K čemu vlastně je tahle dekorace?

Ponořme se na malý okamžik do labyrintů a kasemat stvořených z valících se jinakých a velice barvitých slov, jež nás od prvních stránek obalují a zavalují a vytváří tak kolem nás hradbu zajímavě neplynoucího, a přesto pohybujícího se příběhu. Mluvím o velice netypickém románu Juliena Grácqa Pobřeží Syrt, který je překvapivě vydaný pod štítkem vědeckofantastické literatury. Dostáváme se tak skrze něj na místo, kde musíme bez odmluvy zůstat – jakoby vedeni nití této mlhavé analogie – a nořit se a vnořit se do hlubin hrdinova nitra, díky čemuž jedině je možno bez clony sledovat odvíjející se klubko příběhu.

V lehce omamném a zdlouhavém duchu se doslova probýváme spolu s hrdinou táhnoucími se dny kdesi na okraji říše, kde by paradoxně měla již několik stovek let probíhat válka, ale tiché očekávání a strnulost je jediné, co v těchto končinách naplňuje ovzduší. Jen pomalu se zde „cosi“ odhaluje v skrytu politických piklí.

Mezi vybroušeností slov se ale místy něco ztrácí, respektive se ztrácíme my, což je veliká škoda, ale střed příběhu prostě prospíme, a to doslova. Než se konečně hlavní hrdina dotlačí k činnosti, procházíme s ním poslední cestou jeho výpravy.

„Kamenně studené světlo ostřilo obrysy hran tvrdého kamene, promítalo na zem inkoustové vzory bohatého kování starých studní, které ještě nyní vyvěrají přímo z dlažby na malinkých náměstích horního města. Nad holými zdmi vystoupily občas v nočním tichu lehké zvuky z dolního města, crkot tekoucí vody, pozdní skřípot dalekého povozu – zřetelné, a přece znepokojivé jako steny a převalování neklidného spáče nebo jako nepravidelný praskot pouštních skal smršťujících se v nočním chladu; (…).“

Nikdo ale nemůže neuznat nádhernost, s jakou autor uchopuje a spojuje jednotlivá slova v oživující se metafory. Lehkost, s jakou tak činí, je až záviděníhodná. Někdo si takový obraz nedokáže představit nikdy.

Systém světa

Nacházíme se právě v blátě a hnoji amerických cest počátkem 18. století, nicméně Starý svět se po nás natahuje, tedy se stáváme jen rozkládající se mrvou, ze které raší čerstvé zelené výhonky. Pozorujme chvíli hvězdy, tyto bílé geometrické body charakteristické svou boží věčností, stejně tak jako nekonečně odtikávající kyvadlové hodiny. S jejich pomocí popíšeme celý svět a možná i předpovíme budoucnost. Tedy alespoň zpočátku v to můžeme věřit.
Jen malou chvilku nám budiž dovoleno dýchat tento čistý vzduch nově se utvářející společnosti, neboť plujeme o desítky let zpátky v čase, abychom nejen jako správní empirikové vše zaznamenali a nic neměnili, ale také objasnili počátky zrodu přírodní filosofie navazující na karteziánskou metodologii a vymezující se především proti scholastickému učení. Plujeme zpátky do Londýna, kde je nám nutno setkat se s několika významnými osobnostmi Královské společnosti, především se sirem Izákem Newtonem, který se nedostává do křížku pouze s Leibnizovým kalkulem, ale i s celou eukleidovskou geometrií a pohledem na svět vůbec. Průvodcem na této cestě nám budiž Daniel Watherhouse. Ano, jistě ne náhodou si vypůjčuje Neal Stephenson v tomto svém veledíle jméno hrdiny z Kryptonomikonu, z této „[…] hodně divné starodávné knihy, strašlivě tlusté a plné nesmyslů […]“ (str. 37). A i když si myslíme, že šifry už luštit nebudeme, jsme na omylu, jelikož „[…] pokud způsob, jak utajit informace, jak přeměnit světlo na tmu, byl omegou – pak samotným počátkem – alfou – je univerzální znak. Úsvit. Světlo svíčky v temnotách […]“ (str. 136). Cílem je vytvořit dokonalý filosofický jazyk. Toto je reprezentováno moderní mechanistickou filosofií a Leibnizem jako jejím hlavním představitelem, jenž se snaží o sestrojení počítacího stroje, který by manipulováním se symboly napodoboval lidské myšlení. Tohle tedy se nachází na jedné z pomyslných misek vah rozvažujících předivo příběhu. Na druhé misce se honosně tyčí nejryzejší alchymie, toto tajné vědění, jež nám dává schopnost nejen materiální vlády nad hmotou, především se jejím prostřednictvím pokusíme hledat jakousi elementární substanci, filosofickou rtuť. Ač s podivem, tento směr zastává jeden ze zakladatelů moderní fyziky, optiky a mechaniky, Izák Newton, sám povlávající mezi vírou a vědou jako snítko prachu.
Pakliže neholdujete četným filosofickým tématům obklopujícím děj, vězte, že kniha má i mnoho jiných rozměrů. Lze se na ni dívat skrze mléčně průzračné okno historické, respektive politické, jelikož intriky a pletichářství spojené s neustálým válčením jedněch s druhými jsou také jednou z hlavních dějových linií. Vedle těchto „hlubokých“ témat se nám ale posléze odkrývá i příběh lineárnější, a tedy snazší k sledování; vypravíme se do četných, téměř až donkichotských, dobrodružství se světa znalým, přechytralým vagabundem Jackem Půlptákem, která nás zavedou do rozmanitých končin Evropy. Nějaké přímější shrnutí děje je zde zhola nemožné, jediné, co lze ještě říct, je to, že po několika málo stech stranách se některé linie začínají sbližovat, zatímco po stech dalších jiné zase rozbíhat. Byť jsme chvíli potopeni v lodním deníku, chvíli mícháme alchymistické přísady v tyglíku či jsme jindy poučeni o hodnotě, výrobě a vhodných investicích peněz, vše, přestože kapka rtuti se nedá uchopit mezi prsty, drží pevně pospolu a je, sice pomalu, uzavíráno pod velice bytelné víko.
Pro autora příznačným jemným vtipem je prorostlý celý text, čímž vždy znovu jasnými květy rozkvétá čtenářova pozornost, která může místy zasychat (abych se přidržela použité metafory) na pozadí temnosti a složitosti slov, neboť se jedná o Knihu, ne jen objekt s přesvědčeními „být čtivý“, „ukrátit čas“ a případně „posloužit jako zátěž při sušení květin“. Zkuste se několikrát projít touto nerovnou cestou příběhu. Nikdy nepotkáte stejného chodce. Možná ani vy nebudete nikdy stejní.

Nice day

Jazyková hra je prostě hrána

"Dekonstruktivní čtení textu (...) vždy ví, že počátkem významu znaku je stopa jiného znaku, že stopa je ve skutečnosti absolutní počátek smyslu obecně, že tedy čtení jako hledání konečného významu a smyslu nemá smysl, neboť je nekonečné. Vždycky je tu další znak - ten, který není přítomen v daném textu, je mimo, ale je, vždycky je tu další text."

Stanislav Hubík: K postmodernismu obratem k jazyku. (str. 114)

Tak trochu odjinud

Možná i tímto způsobem by se dala charakterizovat kniha Marie Hermanson, neboť jak neznámost autorčina jména, tak podivuhodným námětem naplněný příběh nás nutí přehodnotit předem připravené šuplíky, do kterých jsme chtěli vypravování zaklapnout. Snad někde na rozhraní duchařských vyprávění, s letmým nádechem hrůzostrašnosti, a fantasy, se skoro až magickým podtónem, bychom se mohli, jestliže budeme dostatečně odlehčeni pro tento ze všech stran foukající vánek, nalézat po otevření této knihy. Jsem si vědoma, že tohle zapleteně dlouhé souvětí naprosto nic neříká. Daleko příhodnější by bylo jednoduše říct, že je to prostě od samého začátku strašně divné. A to je první plus.
Na pozadí jemně se rozkrývajících vztahů seznamujeme se s Mužem pod schody, se čtyřčlennou rodinou, jež se nastěhovala do nového/starého domu, se spletitými vztahy mezi jednotlivými členy, s tajemnými a chřípí zdvihajícími zvuky linoucími se rozlehlými prostory. „[…] A potom samozřejmě zvuky. Rozvrzané palubky na podlaze. Šustění růžových keřů, větve drásající zeď, když hodně foukal vítr. Škrundání v odpadních trubkách. A pak ty zvláštní šouravé zvuky pod schody – jako kdyby tam někdo tahal matrace a polštáře – prostřídané škrábáním a praskotem. […]“ (str. 10). A aniž kdokoli něco očekává, začínají se dít mírné podivnosti. A to je druhé plus.
Dům jako by měl v sobě vlastního správce, který nikým nepozorován nejprve jen provádí menší úpravy; posléze se ovšem rodina dovídá, že tyto věci se nedějí zázračně, že s nimi opravdu ještě někdo bydlí. Na konfrontaci s touto bytostí nemusíme čekat příliš dlouho, ona sama se nechce skrývat, pravděpodobně nechce dělat problémy, možná nechce nikomu ublížit a jistě se nechce z domu vystěhovat. Všechno by mohlo zpočátku vypadat jako nemístný vtip, mávnutí rukou se zde zdá příhodným gestem, vždyť nikomu se neděje žádné bezpráví a někteří členové rodiny podivně legračního „nájemníka“ vítají, dokonce s ním navazují kontakty. Tohle je ale možné do chvíle, než se idea bezproblémovosti začne rozpadat v jednotlivé, ne příliš příjemné, situace. Hrdinové si postupně předávají nit příběhu a seznamují nás se sebou a s právě jejich pohledem na problém. Posléze se však jediný otcův úsudek zdá být odlišný od všech ostatních, kteří se s „Mužem pod schody“ smířili a nevidí v něm nic špatného. Otec jediný jako by žil v rozdílném domě, v rozdílném světě. Ideální manželství, pracovní život, všechno se mu začíná bortit. Proměna jeho osobnosti probíhá postupně, ale drtivě neúprosně. Jen kdyby někoho napadlo, že muž z pod schodů se chová přesně podle toho, jak chtějí ostatní (ať vědomě či nevědomě). Vzrůstající úzkost naplňující více a více děj příběhu vede ke zlomu, který se zatajeným dechem a upřenýma očima na znaky písmen nemůžeme než předpokládat. A to je třetí plus.
Nicméně očekávat horor v pravém slova smyslu zde naprosto není na místě, daleko více je to jemně psychologizující, mrazící, tajuplný příběh se spoustou nedovřených, pootevřených otázek a slepých zákoutí. „[…] Teď už se ani nepokoušeli smích ukrotit, Paula, Kvot a Fabian přímo řvali smíchy. Slyšel dokonce i Oliviino dětské zalykání, nádherně zurčivé, jako když dopadají perly na hladkou vodní hladinu. Srdce se mu stáhlo láskou a navzdory své svízelné poloze se usmíval, uvězněný jako v pasti na myši. […]“ (str. 326). Autorka navozuje temné smrákání příběhu velice důvěryhodně volbou sledu událostí a jejich důkladným podkreslením, tedy napětí není stupňováno akčními zápletkami, ale vše postupně odkrývajícími slovy. A to je čtvrté plus.
A bonusovým plusem je trochu předvídatelná, přesto naprosto příběh rozkládající pointa. Tu si vychutnejte sami.

Zdá se tedy

"Zdá se, že hluboké, nestranné a naprosto spravedlivé mínění o našich bližních je z principu vyloučené. Buď jsme muži, anebo jsme ženy. Buď jsme chladní, anebo sentimentální. Buď jsme mladí, anebo stárneme. V každém případě je život pouze průvodem stínů, a bůhví, proč je tak dychtivě objímáme a pociťujeme takovou bolest z jejich odchodu, když jsou to pouhé stíny. A proč, je-li tohle a ještě mnohem víc pravdy, proč když stojíme v okenním výklenku, nás ještě překvapuje náhlé zjištění, že ten mladík v křesle je ze všeho na světě to nejskutečnější, to nejsolidnější, to, co nejvíc známe - vskutku, proč? Neboť hned následující okamžik o něm nevíme nic.

Takhle se však díváme. Taková jsou východiska naší lásky."

Virginia Woolf: Jákobův pokoj. (str. 66)

Vstoupila přímo do řezné dráhy svištícího kotouče pily

A jak jsem dříve byla pravila, také tak činím a naplňuji několik posledních prázdninových předsevzetí. Jedním z nich bylo podívat se na další knihy Grega Beara, neboť jsou jedna každá velkým překvapením; tak tomu bylo i s Marťanskou cestou (věnovanou, jak jinak, Rayi Bradburymu). Abych pravdu řekla, ještě jsem neměla zrovna moc příležitostí (ani je nijak zvlášť nevyhledávám) setkat se s politickou sci-fi... teď tomu tak bylo... ač na velice silné vrstvě hard sci-fi, přeci jen nešlo o nic jiného. Bohužel z mé strany zůstane nedoceněna jak fyzikální, tak politologická část; ani každá zvlášť by nebyla ničím jednoduchým. Tedy mi nezbylo, než se držet velice tenkého syžetu.

Já legenda mi po shlédnutí filmu taky už delší dobu ležela nedotčená v knihovně, až do této chvíle. Sbírka povídek Richarda Mathesona, pro mě naprosto neznámého autora, se zaměřuje na jeden hlavní pocit - strach. Hororové výjevy, ať už upírského ražení či jiných napdpřirozených nestvůr, jsou vesměs založeny na nečekané pointě, která je často postavena až v úplném závěru, v posledním slově. Pro mě nejpřitažlivější, když nepočítáme titulní povídku, která mimo jiné jen lehoučce odpovídá akčňárně v Willem Smithem, byl Nepříčetný dům, se svým stupňovaným hněvem navozujícím mrazení po celém těle, nebo Kdo je na drátě? Vesměs jsem ani nečekala tolik, kolik kniha nabízí.

Poslední v řadě, o kom jsem se ještě chtěla zmínit, stála malá Carrie z rodiny hororů Stephena Kinga. Příběh, který na počátku řekne, k čemu máme dojít, je napínavým stupňovaným očekáváním míry brutálnosti a počtu kbelíků krve nutných k naplnění toho. Psychologie dospívajícího, nadpřirozeně nadaného děvčátka je, jako obvykle, ve středu zájmu. I když něco tomu trochu chybí.