Walter Tevis - Zpěv drozda

Představte si se mnou svět v neurčitě vzdálené budoucnosti na naší planetě, svět, který se dostal na tak vysokou technickou úroveň, že dokázal nejen stvořit umělou inteligenci různého stupně a úrovně, lidé prakticky překopírovali mozek do stroje, tedy takovýto robot je schopen cítit emoce. Každý jednotlivec je veden k tomu, aby se stal individuem, nikdo se nesmí nechat omezovat existencí jiných, nikomu to ani není dovoleno, věří se, že samota je pro člověka nejlepším způsobem přežívání, zabrání se tak násilí a zločinům. Problémy není třeba řešit, prostě jsou házány za hlavu, přebíjeny uklidňujícími drogami. Taková je jedna strana mince.

Na druhé se nachází neuvěřitelný duševní úpadek. Apatičnost lidstva vůči všemu vedla nejen k tomu, že přestali číst, učit se novému, oni dokonce tyto schopnosti nadobro ztratili, zapomněli sémantiku těchto slov a mnohých jiných spojených s vývojem ve společnosti. Nikdo už nežil, pouze přežíval. Roboti vykonávají práci, na kterou byli naprogramováni, ale není zde člověka, který by byl schopen nejen kontrolovat jejich závadnost, ale už ani nerozumí důvodům, proč byly tyto stroje sestaveny, jak pracují a že mají stále pouze sloužit lidem a ne naopak; prostě sem tam něco přestane fungovat, v horším případě začne dělat něco jiného. Nikdo se neodvažuje klást k čemukoli otázky, vlastně člověka už ani otázky nenapadají. Tak se mimo jiné kontrola porodnosti zvrhla v naprostou sterilitu lidstva. Že se nerodí děti nepřekvapuje... co to vlastně je dítě, rodina, láska? Technika degeneruje, lidstvo degeneruje, jen problémy se stále hážou za hlavu.

Než si někdo konečně uvědomí, že kolektivní sebevraždy upálením na veřejnosti asi nejsou normálním společenským jevem, že zbytky lidí by mezi sebou přeci jen měli sdílet city, obavy a hlavně by spolu měli hovořit. Než konečně někdo uvidí ten obrovský chuchvalec problémů, které se za ta staletí na sebe nabalily.

Je to zvláštní vize budoucnosti už jen proto, že nevznikla krvavě ani jinak nuceně, lidstvo prostě přestalo cokoli chtít. Asi je mnohem snazší uzavřít se do sebe a být si, ale jen málokdo se neztratí ve vlastní hlavě. Nakonec idylický konec vždycky přináší naději... nebo možná taky ne.