Kývám se v oprátce nehybnosti pevného bodu
a se všemi významy smrti a starých žen
nesmím zapomenout na dynamickou strukturu jejich
jež nemá! korelát v realitě, snad jen rysy distinkce.
Události nepřináší zastavené okamihy
jen z pavlačů a hospod rytmizují zprozaičtělé promluvy
když nad a kolem ta čarodějnice svědčí jejich existenci
já-ona nikdy souvisle v dostačivosti nezachytí odstín bílé
vrhám... slovy a jsem jimi lapena
zkus si sám pochytat ty zaschlé slzy, střípky magické
ne jen kladivem je možno odsekávat moudrost.
6 comments:
Zajímavé. Autor?
Já? Tedy propojila jsem všechno, co bylo zrovna v hlavě a bylo toho opravdu moc, nešlo už tam nic vtěsnat.
Připadá mi to smutné a skličující. Má to tak působit?
Bohužel přesně tak.
No, ono možná člověk musí být trochu smutný, když něco píše. Pak to má hloubku a není to tak povrchní. Je to možná tím, že psaní je tak trochu osamělá záležitost. Ale za ty reakce čtenářů to pak stojí. To pak člověku všechno vynahradí. A řekne si: nedělám to zbytečně, někoho to zaujalo.
Zbytečnosti je všude nad míru... a nesmyslnosti. Proto takto, i když z jakékoli pozice není možné vstoupit dovnitř. Má být jen pocitem, interpretováním a hledáním básníka uvnitř se zabývají jiní.
Děkuji za sdílení, i když reakce směřují zase "někam", kde "někdo" "něco" "někomu"...
Post a Comment