Konečně svítá

Stephen King se v knize Za soumraku po delší době opět vrací k pracím kratšího typu. Jeho povídky se nevyznačují zvlášť silnou pointou, téměř vždy je jasné, kam autor míří a jak se tam míní dostat. Jejich kouzlo spočívá ve zpracování oněch „obyčejných“ námětů. Autor se v každé povídce snaží ztotožnit nás s postavou, která se za soumraku vydává na cestu, ať už se jedná o cestu snovou nebo cestu smrtící. Důraz je kladen na přesné vykreslení psychologie oné postavy, na detaily prostředí, na krásu slova samého.
Z některých povídek ovšem máme pocit spíše sentimentální. Příběhy (Willa, Utíkej, Káčo, utíkej, Maturitní odpoledne) jsou pouze plytkými pokusy učinit již tolikrát použité motivy atraktivními, bohužel ani smíření se s vlastní smrtí, ani útěk od problémů si čtenáře na delší dobu nezíská.
V jednoduchosti je krása, proto až další povídky (Harveyho sen, Rotoped, Němý, V úzkých), v nichž autor již nesází tolik na akci samotnou, spíše na zachycení dokonalého obrazu, snu. Zde se ukazuje autorova silná stránka, pomalu přidává na děsivosti, přestože se ještě nic děsivého neděje, pouze čekáme, za kterým slovem ta obrovská bublina hrůzy praskne, protože nutně musí. Ze vzpomínek a náhradních součástek jsou zde konstruovány přízraky, které většinou nebývají ani hmotné, pouze ve snech a v náhodných myšlenkách, jež táhnou hlavou nějakého podivína, přicházejí do reality, aby zprostředkovaly smrt.
King dokládá své zkušenosti mnohými intertextovými odkazy na různá jiná díla literární (Věci, které po nich zůstaly), čímž prohlubuje strukturu povídek, ovšem zdá se tato vycpávka pouze nadbytečnou, jistě bychom daleko více ocenili originalitu vlastní. Bohužel toho se téměř nedočkáme, povídky jako by zatuchaly ve své patetičnosti, jsou sice bravurně zpracovány, ale technika rozhodně nenahradí očekávání, kterého jsme zpočátku mylně nabyli.
Pokud s otevřením této sbírky doufáte ve stránky plné kbelíků krve, kvílení rozvrzaných dveří či vrahů ukrytých v temnotě stažených závěsů, budete doufat marně. Povídky v hororovém slova smyslu jsou spíše přeměněny do plíživých a děsuplných příběhů, což je ale někdy i na škodu, neboť již dlouho dopředu víme, co bude následovat, proto se ztrácí ono mrazivé překvapení, kdy nám po celém těle naskočí husí kůže a téměř zapomeneme dýchat.
Tato kniha je seskládaná z vyprávění, na něm je vše založeno, tedy pointa je přeměněna do rozkoše z textu, do radosti ze samotného čtení těchto „obyčejných“ nápadů zas a znovu trochu pootočených ve snaze o neobyčejné zpracování. Naneštěstí tato obyčejnost jednoduše způsobí, že okamžitě zapomínáme, co zrovna v které povídce zabíjí, jakou patologickou poruchou trpí ta která postava. Autor nás svazuje s hrdiny, s každým se ale ztotožníme jen na krátký okamžik, proto jsou jednotlivé povídky spíše takovým malým oddechnutím v parném létu, ovšem pokud by se mělo ochladit, rychle je vyměníme za něco rozpálenějšího.