Světu právě odpadlo dno

Moderně se má tvářit kniha Elizabeth Bearové s jistě atraktivním názvem Zakalená. Nu, do jaké míry je to pravda můžete posoudit v krátkosti se mnou.
Samotná struktura knihy a příběhu je více než standardní – vyprávění životních příběhů několika málo významově odlišených postav, odehrávající se v celkem blízké budoucnosti na Zemi, převážně v Americe. Zpočátku velmi tajemně se tvářící zápletka je zlehka dovysvětlována pomocí několika krátkých ohledů a vhledů do minulosti. Jazyk na tento typ fantastiky neoplývá mnoha nestravitelnými neologismy z různých odvětví vědy či přetechnizovanými termíny, což je jistě výhoda, neboť se tak stává přístupnější všem čtenářům, ovšem není ani v ničem zvlášť výjimečným. Autorka umí zaujmout a psát čitelně a lehce, snaží se užívat ke zkrášlení barevných výjevů a popisů, nicméně odstín šedivé, který je příznačný pro mrtvý kanál televizoru, by byl jistě v mnohém přijatelnější.
Hlavními stavebními kameny knihy jsou předně politika, a to nikoli na úrovni národní či světové, nýbrž týkající se celého vesmíru. Státy už se nehašteří o „maličkosti“, snaží se uplatnit své vesmírné projekty a tím získat moc nad jinými planetami soustavy; samozřejmě se zde nejedná o nějaká mírová vyjednávání, ale opět o ozbrojené konflikty, ovšem na v poněkud šířejším záběru.
Dalším silně vládnoucím tématem této knihy jsou nanotechnologie, jež umožňují nejen pokrok souhrnný, ale především se jimi vylepšuje podstata samotného člověka, má se tak stát jakýmsi nesmrtelným kyborgem. Dále samozřejmě s tímto výše zmíněným musí značnou část stránek zaplňovat umělá inteligence, tedy přesněji pokus o její konečné vytvoření a předně probuzení v ní chuti po životě, a virtuální realita, díky níž je možné propojit vědomí s technickými, biologickými či chemickými (drogy) vymoženostmi. Bonusově jsou zde zařazeni ještě mimozemšťané.
Příběh je zasazen za pevnou bariéru dat, skrze kterou musí několik vysloužilých válečných i jiných veteránů nanovo protáhnout své ošoupané, pozapomenuté životy. Znovu se tak navracíme k informacím, jež měly být dávno zapomenuty, a otevírají se dávno odsunutá témata, která kdysi byla pevně s hřmotným duněním zabouchnuta. Přesně tak, jako když nad mrtvolou zaduní při zavření ocelové víko rakve.
Hlavní hrdinka si z války neodnáší pouze hrůzné vzpomínky, ale především zážitek vlastní smrti… a pak několik kovových protéz, díky nimž je jí umožněno přežívat. Problém z toho vyvěrající není, jak si na tato vylepšení a zdegenerování vlastního těla zvyknout, ale jak nedovolit těmto technologiím zničení zbytků nervových propojení a hlavně naprostý kolaps osobnosti. Naštěstí se v pravou chvíli objevuje nabídka, která je překvapivě až příliš lákavá. Rozpolcenost těla a mysli je rázem odsunuta notně stranou a háček se s každým trhnutím vlasce zasekává hlouběji do stále ještě živé a především bolestivé tkáně.
Nakonec kniha rozhodně nestojí na příběhu, který, zdá se mi, je značně roztřepený a nepevný; nevytváří onu iluzi, v níž je možno věřit. Je nepřístupný a chladný. Hrdinové jako by stáli kdesi vedle ohniska dění, vždy v polostínu a skrytě, a žádným způsobem nepřilnou ani k ději, ani k nám.
Obnovený návrat ke kořenům žánru, k ryzí prostotě a specifické strohosti a bezbarvosti, jíž jsou tato díla charakteristická, o nějž se autorka pokouší, není tedy zcela vydařený, neboť snaha o aktualizaci tématu v poli sociálně-politickém těžko se kloubí s chladným kovem a matrixovskou zelení dat. Nehledě k tomu, že příběh sám prostě stojí na jednom místě a pouze je nám o něm vyprávěno odkudsi z povzdálí. Sice hezky, to ano, ale přesto plytce.
Elizabeth Bearová napsala kyberpunkový román opravdu zakaleně. Je prolezlý zajímavými červy, kteří opatrně rozbalují jedno vlákno informací za druhým, vydávají se na průzkum neznámých oblastí a přinášejí spousty kouzelně předestřených situací a dialogů, přesto jsou to ale červi svíjející se mnohdy nahodile a nekoherentně vůči textu. A navíc za sebou nechávají nepříjemně lepkavý, hlenovitý sliz.