Sunday, August 30, 2009

Konečně svítá

Stephen King se v knize Za soumraku po delší době opět vrací k pracím kratšího typu. Jeho povídky se nevyznačují zvlášť silnou pointou, téměř vždy je jasné, kam autor míří a jak se tam míní dostat. Jejich kouzlo spočívá ve zpracování oněch „obyčejných“ námětů. Autor se v každé povídce snaží ztotožnit nás s postavou, která se za soumraku vydává na cestu, ať už se jedná o cestu snovou nebo cestu smrtící. Důraz je kladen na přesné vykreslení psychologie oné postavy, na detaily prostředí, na krásu slova samého.
Z některých povídek ovšem máme pocit spíše sentimentální. Příběhy (Willa, Utíkej, Káčo, utíkej, Maturitní odpoledne) jsou pouze plytkými pokusy učinit již tolikrát použité motivy atraktivními, bohužel ani smíření se s vlastní smrtí, ani útěk od problémů si čtenáře na delší dobu nezíská.
V jednoduchosti je krása, proto až další povídky (Harveyho sen, Rotoped, Němý, V úzkých), v nichž autor již nesází tolik na akci samotnou, spíše na zachycení dokonalého obrazu, snu. Zde se ukazuje autorova silná stránka, pomalu přidává na děsivosti, přestože se ještě nic děsivého neděje, pouze čekáme, za kterým slovem ta obrovská bublina hrůzy praskne, protože nutně musí. Ze vzpomínek a náhradních součástek jsou zde konstruovány přízraky, které většinou nebývají ani hmotné, pouze ve snech a v náhodných myšlenkách, jež táhnou hlavou nějakého podivína, přicházejí do reality, aby zprostředkovaly smrt.
King dokládá své zkušenosti mnohými intertextovými odkazy na různá jiná díla literární (Věci, které po nich zůstaly), čímž prohlubuje strukturu povídek, ovšem zdá se tato vycpávka pouze nadbytečnou, jistě bychom daleko více ocenili originalitu vlastní. Bohužel toho se téměř nedočkáme, povídky jako by zatuchaly ve své patetičnosti, jsou sice bravurně zpracovány, ale technika rozhodně nenahradí očekávání, kterého jsme zpočátku mylně nabyli.
Pokud s otevřením této sbírky doufáte ve stránky plné kbelíků krve, kvílení rozvrzaných dveří či vrahů ukrytých v temnotě stažených závěsů, budete doufat marně. Povídky v hororovém slova smyslu jsou spíše přeměněny do plíživých a děsuplných příběhů, což je ale někdy i na škodu, neboť již dlouho dopředu víme, co bude následovat, proto se ztrácí ono mrazivé překvapení, kdy nám po celém těle naskočí husí kůže a téměř zapomeneme dýchat.
Tato kniha je seskládaná z vyprávění, na něm je vše založeno, tedy pointa je přeměněna do rozkoše z textu, do radosti ze samotného čtení těchto „obyčejných“ nápadů zas a znovu trochu pootočených ve snaze o neobyčejné zpracování. Naneštěstí tato obyčejnost jednoduše způsobí, že okamžitě zapomínáme, co zrovna v které povídce zabíjí, jakou patologickou poruchou trpí ta která postava. Autor nás svazuje s hrdiny, s každým se ale ztotožníme jen na krátký okamžik, proto jsou jednotlivé povídky spíše takovým malým oddechnutím v parném létu, ovšem pokud by se mělo ochladit, rychle je vyměníme za něco rozpálenějšího.

Monday, August 24, 2009

Watchmen

Jsem ráda, že jsem se konečně k tomuhle filmu dostala, protože rozhodně stojí za vidění. Poslední dobou ani ty scifárny nejsou, co bývaly, ale tady tomu rozhodně tak není, tedy alespoň já byla přimrazená k obrazovce celé ty dvě a půl hodiny a jen tiše plesala nad tou nádherou (samozřejmě, že kino je ještě o něčem jiném, ale čas bohužel vrátit nejde).
Zvláštní, jak každá postava mi přesně seděla na toho kterého hrdinu, byli téměř vystřižení z komiksu:).

Saturday, August 22, 2009

First try

Sledování mých fotografických neuměných pokusů bude jistě velice zajímavé, však pokud budete pouze hodnotit krásy přírody obklopující můj domov, snad i to povzbudí.
Tahle květinka neroste v žádné příkopě, ale mně na psacím stole. A nádherně voní. Škoda, že jméno jsem si nezapamatovala.

New beginning


Friday, August 14, 2009

První Nadace

Svým způsobem je to celé velká hádanka. Počátkem éry Nadace je projekt, který Isaac Asimov domyslel do posledního snítka prachu držícího se na stránkách pomyslné Galaktické encyklopedie, s jejímiž úryvky objevujeme tento mechanismus, systém o přesném počtu proměnných, my. Nejdůležitějším prvkem tohoto projektu je pak člověk jako eventualita ve svém charakteristickém vyobrazení, tedy bytost mocichtivá, sebestředná, nedokonalá a především nepředpověditelná. Takto ji autor vidí jako proměňující se napříč minulostí, z níž čerpá informace a zkušenosti, současností, zdroj aktuálních konfliktů, a budoucností, která ovšem není slepá, ale předem nahlédnutá a především předem poupravená.
Isaac Asimov vytváří svět krizí, střetů a konfliktů, svět předestřený nám do posledního detailu, s pevně obkreslenými obrysy, jež pouze musíme vyplnit těmi správnými barvami, a vězte, že pokud nenacházíme bezchybný odstín té které barvy, je to jistě úmysl, neboť problémy nejsou v této knize rozhodně od toho, aby komplikovaly nastalou situaci, ale aby byly řešeny a především úspěšně odstraňovány, jedině díky nim lze předpokládat blížící se katastrofy, významná historická údobí, jedině díky nim vidíme do budoucnosti. Tedy alespoň s aplikací psychohistorie na společensko-ekonomické síly, jež hýbou lidstvem a rozměrnou galaxií vůbec.
Verifikovatelnost této teorie, této knihy, zahrnuje nepřeberné množství položek, z nichž náhodně vybíráme pro nás, pro knihu, významné osobnosti, události či zvraty společenské, technické i jiné, ale především schopnost aplikovat ji v téměř neomezeném časovém rozprostranění, tedy někdy až za několik stovek generací, proto jistě usoudíme, že výsledky takovéto teoretické hypotézy nejsou pro současnou populaci nijak důležité, kdo by se zajímal o zánik galaktické Říše, který je předpovězen s předstihem mnoha staletí. Ale se vším se počítá. S určitou pravděpodobností samozřejmě.
Nikdy nemůžeme vidět za každé bezvýznamné individuum, ovšem jako komplex bezvýznamných individuí je lidstvo předvídatelné dokonale. Zde je možné dešifrovat lidské emoce a reakce do té míry, aby bylo lze předpovědět jakoukoli významnou událost. V tom je lidská slabost, ale i síla, neboť ve své sumě vědomostí a poznání přesáhne lidstvo možnosti jednotlivců.
V jednotlivých krizích, jimž zde čelí tváří v tvář obyvatelé první Nadace, je omezena svoboda jednání takovým způsobem, že vždy zbývá jedna jediná určená správná cesta a jedině tou se lze vydat. Tato cesta je předem vypočtena a vždy má své opodstatnění, což je pro logiku knihy nesmírně důležité, nic zde není nahodilé, všechny axiomy rovnice přistupují v pravou chvíli. Ale nějaké to „pakliže“ se najde vždycky. Nic není zcela rovné, není motivu, za nímž by nestál ještě jeden, není zde věta, která by se nedala vykládat nejméně třemi způsoby, proto dospíváme k řešení spolu s obracejícími se stránkami. Krize je vždy předložena, třeba ji jen rozpoznat a věřit, že řešení bylo předpovězeno.
Kouzelné na knize není jen to, že vše, co čteme, co se odehrává, je již do rovnice pevně vsazeno a jednotlivé postavy musí jen předpokládat domněnky, kouzelné je i to, že řešení je nasnadě, neboť je již předem dáno, jen je třeba dozrát do správného okamžiku, v němž toto řešení přičteme a dostaneme kýžený výsledek.
Kniha sama je výjimečná v nesčetných ohledech, především ve své nadčasovosti, je jedním z mála románů, který společně s Asimovem nezestárl a nezastaral. Unikum vytváří také svou rozprostraněností a hloubkou, neboť množství postav, se kterými je zde nutné se sžít i na velmi malém počtu stránek, vytváří spletitou síť situací a konfliktů. Dalším specifikem knihy je preciznost zpracování, jež dodává na čtivosti tolik netypické pro některé jiné Asimovovy romány. Samozřejmě se v neposlední řadě skvěle pobavíte, neboť jemný vtip je ještě jemněji propleten a spleten mnohými dialogy.
Kniha Nadace, jíž jsme uvedeni v rozrůstající se cyklus, je dokladem toho, že Isaac Asimov nebyl pouze plodným spisovatelem, miloval skutečné okamžiky psaní, to škrábání pera po listu nepopsaného papíru, rachot klávesnice psacího stroje, pohled na objevující se písmena na obrazovce počítače… nezáleží na prostředku, je to v onom nutkání, které nás z jeho textů prostupuje.

Tuesday, August 11, 2009

Známé pravidlo

"Osamělá palma (cocos nucifera solitaria) je běžná prakticky v celém Pelagiku a je neobvyklá tím, že dospělý strom vylučuje ze svých kořenů jed, který je smrtelný pouze pro všechny ostatní palmy. Není proto překvapující, že na malých ostrovech najdete jen jedinou takovou palmu. A ty tisíce kreslených vtipů jsou tedy botanicky přesné."

Terry Pratchett: Národ. (str. 80)

Tuesday, August 4, 2009