Mezi městy

Rozhodně to není zvlášť povzbudivý pohled: okolí rozmáčené sychravým deštěm, který ponuře barví ulice a domy do šedomodra; chlad prolézající každičkým pórem vlhké kůže, na níž uplývá se svou lepkavostí a nekompromisností; několik temně oděných postav, jež se zbytečně noří do promoklých kabátů, když se v téměř pravidelném kruhu sklánějí nad přikrčenými končetinami, obnaženým tělem, k dlažbě obrácenou tváří ozdobenou strnule zírajícím nevidoucím okem. Mrtvolný zápach město překrývá. Má k tomu jistě dobré důvody.
Skořicově nasládlé Město & město Chiny Miévilla je cestou, na které lze jen stěží sledovat hranice, neboť vidíme a nevidíme nejen to, co potkáváme bezprostředně, co máme vidět, ale často lze koutkem oka zahlédnout i to odjinud, to nenacházející se, nezalidněné, nejsoucí město. Vždy jsou zde dvě možnosti. Buď zaostřit, nebo ignorovat.
Pokud je možné s jistotou něčemu porozumět, pak je to nutná pravidelnost, tedy na prvním místě obou míst stojí pravidla, jimiž se musíme nechat vést při čtení i my, porušení této hierarchičnosti navozuje zmatení již tak složitého systému. Bezprostřední zde není seznámení se s městy a jejich strnulými kamennými stavbami, předkládá se nám zde mnohem spletitější charakterizace vnitřních propojení. Tedy prapodivná, dvojdomá společnost se svými specifickými zvyky, organizacemi, jazykem, kulturou. Ovšem vždy nutně ještě stojí něco mezi, v harmonii obou těchto pólů.
Hlavní detektivní motiv, vyšetřování vraždy, se stává paradoxně tím vedlejším v této knize, fakta jsou postupně objasňována a tím odsouvána do pozadí, vepředu pak stojí podivná struktura, konstrukt staveb, ulic a toho uvnitř. Mnohem hlouběji proto sahá výrazová stránka sama, ta je oním centrem. S jistou dávkou melancholie je překládáno město přes město. Těžko určit jednotlivé vrstvy, ovšem jsou zde místa, kde dochází k prolínání a splynutí; a právě v jednom z těchto spojů začíná i příběh.
Začíná sloučením dvou měst, dvou protikladů, které se potírají, přesto navzájem potřebují, tento dualismus je ovšem nedostatečný, vždy musí vzniknout třetí prvek, aby byla zachována rovnováha. Tak přistupuje ještě něco tajemnějšího, průzračnějšího. Třetí město. Leží vedle dvou mezi sebou se prostupujících měst, je imaginárně existujícím. Ani tady ani tam. Tedy podle báchorek a legend samozřejmě. Město možná neexistuje, ale kulty a šílenci rozhodně ano, proto nezbývá, než sloučit protiklady a společně bojovat proti něčemu daleko mocnějšímu, neznámému. To je tedy úkolem dvou policistů, kteří jsou donuceni spolupracovat jak spolu, tak na případu úmrtí mladé dívky. Snadné to nebude v žádném směru, tak složitě rozprostřená společnost obou měst, sestávající z nesčetných legálních i ilegálních organizací, není vskutku výřečnou, a když je předloženo jméno města třetího, vše tone ve strach nahánějícím tichu.
Mezi městy nelze proplouvat jednoznačně, splývavě, proto ani příběh, ani jazyk tohoto románu není snadno čitelným. Obojí je postaveno na nedořečenostech, náznacích, dysfemismech. Nutno neustále opakovat jména postav, místa, veškeré názvy pro nás znamenají nejen hru, ale i pozastavení děje, škobrtnutí. Neusnadní ani dojem z knihy, natožpak samotné čtení a hledání příběhu, druhého pohledu, cizího, skrytého města kdesi v pozadí, které se nejednoznačně rýsuje v koutku mysli pouze tehdy, když jej oslovíme nepřímo, podíváme se skrze něj.
Opět jiný příběh, který nám autor předkládá, je nekončícím rozhovorem, dialogem mezi textem a čtenářem. Je jen na nás, na co zaměříme svůj zrak, do čeho se rozhodneme vrazit a čím naopak nepozorovaně projdeme jako hustou mlhovinou slov v tomto meziměstí. Zřejmě se rýsující linie děje nás přidržuje na pomyslné hraně ústící k vyřešení případu, ale kdo ví, třeba nakonec opravdu existuje jen jedno město. Přesto, nebylo by krásné být nezahlédnutelnou rovnovážnou součástí všeho, být Schrödingerův chodec?