První Nadace

Svým způsobem je to celé velká hádanka. Počátkem éry Nadace je projekt, který Isaac Asimov domyslel do posledního snítka prachu držícího se na stránkách pomyslné Galaktické encyklopedie, s jejímiž úryvky objevujeme tento mechanismus, systém o přesném počtu proměnných, my. Nejdůležitějším prvkem tohoto projektu je pak člověk jako eventualita ve svém charakteristickém vyobrazení, tedy bytost mocichtivá, sebestředná, nedokonalá a především nepředpověditelná. Takto ji autor vidí jako proměňující se napříč minulostí, z níž čerpá informace a zkušenosti, současností, zdroj aktuálních konfliktů, a budoucností, která ovšem není slepá, ale předem nahlédnutá a především předem poupravená.
Isaac Asimov vytváří svět krizí, střetů a konfliktů, svět předestřený nám do posledního detailu, s pevně obkreslenými obrysy, jež pouze musíme vyplnit těmi správnými barvami, a vězte, že pokud nenacházíme bezchybný odstín té které barvy, je to jistě úmysl, neboť problémy nejsou v této knize rozhodně od toho, aby komplikovaly nastalou situaci, ale aby byly řešeny a především úspěšně odstraňovány, jedině díky nim lze předpokládat blížící se katastrofy, významná historická údobí, jedině díky nim vidíme do budoucnosti. Tedy alespoň s aplikací psychohistorie na společensko-ekonomické síly, jež hýbou lidstvem a rozměrnou galaxií vůbec.
Verifikovatelnost této teorie, této knihy, zahrnuje nepřeberné množství položek, z nichž náhodně vybíráme pro nás, pro knihu, významné osobnosti, události či zvraty společenské, technické i jiné, ale především schopnost aplikovat ji v téměř neomezeném časovém rozprostranění, tedy někdy až za několik stovek generací, proto jistě usoudíme, že výsledky takovéto teoretické hypotézy nejsou pro současnou populaci nijak důležité, kdo by se zajímal o zánik galaktické Říše, který je předpovězen s předstihem mnoha staletí. Ale se vším se počítá. S určitou pravděpodobností samozřejmě.
Nikdy nemůžeme vidět za každé bezvýznamné individuum, ovšem jako komplex bezvýznamných individuí je lidstvo předvídatelné dokonale. Zde je možné dešifrovat lidské emoce a reakce do té míry, aby bylo lze předpovědět jakoukoli významnou událost. V tom je lidská slabost, ale i síla, neboť ve své sumě vědomostí a poznání přesáhne lidstvo možnosti jednotlivců.
V jednotlivých krizích, jimž zde čelí tváří v tvář obyvatelé první Nadace, je omezena svoboda jednání takovým způsobem, že vždy zbývá jedna jediná určená správná cesta a jedině tou se lze vydat. Tato cesta je předem vypočtena a vždy má své opodstatnění, což je pro logiku knihy nesmírně důležité, nic zde není nahodilé, všechny axiomy rovnice přistupují v pravou chvíli. Ale nějaké to „pakliže“ se najde vždycky. Nic není zcela rovné, není motivu, za nímž by nestál ještě jeden, není zde věta, která by se nedala vykládat nejméně třemi způsoby, proto dospíváme k řešení spolu s obracejícími se stránkami. Krize je vždy předložena, třeba ji jen rozpoznat a věřit, že řešení bylo předpovězeno.
Kouzelné na knize není jen to, že vše, co čteme, co se odehrává, je již do rovnice pevně vsazeno a jednotlivé postavy musí jen předpokládat domněnky, kouzelné je i to, že řešení je nasnadě, neboť je již předem dáno, jen je třeba dozrát do správného okamžiku, v němž toto řešení přičteme a dostaneme kýžený výsledek.
Kniha sama je výjimečná v nesčetných ohledech, především ve své nadčasovosti, je jedním z mála románů, který společně s Asimovem nezestárl a nezastaral. Unikum vytváří také svou rozprostraněností a hloubkou, neboť množství postav, se kterými je zde nutné se sžít i na velmi malém počtu stránek, vytváří spletitou síť situací a konfliktů. Dalším specifikem knihy je preciznost zpracování, jež dodává na čtivosti tolik netypické pro některé jiné Asimovovy romány. Samozřejmě se v neposlední řadě skvěle pobavíte, neboť jemný vtip je ještě jemněji propleten a spleten mnohými dialogy.
Kniha Nadace, jíž jsme uvedeni v rozrůstající se cyklus, je dokladem toho, že Isaac Asimov nebyl pouze plodným spisovatelem, miloval skutečné okamžiky psaní, to škrábání pera po listu nepopsaného papíru, rachot klávesnice psacího stroje, pohled na objevující se písmena na obrazovce počítače… nezáleží na prostředku, je to v onom nutkání, které nás z jeho textů prostupuje.

Nekonečno otevřeno

Dalším zářezem, který s radostí po dlouhé době hloubím opět do mílové hole, jež s takovou pečlivostí vybrousil za svůj život Isaac Asimov, je rýha s názvem Konec Věčnosti a abych dodržela i další své zvyklosti, je nutné i navykle začít. Tedy.

Kniha tato, mohu-li tak říci, nevybočuje svým způsobem ani z linie "psycho-sociální", ani z linie "vědeckotechnické", neboť Asimov opět pevně drží svůj um za pačesy a ruku v ruce s obrovskými technickými základy zaměřuje se především na člověka jako takového, proměňujícího se v čase... míněno doslova. Předmětem je totiž především setkávání se lidí, a to lidí různých časových pásem, období, století, ve svých proměnách jak psychických, tak kulturních a technických. Opět je zde hrdina téměř s velkým "h" (není to sice žádný David Starr, ale i tak na něm závisí budoucnost Věčnosti), který se rozhoduje; jeho rozhodnutí mění minulé i budoucí, nakonec je zde nutný kompromis, ale to kouzelné spočívá v jednotlivých krocích, s nimiž k němu docházíme. Tentokrát zde není řešen zločin, nýbrž je teprve páchán, stále se páše:), my jen musíme pochopit, proč tomu tak je, abychom uzavřeli kruh, aby čas mohl věčně plynout, aby vše zůstalo v letargii a stagnaci. Vývoj je nežádoucí, přináší proměny, které nejsou pravděpodobné, tedy se nedají plánovat a předpovídat. Lidstvo rozhodně nejměřuje k lepším zítřkům, ačkoli se to tak na první pohled může zdát, pouze upravuje současné, činí stále stejné proměny, žádoucí je pouze stabilita.

Román je psán v daleké budoucnosti, asi také proto je stále současný, je možné jej číst aktuálně, což mu přidává na atraktivnosti. Nezastaral jako většina klasických příběhů a hrdinů a znovu řeší pro nás konkrétní konflikty vyskytující se ve všech rovinách Současnosti a Věčnosti.

Nahé slunce

Ono se řekne „detektivka“, ovšem vidět v neviditelnosti světla, toho nahého pro/objasňujícího téměř éterického prvku, mnohdy vrhá daleko více temnoty do všeho, do čeho je mu dovoleno vstoupit. Ono se řekne „vražda“, ovšem k takové nutno se postavit vždy z pozice člověka, tedy ne zavražděného, ale vraždícího. Jak ale obnažit zakrývající signatury, když zde není lidská bytost, když zde zbývá pouhá projekce, zbytky společnosti rozprostřené v neosobních ne-setkáních, ne-komunikaci, když zde zbývají jen roboti.

Je zde postavena vize Vesmíru, vize budoucnosti techno-sociální, neboť v těchto dvou kontradiktorických směrech se protíná většina Asimovových příběhů, vždy do posledního slova promyšlených, ve všech možnostech variujících vždy něčím novým. Z minulosti vskutku vzdálené dokáže stále dovolávat se, dovolovat se budoucnosti. Je to text, který znovu je čten pod novými úhly a znovu nově funguje právě proto, že mu to my dovolíme.

Přitom rozhodně není třeba hledat za hlubokomyslností a esejičností něco složitého, jednoduše vystavěná fabule je tomu dokladem, dalším je malé množství postav, i přesto dost zlehka charakterizovaných. Tohle musí být doplněno u Asimova něčím jiným než akcí, proto je přednostně prosvětlován a rozšiřován tento jiný svět, svět ne-lidí, jakýchsi nadřazených bytostí, které se ovšem svou výjimečností spíše omezují a nedokážou vidět ani do svých myslí, tím méně do jiných. Proto je jim třeba pomoci Pozemšťanů, těchto omezenců, špinavců žijících pod betonem a ocelí hlava na hlavě, odsouzenců k záhubě.

Ale každá mince má dvě strany. A tuhle nutně přiložit k těm mnohým ostatním, z nichž vystavíme naše povědomí o neomezeném robotickém světě, kde stále vznikají a budou vznikat konflikty. Alespoň tedy z pohledu Isaaca Asimova.

Jak to všechno začalo

Já, robot je knihou, kterou samozřejmě všichni znají, netřeba ji tedy zvenku šířejí představovat, nicméně přeci nejom se podívejme i dovnitř ní. Představa, že její obsah je úměrný zpracovanému filmu stejného jména, je zcela mylný. A pokud byste, tak jako já, čekali v knize alespoň povídku, jež stála předlohou filmovému zpracování, tak se, tak jako já, nedočkáte.

Asimov zde staví příběhy propojené rozhovorem se zakladelkou a robopsycholožkou největší firmy na výrobu robotů a problémy spojenými s porušováním třech robotických zákonů. Každá jednotlivá povídka, počínající čistou a průzračnou první (Robbie), jako by ztrácela cosi ze své idyličnosti a jednoznačnosti, neboť pokud se v začátcích řeší, zda může robot být člověku přítelem, být schopen jakýchkoli citů, být součástí společnosti, v dalších povídkách pak překračujeme tuto zdánlivou jednoduchost a dostáváme se do slepých uliček formovaných nejednoznačnými formulacemi příkazů či konstruováním stále výkonnějších a výkonnějších robotů, kteří pak podléhají nejen existenciálním pnutím, dokonce „věří“ (Hra na honěnou, Rozum). A právě tito roboti se stávají vždy hlavními postavami, které jsou schopny oněmi slepými uličkami procházet a přitom porušovat zákony, jimiž se musí řídit.

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.

2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.

3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Příručka robotiky (56. vydání, 2058 n. l.)

Vycházíme od těch nejméně problematických konfliktů, nejprve pouze v rámci jednotlivců-robotů, kteří se ocitají na hraně s vlasním přesvědčením a s některým zákonem, posléze ovšem přistupují kolektivní problémy týkající se řízení většího počtu robotů, což vede například k zahlcení takovéhoto vedoucího robota povely, mezi nimiž nedokáže upřednostňovat, a tedy nějakým způsobem může ublížit člověku, až docházíme k tomu nejdůležitějšímu, k robotům, kteří nabyli plného vědomí, kteří dokáží číst myšlenky, kteří dokáží lhát, neboť jedině lží neublíží člověku po psychické stránce (Malý ztracený robot, Lhář). Největší dilema ovšem nenastává s těmito roboty-chytráky, ale s roboty-humoristy, to si teprve člověk nad problémy zapřemýšlí... a robot pěkně pobaví (Únik).

Kniha je perfektně strukturovaná, graduje jak vnitřním obsahem jednotlivých příběhů, tak technologickými/robotickými programy a postupy při výrobě nejprve primitivních, nemluvících krabic, až ke Strojům, které neovládají jen jednotlivé politicko-georafické oblasti, ale samotnou budoucnost lidstva. Samozřejmě v rámci zákonů robotiky, tedy v nejlepším zájmu člověka. Nebo alespoň podle jejich úsudku ohledně nejlepšího zájmu.

Tradičně tradované ve světě sci-fi

"Harlan je skvělý. (...) Každý věděl, že je zvláštní. Každý věděl, že to někam dotáhne. Otázka zněla, co s ním udělat mezitím. Tenkrát jsme na to nikdy nepřišli. Ale myslím, že od té doby jsme se poučili.
Tak tedy, na výroční schůzi asi tak před rokem, co tohle píšu, se objevil mladý, šestnáctilený hoch. Byl kost a kůže, prudký, sebevědomý, výřečný a měl IQ, který dělal dojem, že je dvě stě. Hromada z nás se na sebe vzájemně podívala se strachem a jeden řekl, "Je to další Harlan Elison".
A někdo, jehož jméno nebudu zmiňovat, kromě toho, že řeknu, že to byl Robert Silverberg, řekl, "Zabme ho hned teď".

Hugo Story 2 1962-1967 (str. 247)

Proti hlouposti ani sami bohové nic nezmohou

Jsou právě dva přírodní zákony, které fungují za každé situace: lidská hloupost a druhý zákon termodynamický; a na těchto vybudoval Asimov tři povídky či spíše novely, v nichž se právě pojí jeho hluboké technologické znalosti z oblasti fyziky, chemie, astrologie a dalších s naivností lidského charakteru, jakou umí s lehkou nadsázkou, sarkasmem a humorem podat jedině on.

Průvodní okolností pro vznik této knihy byla, jak jinak, Asimovova arogance. Jako vážený spisovatel (ještě než začal fušovat do sci-fi) se zúčastnil přednášky, kde se několik scifistů v čele s Robertem Silverbergem zaobíralo některými vědeckými tématy.

"Během přednášky se chtěl Bob pro názornost zmínit o nějakém chemickém izotopu - mohl to být jakýkoli izotop - a po chvilce váhání řekl: "Plutonium 186." Po skončení přednášky jsem samozřejmě za Bobem zašel, abych mu (se značnou škodolibostí) řekl, že nic takového jako plutonium 186 neexistuje a ani existovat nemůže.

"(...) Ale abych ti ukázal, co je to opravdová duchaplnost, napíšu o plutoniu 186 povídku." (...)

Nebylo to tak snadné, jak to z mých úst bombasticky vyznělo."

Pokud je první povídka Proti hlouposti... nadstavbou nad čistě vědeckotechnickým pokrokem lidstva, kterému se podaří kontaktovat parasvět a paralidi, s nimiž se posléze úspěsně dokonce i domluví, a rozpoznat přicházející hrozbu zániku světa a nakonec stejně nemoci učinit nic, neboť jednotlivec ve společnosti hlupců nemůže než přihlížet vlastní smrti; pak druhá povídka ... Ani sami bohové... je výcucem emocionálního rozpoložení dívky-emocionála, která cítí, cítí tak intenzivně, že nedokáže a nechce splynout se společností v jakousi Triádu, tvořit harmonii, na níž je celý tento sociosystém založen. Bytosti už nejsou lidmi, rozděluje je mysl, rozděluje je stěna pocitů, diference mezi Měkkýši a Tvrdýši nemohou být překonány, dospěly do takových rozměrů, že každý jeden vytváří naprosto odlišný společenský druh, a to nejen po stránce duševní, také tělesnou stavbou nebo mechanismy bolesti. Je to velice nepředstavitelně vymyšlený svět, přitom není ničím jiným než extrémem nás samých.

Už se mi dávno nestalo, že bych byla výjimečně překvapená pointou povídky, ale tady tomu tak bylo. Když se obě propojí, musí i vám uniknout ono udivené "Aha!". Asimov je v tomhle mistrem, všechno má technicky, strukturálně vymyšlené do posledního detailu, proto se v posledním příběhu vše náležitě zakončí. Je zde výrazné chvilkové překonání krize v důsledku výjimečnosti jednotlivců (s tímto pak pracuje zevrubně jinde, postaví tak celý vesmír... ale o tom snad později). Nicméně je pozoruhodný samotný myšlenkový záběr, Asimov se nikdy nesoustředí jen na povrchovou, jednu část rozměru, vždy přistupují posléze i ostatní, tady tedy v každém dalším příběhu, až k nenucenému vrcholu. Hm! (to je také jeden z bezděčných, existujících vyvrcholení, ale zas někde jinde...).

Hodnotím knihu Ani sami bohové (dokonce snad začínám abecedně) na výbornou, ani jednou snad jsem u ní neusnula, což je u mě výkon.

Slovo úvodem Isaaca Asimova

"Jsem Isaac Asimov a jsem starý kozák. Ne, rozumějte, já nejsem vůbec (ha, ha!) starý. Právě naopak. Jsem ve skutečnosti poměrně mladý, je mi totiž teprve mhmhmát mhm let, ale hádali byste mi ještě míň!

Objevil se návrh, aby někdo sebral všechny povídky a novely oceněné Hugem a uvedl je na stránkách jedné knihy. Ten, kdo by se ucházel o post redaktora, bude musel být přirozeně někdo, kdo ještě Huga neobdržel, aby mohl k práci přistupovat s patřičným nadhledem. Zároveň to však bude muset být člověk proslavený, rozumný a racionálně uvažující, bez bázně a hany, vtipný a působivý, a především, ďábelsky hezký. (...) náročné požadavky zúžily výběr na jediného kandidáta, a já přijal se svou kouzelnou skromností, která mi tolik sluší."

Hugo Story 1 1955-1961 (str. 15-16)

Slovo úvodem

Nevím sice, jak dlouho mi to vydrží, ale po hlubokomyslném zamyšlení jsem se rozhodla, že zavedu sekci trefných poznámek a útržků z děl Isaaca Asimova, neboť se bohužel stal jedním z těch autorů, kteří jsou nejvíce vážení, nejvíce známí, citovaní, zmiňovaní, atd. atd.... ale nakonec nikdo od nich nic nečetl.

Přitom zrovna Asimov je svým způsobem psaní velmi různorodě zaměřený, psal jak romány, povídky, teoretické práce, tak také různá zamyšlení nad vlastními pracemi, především však hrozně rád rýpal do jiných autorů. Strašně si o sobě myslel.

Tak se zde místy objeví něco, co mě zaujme, třeba to pak zaujme a podnítí i vás.

Takovou třešničkou na dortu, pokud se někdy prokoušu těmi kvanty textu, by měla být znovu celá Nadace... uvidíme.