Michal Doubek v knize Tvůj den, má noc rekonstruuje prostřednictvím hlavního hrdiny vskutku zvláštní příběh, v němž je propojena nejen krása uhrančivého slova a nedořečených vět, ale také autorovo životní zázemí, jímž je bezesporu jeho praktické uplatnění v lékařství. Propojením tohoto vyvstává jistě nejeden antagonismus, díky nimž je kniha také vystavěna právě takovým způsobem a ne jiným.
Hrdina Vilém stojí přesně v pravém úhlu mezi dvěma odvěsnami, které představují dvě osudové ženy jeho života. Možná ony jsou dnem a nocí pro tuto knihu, možná je oním pomyslným protikladem světlá realita českého prostředí a známých uliček a kaváren, v nichž se příběh odehrává, ona přístupnost zprostředkovaná jak například všedností pojmenování osob, tak typickým milostným neřešitelným zakroucením. Temnotou a neproniknutelností by v tomto případě pak byla ona skrytá, téměř goticky tajemná nit, již postupně rozplétáme v podobě podivných krví přetékajících rituálů. Dostáváme se tak kdesi do doby našich slovanských předků a do příběhu jiné nenaplněné lásky, která prostřednictvím Kateřiny ožívá v současnosti jako msta a snaha po ukojení dávno zapomenuté křivdy. Uvědomuje si vlastní odcizenost v tomto světě, rozpor mezi svým nitrem a vnějškem – její tělesná schránka nepatří její duši, ta je zde uvězněna jako v cele a nic než cesta krve a záhuby toto nedokáže napravit.
Nikdo v tomto příběhu nestojí na vlastních nohách, všem je přisouzena ještě vedlejší role, kterou ale musí nejprve odhalit oni sami, musí porozumět souvislostem, jež propojují současnost s minulostí; vytvořit si svůj vlastní svět ve skříni na polštáři s pampeliškami.
Příběh Tvůj den, má noc dal by se jistě vřadit v termín „romaneto“, jistě je oním podivuhodným, téměř magicky nereálným, přesto však vždy stojícím na přesném vědeckém vysvětlení. Podporuje to i druhá silná linie vyprávění, založená na biologicko-chemických pokusech s lidskou DNA a jejím klonováním. Vskutku to už nezní tak libozvučně, nicméně o to více je to zajímavé samo o sobě. Archeologické průzkumy vedou nejen k touze po poznání a uznání, ale také k podivnému nálezu lidské tkáně, jež se stane jádrem nového života, ovšem zde nikoli posvěceného, nýbrž navždy pokřiveného a poznamenaného svým nečistým původem.
Kniha je jedním velkým tajemstvím, je na jednu stranu prostá svými náměty i zpracováním; ničím v tomto nepřekvapí, neboť tyto myšlenky již nejsou ani v literatuře, ani ve vědě novými. Na druhou stranu je jistě ale zajímavá v českém kontextu, je něčím čerstvým zde, mezi všemi těmi bojovníky, zaklínači a maskovanými hrdiny. Těžko říci, zda ji vůbec posuzovat v prostředí těchto, nicméně jistě je rovna stát mezi těmito a měla by být alespoň spatřena, přestože jen nemnozí sáhnout po podivné malbě, jež tvoří obálku knihy.
Přestože jsem užila tolika kladných slov, rozhodně nečekejte nic převratného.
Hrdina Vilém stojí přesně v pravém úhlu mezi dvěma odvěsnami, které představují dvě osudové ženy jeho života. Možná ony jsou dnem a nocí pro tuto knihu, možná je oním pomyslným protikladem světlá realita českého prostředí a známých uliček a kaváren, v nichž se příběh odehrává, ona přístupnost zprostředkovaná jak například všedností pojmenování osob, tak typickým milostným neřešitelným zakroucením. Temnotou a neproniknutelností by v tomto případě pak byla ona skrytá, téměř goticky tajemná nit, již postupně rozplétáme v podobě podivných krví přetékajících rituálů. Dostáváme se tak kdesi do doby našich slovanských předků a do příběhu jiné nenaplněné lásky, která prostřednictvím Kateřiny ožívá v současnosti jako msta a snaha po ukojení dávno zapomenuté křivdy. Uvědomuje si vlastní odcizenost v tomto světě, rozpor mezi svým nitrem a vnějškem – její tělesná schránka nepatří její duši, ta je zde uvězněna jako v cele a nic než cesta krve a záhuby toto nedokáže napravit.
Nikdo v tomto příběhu nestojí na vlastních nohách, všem je přisouzena ještě vedlejší role, kterou ale musí nejprve odhalit oni sami, musí porozumět souvislostem, jež propojují současnost s minulostí; vytvořit si svůj vlastní svět ve skříni na polštáři s pampeliškami.
Příběh Tvůj den, má noc dal by se jistě vřadit v termín „romaneto“, jistě je oním podivuhodným, téměř magicky nereálným, přesto však vždy stojícím na přesném vědeckém vysvětlení. Podporuje to i druhá silná linie vyprávění, založená na biologicko-chemických pokusech s lidskou DNA a jejím klonováním. Vskutku to už nezní tak libozvučně, nicméně o to více je to zajímavé samo o sobě. Archeologické průzkumy vedou nejen k touze po poznání a uznání, ale také k podivnému nálezu lidské tkáně, jež se stane jádrem nového života, ovšem zde nikoli posvěceného, nýbrž navždy pokřiveného a poznamenaného svým nečistým původem.
Kniha je jedním velkým tajemstvím, je na jednu stranu prostá svými náměty i zpracováním; ničím v tomto nepřekvapí, neboť tyto myšlenky již nejsou ani v literatuře, ani ve vědě novými. Na druhou stranu je jistě ale zajímavá v českém kontextu, je něčím čerstvým zde, mezi všemi těmi bojovníky, zaklínači a maskovanými hrdiny. Těžko říci, zda ji vůbec posuzovat v prostředí těchto, nicméně jistě je rovna stát mezi těmito a měla by být alespoň spatřena, přestože jen nemnozí sáhnout po podivné malbě, jež tvoří obálku knihy.
Přestože jsem užila tolika kladných slov, rozhodně nečekejte nic převratného.
No comments:
Post a Comment