První Nadace

Svým způsobem je to celé velká hádanka. Počátkem éry Nadace je projekt, který Isaac Asimov domyslel do posledního snítka prachu držícího se na stránkách pomyslné Galaktické encyklopedie, s jejímiž úryvky objevujeme tento mechanismus, systém o přesném počtu proměnných, my. Nejdůležitějším prvkem tohoto projektu je pak člověk jako eventualita ve svém charakteristickém vyobrazení, tedy bytost mocichtivá, sebestředná, nedokonalá a především nepředpověditelná. Takto ji autor vidí jako proměňující se napříč minulostí, z níž čerpá informace a zkušenosti, současností, zdroj aktuálních konfliktů, a budoucností, která ovšem není slepá, ale předem nahlédnutá a především předem poupravená.
Isaac Asimov vytváří svět krizí, střetů a konfliktů, svět předestřený nám do posledního detailu, s pevně obkreslenými obrysy, jež pouze musíme vyplnit těmi správnými barvami, a vězte, že pokud nenacházíme bezchybný odstín té které barvy, je to jistě úmysl, neboť problémy nejsou v této knize rozhodně od toho, aby komplikovaly nastalou situaci, ale aby byly řešeny a především úspěšně odstraňovány, jedině díky nim lze předpokládat blížící se katastrofy, významná historická údobí, jedině díky nim vidíme do budoucnosti. Tedy alespoň s aplikací psychohistorie na společensko-ekonomické síly, jež hýbou lidstvem a rozměrnou galaxií vůbec.
Verifikovatelnost této teorie, této knihy, zahrnuje nepřeberné množství položek, z nichž náhodně vybíráme pro nás, pro knihu, významné osobnosti, události či zvraty společenské, technické i jiné, ale především schopnost aplikovat ji v téměř neomezeném časovém rozprostranění, tedy někdy až za několik stovek generací, proto jistě usoudíme, že výsledky takovéto teoretické hypotézy nejsou pro současnou populaci nijak důležité, kdo by se zajímal o zánik galaktické Říše, který je předpovězen s předstihem mnoha staletí. Ale se vším se počítá. S určitou pravděpodobností samozřejmě.
Nikdy nemůžeme vidět za každé bezvýznamné individuum, ovšem jako komplex bezvýznamných individuí je lidstvo předvídatelné dokonale. Zde je možné dešifrovat lidské emoce a reakce do té míry, aby bylo lze předpovědět jakoukoli významnou událost. V tom je lidská slabost, ale i síla, neboť ve své sumě vědomostí a poznání přesáhne lidstvo možnosti jednotlivců.
V jednotlivých krizích, jimž zde čelí tváří v tvář obyvatelé první Nadace, je omezena svoboda jednání takovým způsobem, že vždy zbývá jedna jediná určená správná cesta a jedině tou se lze vydat. Tato cesta je předem vypočtena a vždy má své opodstatnění, což je pro logiku knihy nesmírně důležité, nic zde není nahodilé, všechny axiomy rovnice přistupují v pravou chvíli. Ale nějaké to „pakliže“ se najde vždycky. Nic není zcela rovné, není motivu, za nímž by nestál ještě jeden, není zde věta, která by se nedala vykládat nejméně třemi způsoby, proto dospíváme k řešení spolu s obracejícími se stránkami. Krize je vždy předložena, třeba ji jen rozpoznat a věřit, že řešení bylo předpovězeno.
Kouzelné na knize není jen to, že vše, co čteme, co se odehrává, je již do rovnice pevně vsazeno a jednotlivé postavy musí jen předpokládat domněnky, kouzelné je i to, že řešení je nasnadě, neboť je již předem dáno, jen je třeba dozrát do správného okamžiku, v němž toto řešení přičteme a dostaneme kýžený výsledek.
Kniha sama je výjimečná v nesčetných ohledech, především ve své nadčasovosti, je jedním z mála románů, který společně s Asimovem nezestárl a nezastaral. Unikum vytváří také svou rozprostraněností a hloubkou, neboť množství postav, se kterými je zde nutné se sžít i na velmi malém počtu stránek, vytváří spletitou síť situací a konfliktů. Dalším specifikem knihy je preciznost zpracování, jež dodává na čtivosti tolik netypické pro některé jiné Asimovovy romány. Samozřejmě se v neposlední řadě skvěle pobavíte, neboť jemný vtip je ještě jemněji propleten a spleten mnohými dialogy.
Kniha Nadace, jíž jsme uvedeni v rozrůstající se cyklus, je dokladem toho, že Isaac Asimov nebyl pouze plodným spisovatelem, miloval skutečné okamžiky psaní, to škrábání pera po listu nepopsaného papíru, rachot klávesnice psacího stroje, pohled na objevující se písmena na obrazovce počítače… nezáleží na prostředku, je to v onom nutkání, které nás z jeho textů prostupuje.

Známé pravidlo

"Osamělá palma (cocos nucifera solitaria) je běžná prakticky v celém Pelagiku a je neobvyklá tím, že dospělý strom vylučuje ze svých kořenů jed, který je smrtelný pouze pro všechny ostatní palmy. Není proto překvapující, že na malých ostrovech najdete jen jedinou takovou palmu. A ty tisíce kreslených vtipů jsou tedy botanicky přesné."

Terry Pratchett: Národ. (str. 80)

Pure as snow

Mezi městy

Rozhodně to není zvlášť povzbudivý pohled: okolí rozmáčené sychravým deštěm, který ponuře barví ulice a domy do šedomodra; chlad prolézající každičkým pórem vlhké kůže, na níž uplývá se svou lepkavostí a nekompromisností; několik temně oděných postav, jež se zbytečně noří do promoklých kabátů, když se v téměř pravidelném kruhu sklánějí nad přikrčenými končetinami, obnaženým tělem, k dlažbě obrácenou tváří ozdobenou strnule zírajícím nevidoucím okem. Mrtvolný zápach město překrývá. Má k tomu jistě dobré důvody.
Skořicově nasládlé Město & město Chiny Miévilla je cestou, na které lze jen stěží sledovat hranice, neboť vidíme a nevidíme nejen to, co potkáváme bezprostředně, co máme vidět, ale často lze koutkem oka zahlédnout i to odjinud, to nenacházející se, nezalidněné, nejsoucí město. Vždy jsou zde dvě možnosti. Buď zaostřit, nebo ignorovat.
Pokud je možné s jistotou něčemu porozumět, pak je to nutná pravidelnost, tedy na prvním místě obou míst stojí pravidla, jimiž se musíme nechat vést při čtení i my, porušení této hierarchičnosti navozuje zmatení již tak složitého systému. Bezprostřední zde není seznámení se s městy a jejich strnulými kamennými stavbami, předkládá se nám zde mnohem spletitější charakterizace vnitřních propojení. Tedy prapodivná, dvojdomá společnost se svými specifickými zvyky, organizacemi, jazykem, kulturou. Ovšem vždy nutně ještě stojí něco mezi, v harmonii obou těchto pólů.
Hlavní detektivní motiv, vyšetřování vraždy, se stává paradoxně tím vedlejším v této knize, fakta jsou postupně objasňována a tím odsouvána do pozadí, vepředu pak stojí podivná struktura, konstrukt staveb, ulic a toho uvnitř. Mnohem hlouběji proto sahá výrazová stránka sama, ta je oním centrem. S jistou dávkou melancholie je překládáno město přes město. Těžko určit jednotlivé vrstvy, ovšem jsou zde místa, kde dochází k prolínání a splynutí; a právě v jednom z těchto spojů začíná i příběh.
Začíná sloučením dvou měst, dvou protikladů, které se potírají, přesto navzájem potřebují, tento dualismus je ovšem nedostatečný, vždy musí vzniknout třetí prvek, aby byla zachována rovnováha. Tak přistupuje ještě něco tajemnějšího, průzračnějšího. Třetí město. Leží vedle dvou mezi sebou se prostupujících měst, je imaginárně existujícím. Ani tady ani tam. Tedy podle báchorek a legend samozřejmě. Město možná neexistuje, ale kulty a šílenci rozhodně ano, proto nezbývá, než sloučit protiklady a společně bojovat proti něčemu daleko mocnějšímu, neznámému. To je tedy úkolem dvou policistů, kteří jsou donuceni spolupracovat jak spolu, tak na případu úmrtí mladé dívky. Snadné to nebude v žádném směru, tak složitě rozprostřená společnost obou měst, sestávající z nesčetných legálních i ilegálních organizací, není vskutku výřečnou, a když je předloženo jméno města třetího, vše tone ve strach nahánějícím tichu.
Mezi městy nelze proplouvat jednoznačně, splývavě, proto ani příběh, ani jazyk tohoto románu není snadno čitelným. Obojí je postaveno na nedořečenostech, náznacích, dysfemismech. Nutno neustále opakovat jména postav, místa, veškeré názvy pro nás znamenají nejen hru, ale i pozastavení děje, škobrtnutí. Neusnadní ani dojem z knihy, natožpak samotné čtení a hledání příběhu, druhého pohledu, cizího, skrytého města kdesi v pozadí, které se nejednoznačně rýsuje v koutku mysli pouze tehdy, když jej oslovíme nepřímo, podíváme se skrze něj.
Opět jiný příběh, který nám autor předkládá, je nekončícím rozhovorem, dialogem mezi textem a čtenářem. Je jen na nás, na co zaměříme svůj zrak, do čeho se rozhodneme vrazit a čím naopak nepozorovaně projdeme jako hustou mlhovinou slov v tomto meziměstí. Zřejmě se rýsující linie děje nás přidržuje na pomyslné hraně ústící k vyřešení případu, ale kdo ví, třeba nakonec opravdu existuje jen jedno město. Přesto, nebylo by krásné být nezahlédnutelnou rovnovážnou součástí všeho, být Schrödingerův chodec?

I Am A Man Of Constant Sorrow

Nekonečno otevřeno

Dalším zářezem, který s radostí po dlouhé době hloubím opět do mílové hole, jež s takovou pečlivostí vybrousil za svůj život Isaac Asimov, je rýha s názvem Konec Věčnosti a abych dodržela i další své zvyklosti, je nutné i navykle začít. Tedy.

Kniha tato, mohu-li tak říci, nevybočuje svým způsobem ani z linie "psycho-sociální", ani z linie "vědeckotechnické", neboť Asimov opět pevně drží svůj um za pačesy a ruku v ruce s obrovskými technickými základy zaměřuje se především na člověka jako takového, proměňujícího se v čase... míněno doslova. Předmětem je totiž především setkávání se lidí, a to lidí různých časových pásem, období, století, ve svých proměnách jak psychických, tak kulturních a technických. Opět je zde hrdina téměř s velkým "h" (není to sice žádný David Starr, ale i tak na něm závisí budoucnost Věčnosti), který se rozhoduje; jeho rozhodnutí mění minulé i budoucí, nakonec je zde nutný kompromis, ale to kouzelné spočívá v jednotlivých krocích, s nimiž k němu docházíme. Tentokrát zde není řešen zločin, nýbrž je teprve páchán, stále se páše:), my jen musíme pochopit, proč tomu tak je, abychom uzavřeli kruh, aby čas mohl věčně plynout, aby vše zůstalo v letargii a stagnaci. Vývoj je nežádoucí, přináší proměny, které nejsou pravděpodobné, tedy se nedají plánovat a předpovídat. Lidstvo rozhodně nejměřuje k lepším zítřkům, ačkoli se to tak na první pohled může zdát, pouze upravuje současné, činí stále stejné proměny, žádoucí je pouze stabilita.

Román je psán v daleké budoucnosti, asi také proto je stále současný, je možné jej číst aktuálně, což mu přidává na atraktivnosti. Nezastaral jako většina klasických příběhů a hrdinů a znovu řeší pro nás konkrétní konflikty vyskytující se ve všech rovinách Současnosti a Věčnosti.

Honba za přeludy

Je až s podivem, jak nepředstavitelně chladivá se může jevit galaxie pro lidstvo, které na ni není připraveno. Ovšem s objevem pole masového efektu, této adaptace mimozemské technologie, je lidstvu umožněno nejen létat nadsvětelnou rychlostí, ale také se konečně odpoutat od omezujícího časoprostorového kontinua a začít využívat nových energetických zdrojů, ekologických a environmentálních pokroků. Lidstvo se konečně stává součástí společenství, které obydluje a ovládá galaxii. Jen málokdo si ovšem nyní uvědomí, že nebýt cizáků a jejich vyspělé civilizace, nikdy by nebyli lidé tam, kde jsou: nestavěli by výzkumné stanice v solárním systému, neterraformovali nehostinné planety, ale také by nevedli válku o informace, pokrok a nadvládu s dalšími inteligentními bytostmi. Na druhou stranu kladem jistě může být semknutí lidstva a vytvoření Aliance všech států; politické problémy se tak přesouvají od malicherných pozemských šarvátek na úroveň poněkud vyšší. Rozehrává se zde partie, jejíž vítěz získá naprosto vše.
A Drew Karpyshyn nezvolil pro svou knihu Mass Effect: Zjevení hráče zcela náhodně, jsou vskutku těmi nejlepšími ve svém oboru. Například poručík David Anderson vždy plní úkoly na sto procent, s chladným přístupem k problémům se rozhoduje uvážlivě a správně, je obdivovaný, respektovaný a zásadně nedělá chyby. Na druhé pomyslné židli sedí programátorka Kahlee, ta se na rozdíl od poručíka dopouští na základě vlastního rozhodnutí chyby nezvratitelné, masové. Proto taky neskončí hned v první kapitole roztrhaná na kusy podzemním výbuchem tajné výzkumné základny. Právě tato tajná stanice se stává červenou sedmou ve hře, výzkum se totiž nezabýval ničím menším než umělou inteligencí, což je nejen příčinou prvotního konfliktu, ale také vstupem do pevně hierarchizované společnosti, kde každý musí být v danou chvíli na daném místě. Trestem není pouze vyhazov, ale boj o holý život.
Člověk je v takto vytvořeném světě jen malým pánem, musí se zodpovídat Radě, musí dodržovat stanovené předpisy; byl do tohoto světa pozván, a pokud by jakýmkoli způsobem ohrožoval galaxii, porušil koexistenci spolupráce a jednoty, může být obětován ve prospěch ostatních. A právě tuto reciprocitu lidská rasa porušila svým utajeným výzkumem, svým stálým bojem o moc a předně nejspecifičtější všudypřítomnou lidskou vlastností: konkurencí. Přizpůsobivost a asimilace jednoduše nejsou charakteristickými znaky lidí, a navzdory svým značným nedostatkům se ostatní rasy začínají lidí obávat.
Hlavní dějová linie příběhu je lineárně doplňována a rozvíjena vedlejšími motivy, které dodávají pnutí, nutkání stále obracet stranu za stranou. Dobrodružná výprava je tak zpestřována epizodními událostmi rozšiřujícími strukturu této galaxie jak co do hloubky politických intrik jednotlivých ras, tak co do šířky, neboť se dostáváme na rozličné planety a setkáváme se s jejich obyvateli i jejich neobvyklými schopnostmi, přičemž k otevření a uzavření samotného příběhu slouží klíč v podobě tajemného Artefaktu, který, zdá se, není pouze pozůstatkem starodávné inteligence, ale také zdrojem mnohem nebezpečnějšího pole. Ale tomuto příběhu bude vyhrazeno místo později.
Kniha je pomalu příjemně se rozvíjejícím příběhem, nikterak složitým a svazujícím, přesto lze zde nalézt sdostatek rozličných prvků, postav a situací, kterými je utvářen tento svět, tato space opera.