Z vlastní záhrádky

A ztichlé trubky zkalen zlatý svit

Možná i s trochou subjektivizace dnes tedy několik málo vět, skládajících se ze slov, skládajících se z myšlenek, skládajících se z pojmů a soudů či jak to vlastně bylo. Poslední, bohužel, dokonce ani mně přímo ne, pouze odposlechnutím jsem se k této informaci dostala, kniha, která mi tedy byla i nebyla doporučena, jak vyplývá z výše velice komplikovaně rozvitých souvětí, je Dražba série 49 od Thomase Pynchona (a konečně).

Z nicneočekávajícího čtení se samozřejmě vyklubalo okouzlení ze všech těch propletenců vztahů a příběhů zapletených v pletence... a hlavně znaky, ano, na ty se už nikdy nebude smět zapomenout. Nakonec se tedy přes kostní moučku dostáváme k vytváření si svého textu četbou textů v textech obsažených.

(nejdříve to ale musím dočíst, tedy chvilinku...)

Dokonce pampeliškové víno, to mi taky připomíná dlouhé a teplé letní večery strávené ve vtipných hovorech o kdejakých zhovadilostech; ale dnes už jen zvesela. Měla bych se ho naučit vařit, pampelišek u nás roste spousta.

Hm, to je velice zajímavé. A teď bych měla říct... snad si opravdu v těch Prázdných ulicích dělá z nás autor legraci, nebo už přestávám zastávat dokonce i názor, že to tedy nebylo nakonec tak zlé. Ale zpátky; s rychle ubývajícími stránkami se samozřejmě rozpadají veškerá relativně smysluplná symbolická řešení. Přesto právě bez toho úplného posledního Slova je mi to mnohem milejší.

Jak je to tedy s těmi hrami? II.

"Svět nemluví. Mluvíme jenom my. Svět může být, jsme-li vybaveni jazykem, pouze příčinou našich mínění. Nemůže nám však nabídnout jazyk, kterým bychom mluvili. To mohou udělat jedině druzí lidé. Pochopení toho, že svět nám neříká, které jazykové hry máme hrát, by nás nicméně nemělo vést k tvrzení, že rozhodnutí o tom, kterou hru hrát, je arbitrární nebo je výrazem něčeho hluboko v nás."

Roland Barthes: Nulový stupeň rukopisu. Základy sémiologie. (str. 6)

Jak je to tedy s těmi hrami? I.

"Vnímanie umeleckého textu je vždy bojom medzi polucháčom a autorom (v tomto zmysle je v skúmaní a percepcie umenia použiteľná matematická teória hier). Keď si poslucháč osvojil určitú časť textu, "domýšľa" si celok. Následujúci "chod" autora može tento dohad potvrdiť, čim sa stane ďalšie čítanie neužitočným (...), alebo odvrhnúť dohad a žiadať od poslucháčov novú konštrukciu. Ale nasledujúci autorský "chod" znova stavia tieto dve možnosti. A tak to pojde až do chvíle, kým autor "nezvíťazí" nad predchádzajúcou umeleckou skúsenosťou, estetickými normami a predsudkami polucháča, a nevnúti mu svoj model sveta, svoje ponímanie šktruktúry skutočnosti."

Jurij Lotman: Štruktúra umeleckého textu. (str. 325)

David Mitchell - Třináct měsíců

Nechť tedy pokračuje, nacházejíc v nitru stále stejně podbarvené a dobarvené vykreslování příběhů, ve vypravování David Mitchell. Třeba zrovna jako v této "vesnické" (jakou bývá ne neprávem nazývána) idylce několika dávno už dospělých mladíků a několika téměř pubertálních rodičů... jak to tak chodí.

Prvky místy nerealistickými a tajemnými, doplňující tak úplnost autorova vyprávění, nemůžeme opominout, stejně jako ve svém díle předcházejícím, vždyť kdo jsou jeho vzory... ale tak nějak i do totoho prostředí patří, vždyť kde jinde než v malých vidlákovech se můžete nechat vozit tramvají po lesích.

I z těch nejvšednějších každodenních chvil, třeba strávených v místní škole, bloudící v rozhodně ne amazonském lese nebo přemlouvající svého Kata, aby dovolil nevypadat naprosto teploušsky, je poskládaný rok a kousek života školního koktala, který bohužel občas zapomene, že "boží" už se dávno neříká.

A komu z nás se to někdy nestane, že... nicméně za tikání metronomu se mnohem snáze vyslovuje a velice krásně odpočívá.

Albert Cohen - Milá Páně

Až několik měsíců jsem strávila v zajetí této knihy (nutno přiznat, že v tom hrály roli i okolnosti načasování) a věřím, že by si s ní někteří podložili piano... já si ji však na doporučené doporučení raděj přečetla.

Milá Páně je opravdu milá, naivní, hloupoučká idiotka, je to ta pravá pro uvěznění v silách lásky, pro uctívání, pro nádherné sdílení několika okamžiků, pro občasné rozpravy, pro nahlédnutí vlastní nesmyslnosti žití... nějak přesně v tomto pořadí.

Jsou to kilometry čtení, vylévání myšlenek do poslední malinké kapičky, dumání nad nejobyčenějšími každodenními úkony. Tento neuvěřitelně zdlouhavý text je plný úplně všeho, co kdy mohlo člověku problesknout hlavou. A ano, je to také, mimo jiné, milostný příběh; nejprve v tajnosti třpytící se, posléze na světlo špíny proniknuvší.

Opravdu obdivovat autora, neboť rozpracovat několik hodin koupání a oblékání se do desítek stran, je umění, kterým se pyšní málokdo. Tedy pevné nervy!

Slza v ohni

Jen takový kratičký sestřih s úžasnou hudbou, která je opravdu pro tento seriál jako dělaná, ač to někteří nemohou přenést přes srdce... Massive Attack - Teardop.