Nechť tedy pokračuje, nacházejíc v nitru stále stejně podbarvené a dobarvené vykreslování příběhů, ve vypravování David Mitchell. Třeba zrovna jako v této "vesnické" (jakou bývá ne neprávem nazývána) idylce několika dávno už dospělých mladíků a několika téměř pubertálních rodičů... jak to tak chodí.
Prvky místy nerealistickými a tajemnými, doplňující tak úplnost autorova vyprávění, nemůžeme opominout, stejně jako ve svém díle předcházejícím, vždyť kdo jsou jeho vzory... ale tak nějak i do totoho prostředí patří, vždyť kde jinde než v malých vidlákovech se můžete nechat vozit tramvají po lesích.
I z těch nejvšednějších každodenních chvil, třeba strávených v místní škole, bloudící v rozhodně ne amazonském lese nebo přemlouvající svého Kata, aby dovolil nevypadat naprosto teploušsky, je poskládaný rok a kousek života školního koktala, který bohužel občas zapomene, že "boží" už se dávno neříká.
A komu z nás se to někdy nestane, že... nicméně za tikání metronomu se mnohem snáze vyslovuje a velice krásně odpočívá.
No comments:
Post a Comment