Než nám padne sníh

Příběh v protikladech

Michal Doubek v knize Tvůj den, má noc rekonstruuje prostřednictvím hlavního hrdiny vskutku zvláštní příběh, v němž je propojena nejen krása uhrančivého slova a nedořečených vět, ale také autorovo životní zázemí, jímž je bezesporu jeho praktické uplatnění v lékařství. Propojením tohoto vyvstává jistě nejeden antagonismus, díky nimž je kniha také vystavěna právě takovým způsobem a ne jiným.
Hrdina Vilém stojí přesně v pravém úhlu mezi dvěma odvěsnami, které představují dvě osudové ženy jeho života. Možná ony jsou dnem a nocí pro tuto knihu, možná je oním pomyslným protikladem světlá realita českého prostředí a známých uliček a kaváren, v nichž se příběh odehrává, ona přístupnost zprostředkovaná jak například všedností pojmenování osob, tak typickým milostným neřešitelným zakroucením. Temnotou a neproniknutelností by v tomto případě pak byla ona skrytá, téměř goticky tajemná nit, již postupně rozplétáme v podobě podivných krví přetékajících rituálů. Dostáváme se tak kdesi do doby našich slovanských předků a do příběhu jiné nenaplněné lásky, která prostřednictvím Kateřiny ožívá v současnosti jako msta a snaha po ukojení dávno zapomenuté křivdy. Uvědomuje si vlastní odcizenost v tomto světě, rozpor mezi svým nitrem a vnějškem – její tělesná schránka nepatří její duši, ta je zde uvězněna jako v cele a nic než cesta krve a záhuby toto nedokáže napravit.
Nikdo v tomto příběhu nestojí na vlastních nohách, všem je přisouzena ještě vedlejší role, kterou ale musí nejprve odhalit oni sami, musí porozumět souvislostem, jež propojují současnost s minulostí; vytvořit si svůj vlastní svět ve skříni na polštáři s pampeliškami.
Příběh Tvůj den, má noc dal by se jistě vřadit v termín „romaneto“, jistě je oním podivuhodným, téměř magicky nereálným, přesto však vždy stojícím na přesném vědeckém vysvětlení. Podporuje to i druhá silná linie vyprávění, založená na biologicko-chemických pokusech s lidskou DNA a jejím klonováním. Vskutku to už nezní tak libozvučně, nicméně o to více je to zajímavé samo o sobě. Archeologické průzkumy vedou nejen k touze po poznání a uznání, ale také k podivnému nálezu lidské tkáně, jež se stane jádrem nového života, ovšem zde nikoli posvěceného, nýbrž navždy pokřiveného a poznamenaného svým nečistým původem.
Kniha je jedním velkým tajemstvím, je na jednu stranu prostá svými náměty i zpracováním; ničím v tomto nepřekvapí, neboť tyto myšlenky již nejsou ani v literatuře, ani ve vědě novými. Na druhou stranu je jistě ale zajímavá v českém kontextu, je něčím čerstvým zde, mezi všemi těmi bojovníky, zaklínači a maskovanými hrdiny. Těžko říci, zda ji vůbec posuzovat v prostředí těchto, nicméně jistě je rovna stát mezi těmito a měla by být alespoň spatřena, přestože jen nemnozí sáhnout po podivné malbě, jež tvoří obálku knihy.
Přestože jsem užila tolika kladných slov, rozhodně nečekejte nic převratného.

Konec

"Zdá se mi, že všichni bereme své životy jako příběhy, a jsem přesvědčen, že psychologům, sociologům, historikům a podobně by přineslo užitek, kdyby to uznali. Pokud si člověk odžije běžný úsek šedesáti a více let, je nanejvýš pravděpodobné, že se jeho život jako ucelený příběh už uzavřel a zbývá prožít jen epilog. Život jde dál, ale příběh už skončil.
Některým lidem je přežívání v epilogu tak proti mysli, že raději spáchají sebevraždu. (...)
Ale říká se taky, že nikoli tento příběh, nýbrž právě epilog je z (...) života nejlepší. (...)
Možná je na škodu, že se tolik lidí snaží ze svých životů komponovat dobrý příběh. Příběh je konec konců věc stejně umělá jako hospodský rodeový trenažér."

Kurt Vonnegut jr.: Ostroočko. (str. 169-170)

Srůstání písmen a věcí

"Ve dne je do tkaniny zvuků vetkáno tolik obrazů, které upoutávjí mou pozornost, že si příliš neuvědomji dotek její látky, ale když v noci nemohu spát, cítím, jak mi pomalým, klouzavým pohybem přejíždí po tváři, po celém těle, (...), zoufale toužím po tichu."

"Fabulace je dobrodřužstvím setkání i návratem domů, přivádí tě do krajiny, kde šumí proudy dosud neznámých příběhů, kde se rýsují postavy bez tváře a ve tmě se o tebe otírají těla neartikulovaných živočichů, velé larvy. Poznáš, že tato krajina je nejen rodnou zemí příběhů, ale že se z ní zvedají i tvá vlastní gesta, činy a myšlenky. Pouze v příbězích zrozených v této krajině se setkáš se sebou samým; (...). Dokonce poznáš, že tvůj život je podivným způsobem kopií příběhů, které v této krajině vyvstávají."

Michal Ajvaz: Zlatý věk. (str. 52, 293-294)

Světu právě odpadlo dno

Moderně se má tvářit kniha Elizabeth Bearové s jistě atraktivním názvem Zakalená. Nu, do jaké míry je to pravda můžete posoudit v krátkosti se mnou.
Samotná struktura knihy a příběhu je více než standardní – vyprávění životních příběhů několika málo významově odlišených postav, odehrávající se v celkem blízké budoucnosti na Zemi, převážně v Americe. Zpočátku velmi tajemně se tvářící zápletka je zlehka dovysvětlována pomocí několika krátkých ohledů a vhledů do minulosti. Jazyk na tento typ fantastiky neoplývá mnoha nestravitelnými neologismy z různých odvětví vědy či přetechnizovanými termíny, což je jistě výhoda, neboť se tak stává přístupnější všem čtenářům, ovšem není ani v ničem zvlášť výjimečným. Autorka umí zaujmout a psát čitelně a lehce, snaží se užívat ke zkrášlení barevných výjevů a popisů, nicméně odstín šedivé, který je příznačný pro mrtvý kanál televizoru, by byl jistě v mnohém přijatelnější.
Hlavními stavebními kameny knihy jsou předně politika, a to nikoli na úrovni národní či světové, nýbrž týkající se celého vesmíru. Státy už se nehašteří o „maličkosti“, snaží se uplatnit své vesmírné projekty a tím získat moc nad jinými planetami soustavy; samozřejmě se zde nejedná o nějaká mírová vyjednávání, ale opět o ozbrojené konflikty, ovšem na v poněkud šířejším záběru.
Dalším silně vládnoucím tématem této knihy jsou nanotechnologie, jež umožňují nejen pokrok souhrnný, ale především se jimi vylepšuje podstata samotného člověka, má se tak stát jakýmsi nesmrtelným kyborgem. Dále samozřejmě s tímto výše zmíněným musí značnou část stránek zaplňovat umělá inteligence, tedy přesněji pokus o její konečné vytvoření a předně probuzení v ní chuti po životě, a virtuální realita, díky níž je možné propojit vědomí s technickými, biologickými či chemickými (drogy) vymoženostmi. Bonusově jsou zde zařazeni ještě mimozemšťané.
Příběh je zasazen za pevnou bariéru dat, skrze kterou musí několik vysloužilých válečných i jiných veteránů nanovo protáhnout své ošoupané, pozapomenuté životy. Znovu se tak navracíme k informacím, jež měly být dávno zapomenuty, a otevírají se dávno odsunutá témata, která kdysi byla pevně s hřmotným duněním zabouchnuta. Přesně tak, jako když nad mrtvolou zaduní při zavření ocelové víko rakve.
Hlavní hrdinka si z války neodnáší pouze hrůzné vzpomínky, ale především zážitek vlastní smrti… a pak několik kovových protéz, díky nimž je jí umožněno přežívat. Problém z toho vyvěrající není, jak si na tato vylepšení a zdegenerování vlastního těla zvyknout, ale jak nedovolit těmto technologiím zničení zbytků nervových propojení a hlavně naprostý kolaps osobnosti. Naštěstí se v pravou chvíli objevuje nabídka, která je překvapivě až příliš lákavá. Rozpolcenost těla a mysli je rázem odsunuta notně stranou a háček se s každým trhnutím vlasce zasekává hlouběji do stále ještě živé a především bolestivé tkáně.
Nakonec kniha rozhodně nestojí na příběhu, který, zdá se mi, je značně roztřepený a nepevný; nevytváří onu iluzi, v níž je možno věřit. Je nepřístupný a chladný. Hrdinové jako by stáli kdesi vedle ohniska dění, vždy v polostínu a skrytě, a žádným způsobem nepřilnou ani k ději, ani k nám.
Obnovený návrat ke kořenům žánru, k ryzí prostotě a specifické strohosti a bezbarvosti, jíž jsou tato díla charakteristická, o nějž se autorka pokouší, není tedy zcela vydařený, neboť snaha o aktualizaci tématu v poli sociálně-politickém těžko se kloubí s chladným kovem a matrixovskou zelení dat. Nehledě k tomu, že příběh sám prostě stojí na jednom místě a pouze je nám o něm vyprávěno odkudsi z povzdálí. Sice hezky, to ano, ale přesto plytce.
Elizabeth Bearová napsala kyberpunkový román opravdu zakaleně. Je prolezlý zajímavými červy, kteří opatrně rozbalují jedno vlákno informací za druhým, vydávají se na průzkum neznámých oblastí a přinášejí spousty kouzelně předestřených situací a dialogů, přesto jsou to ale červi svíjející se mnohdy nahodile a nekoherentně vůči textu. A navíc za sebou nechávají nepříjemně lepkavý, hlenovitý sliz.