí a my se překvapivě dostaneme konečně do slepé uličky, na jejímž konci je přesně to, co hledáme. V očekávání něčeho (nebo ničeho... podle toho, v jakém rozpololožení se zrovna nacházíme) se nám dostává velice přímočarého a zdlouhavého vysvětlení a my můžeme snad jen doufat, že nám konec nechá přece jen nějaká malá dvířka otevřená; něco, co si sami budem moci představit a dovyprávět... tedy ne, nemusíme namáhat fantazii, snad jen trpělivost.

Je to prostě velice napínavé, velice čtivé hledání malého Plánu, se spoustou zajímavých příběhů uložených uvnitř.

O mysteriích egyptských

Snad nemůže být nic lepšího, nežli začínat mysticky... a když právě takto, tak jedině Jamblichem z Chalkidy (je to o poznání lepší důvod, než jednoduše říct, že mě momentálně nic příhodnějšího nenapadá).

Tento filosof/theurg z 3. st. byl okouzlen věštbami a zjeveními, a proto celou tuto knihu pojal jako jednoduchý návod, jak se setkat s božkými bytostmi - s bohy, démony a héroy. Kupodivu na tom není nic až tak složitého, prostřednictvím např. vody či ohnivého fluida se dostaneme do transu a můžeme vystoupit až k božskému tajemství.

Mnohem účinnější je však kouř ze spalovaného masa obětí (zvířat samozřejmě), což už pro některé problém být může.

Naprostého odpoutání se od materiálního světa můžeme dosáhnout tedy pouze pomocí theurgie, jež spojuje duši s duchovní, absolutní a tvůrčí Sílou, která povstala sama od sebe, sama sebe uvádí v pohyb, vše zachovává, řídí celý vesmír a zvedá vše k inteligibilní pravdě.