Walter Tevis - Zpěv drozda

Představte si se mnou svět v neurčitě vzdálené budoucnosti na naší planetě, svět, který se dostal na tak vysokou technickou úroveň, že dokázal nejen stvořit umělou inteligenci různého stupně a úrovně, lidé prakticky překopírovali mozek do stroje, tedy takovýto robot je schopen cítit emoce. Každý jednotlivec je veden k tomu, aby se stal individuem, nikdo se nesmí nechat omezovat existencí jiných, nikomu to ani není dovoleno, věří se, že samota je pro člověka nejlepším způsobem přežívání, zabrání se tak násilí a zločinům. Problémy není třeba řešit, prostě jsou házány za hlavu, přebíjeny uklidňujícími drogami. Taková je jedna strana mince.

Na druhé se nachází neuvěřitelný duševní úpadek. Apatičnost lidstva vůči všemu vedla nejen k tomu, že přestali číst, učit se novému, oni dokonce tyto schopnosti nadobro ztratili, zapomněli sémantiku těchto slov a mnohých jiných spojených s vývojem ve společnosti. Nikdo už nežil, pouze přežíval. Roboti vykonávají práci, na kterou byli naprogramováni, ale není zde člověka, který by byl schopen nejen kontrolovat jejich závadnost, ale už ani nerozumí důvodům, proč byly tyto stroje sestaveny, jak pracují a že mají stále pouze sloužit lidem a ne naopak; prostě sem tam něco přestane fungovat, v horším případě začne dělat něco jiného. Nikdo se neodvažuje klást k čemukoli otázky, vlastně člověka už ani otázky nenapadají. Tak se mimo jiné kontrola porodnosti zvrhla v naprostou sterilitu lidstva. Že se nerodí děti nepřekvapuje... co to vlastně je dítě, rodina, láska? Technika degeneruje, lidstvo degeneruje, jen problémy se stále hážou za hlavu.

Než si někdo konečně uvědomí, že kolektivní sebevraždy upálením na veřejnosti asi nejsou normálním společenským jevem, že zbytky lidí by mezi sebou přeci jen měli sdílet city, obavy a hlavně by spolu měli hovořit. Než konečně někdo uvidí ten obrovský chuchvalec problémů, které se za ta staletí na sebe nabalily.

Je to zvláštní vize budoucnosti už jen proto, že nevznikla krvavě ani jinak nuceně, lidstvo prostě přestalo cokoli chtít. Asi je mnohem snazší uzavřít se do sebe a být si, ale jen málokdo se neztratí ve vlastní hlavě. Nakonec idylický konec vždycky přináší naději... nebo možná taky ne.

Jako voda černému psovi po hřbetě

"Řekni mi, bez čeho by ses obešel spíš, bez lásky, nebo bez vody?"

"Jak to myslíš?"

"Tak, jestli bys dokázal žít bez lásky, nebo jestli bys dokázal žít bez vody?"

"Proč bych nemohl mít obojí?"

Kelly Linková: Dějí se i větší podivnosti. (str. 27)

Catherine O‘Flynnová – Co se ztratilo

„Nejlepší detektivové jsou vždy připraveni – ve dne i v noci. Kdykoli je mohou povolat, aby vyšetřovali zločiny nebo sledovali podezřelé. Lumpové jsou prohnaní a rádi se ukrývají v temnotách.“ Každé dítě by mělo mít svůj sen… každý člověk by ho nikdy neměl ztratit. Možná je opravdu smyslem neustále něco chtít a přitom mít stále prázdné srdce, které čeká, až se naplní oním nevýslovným štěstím. Je těžké žít s vědomím, že k tomu nesmí dojít.

Nikdy jsem moc nesnila, když jsem byla holčičkou, doháním to až teď. Říkám si, jak by bylo krásné mít vycpanou opičku a do notýsku zapisovat okamžiky v životě jiných. Pozorovat a vidět jejich svět, dokázat postát na místě a vnímat vteřinu za vteřinou, jenomže děti, bohužel, takové nebývají. Já jsem se takovou stala až se Samem Spadem a s knihou vysvětlující, jak se stát detektivem, otevřenou právě na straně o maskování na veřejnosti, až nedávno, byla to naplňující životní zkušenost, a to i přestože za okny dmul ostrý vítr a na naši vesnici padlo mrazivé ticho a všepokrývající sníh.

Každý den se něco ztrácí, každý den minimálně ztratíme ten den, někdy dokonce celý rok… je smutné ztratit život, ale to se nemusí nutně stát, když je u vás někdo, komu nemůžete zmizet, kdo vás stále vidí, pro koho můžete žít.

Co se ztratilo dnes vám, to už jen ztěžka nahradíte.

Já jsem dnes našla tuhle knihu, s ní jsem rozhodně nepromarnila nic.

Dopisy známým IV

Jest pravdou, že narůžovělá jí sluší, ale přeceňuje se její výjimečnost, přeceňuje se mezi kvítkami, mezi svými přeci... potřebuje stejné k životu jako ostatní, jen si to nechce připustit. Jsoucností se každý vcítí, jen někdo jástvím alternuje...

Líbám, někdy ho líbám skrze světlost svítivosti, sice ploché, ale přesto tady se mnou. A knoflíky držet si, zrovna onehdá kominík a já přála si... tehdy hloupost, jen zvládnout zkoušku, měla jsem být prozíravější, ale co už teď... splnil...

Co ty bys tak, kdyby šel kolem...?

K čemu vlastně je tahle dekorace?

Ponořme se na malý okamžik do labyrintů a kasemat stvořených z valících se jinakých a velice barvitých slov, jež nás od prvních stránek obalují a zavalují a vytváří tak kolem nás hradbu zajímavě neplynoucího, a přesto pohybujícího se příběhu. Mluvím o velice netypickém románu Juliena Grácqa Pobřeží Syrt, který je překvapivě vydaný pod štítkem vědeckofantastické literatury. Dostáváme se tak skrze něj na místo, kde musíme bez odmluvy zůstat – jakoby vedeni nití této mlhavé analogie – a nořit se a vnořit se do hlubin hrdinova nitra, díky čemuž jedině je možno bez clony sledovat odvíjející se klubko příběhu.

V lehce omamném a zdlouhavém duchu se doslova probýváme spolu s hrdinou táhnoucími se dny kdesi na okraji říše, kde by paradoxně měla již několik stovek let probíhat válka, ale tiché očekávání a strnulost je jediné, co v těchto končinách naplňuje ovzduší. Jen pomalu se zde „cosi“ odhaluje v skrytu politických piklí.

Mezi vybroušeností slov se ale místy něco ztrácí, respektive se ztrácíme my, což je veliká škoda, ale střed příběhu prostě prospíme, a to doslova. Než se konečně hlavní hrdina dotlačí k činnosti, procházíme s ním poslední cestou jeho výpravy.

„Kamenně studené světlo ostřilo obrysy hran tvrdého kamene, promítalo na zem inkoustové vzory bohatého kování starých studní, které ještě nyní vyvěrají přímo z dlažby na malinkých náměstích horního města. Nad holými zdmi vystoupily občas v nočním tichu lehké zvuky z dolního města, crkot tekoucí vody, pozdní skřípot dalekého povozu – zřetelné, a přece znepokojivé jako steny a převalování neklidného spáče nebo jako nepravidelný praskot pouštních skal smršťujících se v nočním chladu; (…).“

Nikdo ale nemůže neuznat nádhernost, s jakou autor uchopuje a spojuje jednotlivá slova v oživující se metafory. Lehkost, s jakou tak činí, je až záviděníhodná. Někdo si takový obraz nedokáže představit nikdy.

Systém světa

Nacházíme se právě v blátě a hnoji amerických cest počátkem 18. století, nicméně Starý svět se po nás natahuje, tedy se stáváme jen rozkládající se mrvou, ze které raší čerstvé zelené výhonky. Pozorujme chvíli hvězdy, tyto bílé geometrické body charakteristické svou boží věčností, stejně tak jako nekonečně odtikávající kyvadlové hodiny. S jejich pomocí popíšeme celý svět a možná i předpovíme budoucnost. Tedy alespoň zpočátku v to můžeme věřit.
Jen malou chvilku nám budiž dovoleno dýchat tento čistý vzduch nově se utvářející společnosti, neboť plujeme o desítky let zpátky v čase, abychom nejen jako správní empirikové vše zaznamenali a nic neměnili, ale také objasnili počátky zrodu přírodní filosofie navazující na karteziánskou metodologii a vymezující se především proti scholastickému učení. Plujeme zpátky do Londýna, kde je nám nutno setkat se s několika významnými osobnostmi Královské společnosti, především se sirem Izákem Newtonem, který se nedostává do křížku pouze s Leibnizovým kalkulem, ale i s celou eukleidovskou geometrií a pohledem na svět vůbec. Průvodcem na této cestě nám budiž Daniel Watherhouse. Ano, jistě ne náhodou si vypůjčuje Neal Stephenson v tomto svém veledíle jméno hrdiny z Kryptonomikonu, z této „[…] hodně divné starodávné knihy, strašlivě tlusté a plné nesmyslů […]“ (str. 37). A i když si myslíme, že šifry už luštit nebudeme, jsme na omylu, jelikož „[…] pokud způsob, jak utajit informace, jak přeměnit světlo na tmu, byl omegou – pak samotným počátkem – alfou – je univerzální znak. Úsvit. Světlo svíčky v temnotách […]“ (str. 136). Cílem je vytvořit dokonalý filosofický jazyk. Toto je reprezentováno moderní mechanistickou filosofií a Leibnizem jako jejím hlavním představitelem, jenž se snaží o sestrojení počítacího stroje, který by manipulováním se symboly napodoboval lidské myšlení. Tohle tedy se nachází na jedné z pomyslných misek vah rozvažujících předivo příběhu. Na druhé misce se honosně tyčí nejryzejší alchymie, toto tajné vědění, jež nám dává schopnost nejen materiální vlády nad hmotou, především se jejím prostřednictvím pokusíme hledat jakousi elementární substanci, filosofickou rtuť. Ač s podivem, tento směr zastává jeden ze zakladatelů moderní fyziky, optiky a mechaniky, Izák Newton, sám povlávající mezi vírou a vědou jako snítko prachu.
Pakliže neholdujete četným filosofickým tématům obklopujícím děj, vězte, že kniha má i mnoho jiných rozměrů. Lze se na ni dívat skrze mléčně průzračné okno historické, respektive politické, jelikož intriky a pletichářství spojené s neustálým válčením jedněch s druhými jsou také jednou z hlavních dějových linií. Vedle těchto „hlubokých“ témat se nám ale posléze odkrývá i příběh lineárnější, a tedy snazší k sledování; vypravíme se do četných, téměř až donkichotských, dobrodružství se světa znalým, přechytralým vagabundem Jackem Půlptákem, která nás zavedou do rozmanitých končin Evropy. Nějaké přímější shrnutí děje je zde zhola nemožné, jediné, co lze ještě říct, je to, že po několika málo stech stranách se některé linie začínají sbližovat, zatímco po stech dalších jiné zase rozbíhat. Byť jsme chvíli potopeni v lodním deníku, chvíli mícháme alchymistické přísady v tyglíku či jsme jindy poučeni o hodnotě, výrobě a vhodných investicích peněz, vše, přestože kapka rtuti se nedá uchopit mezi prsty, drží pevně pospolu a je, sice pomalu, uzavíráno pod velice bytelné víko.
Pro autora příznačným jemným vtipem je prorostlý celý text, čímž vždy znovu jasnými květy rozkvétá čtenářova pozornost, která může místy zasychat (abych se přidržela použité metafory) na pozadí temnosti a složitosti slov, neboť se jedná o Knihu, ne jen objekt s přesvědčeními „být čtivý“, „ukrátit čas“ a případně „posloužit jako zátěž při sušení květin“. Zkuste se několikrát projít touto nerovnou cestou příběhu. Nikdy nepotkáte stejného chodce. Možná ani vy nebudete nikdy stejní.

Nice day