Mary and Max

Antilogiké

Jak to bylo, je a bude s kyberpunkem

Kyberpunk je hnutí (a nejsou to pouze zloději dat v kožených černých kabátech a zrcadlovkách, v nichž se odráží jen šedá barva mrtvých televizních kanálů), má svou oblast působnosti, svou metodu a charakteristické rysy; tohle všechno a mnoho dalšího se ale koneckonců dozvídáme hned v úvodu postkyberpunkové antologie Singularity, kterou pro nás s pečlivostí sestavili James Patrick Kelly a John Kessel. Výběr autorů a témat povídek to jasně naznačuje. Přesuňme se tedy ihned k nim.
Shromáždím pro vás ty největší podivnosti a literární perly, které se čtenáře nedotýkají jenom tím obvyklým způsobem, nejsou pouhou černou kočkou v matrixu, nebo procházkou pod japonskými sakurami, ale unikají do mnohem vzdálenějších, více rozměrnějších prostorů.
Počátek nemůže připadnout nikomu jinému než jednomu z čelních představitelů a šiřitelů tohoto směru Bruci Sterlingovi, a ani já ho proto nemohu opominout, který nás seznamuje s mladým Opravářem kol, a pokud se chcete naučit všechno kolem kol a nebýt upachtěný otrok mzdy v nějaké všivé cyklistické obchodní síti, nemůžete narazit na nikoho lepšího. Prostě si jen vést nezávislý život a dělat si to, co sami chcete. Paradoxně je tímto způsobem autentický život pro společnost nejhorší variantou, pro technokraticky přeplácanou, geneticky přeupravenou, citů prostou, přesto trvale se usmívající loutkohru, kde je všeho k zadušení ploché, stejně jako v téhle povídce. Sterling nám předkládá perfektní parodii na celý tento žánr, postavy, dialogy i kulisy jako by byly vystříhané z balícího papíru, který sice hezky vypadá a šustí pod rukama, ale v případě použití se okamžitě trhá.
Brilantně naostřeným šurikenem je, jak jinak, povídka Grega Egana. Má poetický příběh, má nevytříbenou originalitu a je dostatečně nechutná. Greg Egan je jedním z mála autorů této vlny, který se stále soustřeďuje na jedince a jeho roli ve společnosti (taky má tahle povídka ke kyberpunku opravdu hodně daleko, a pokud předpona post- je i zde stejně neurčitá jako u jiných s ní se pojících slov, pak je koneckonců možné úplně všechno), technika a politika jsou primem, ale vždy až za vlastním svědomím a charakterem té které postavy, což umocňuje nejen sílu pointy, ale také dojmu z příběhu, ať už je na několika nebo mnoha stranách.
A dál se prostě jen nezapomeňte dostatečně nadechnout, protože v té přehršli padajících informací, slov a myšlenek, jak jsme jimi doslova zasypávání povídkou Pat Cadiganové (už ten název nelze ani uvést), zapomenete na podstatnější věci, než je dýchat, třeba že chytnete něčí psychózu, že se vám kontaminují vzorky a zdědíte přeludy po předcích, kteří se spářili s nějakými mutanty… inu, virtuální realita je všemocná a kdo ví, nakonec mohlo by se to ujmout.
Morfologickou stavební jednotkou povídky Williama Gibsona je karton; a třináct detailních popisů kartonové kolonie je malbou s interdimenzionální perspektivou – pronikáme dovnitř lepenkového obrazu, zároveň kopírujeme různá japonská zákoutí, a to vše na reklamními logy potištěných lepenkových plátech. Celistvý obraz vyloupnuvší se v závěru jako mapa labyrintu, která by snad mohla představovat cestu z tohoto vězení, je naprosto bezchybný. Z
ásahem do černého je rozhodně Charles Stross, v jehož povídce Humrové se dostáváme do poněkud vyšších rovin, a to ne pouze co do formálně-obsahové stránky, také po stránce ekonomické. Ze slumů a zahnívajících kanálů jsme vhozeni do hustě kvalitního plnotučného mléka, kde rozhodně ochutnáme i trochu smetánky. Miliony a milionáři se to zde jen hemží a peníze stále tečou. Někdo si ovšem uvědomí, že všechno není jen maso a mysl, vlastnické právo stále existuje, i když v poněkud kanibalistickém smyslu.
Pokud bych měla charakterizovat sbírku několika slovy, řekla bych, že je jako evoluce poháněná neustálým mutacemi – knize vládne změna jako princip, v postkyberpunku ani nemůže být nic stálé a pevně dané, žádné jednoznačné označení originálu a jeho kopie, ale plynulé překrývání jednoho přes druhé přes třetí… všechny varianty mají stejná práva a stejnou hodnotu, kterou jim propůjčuje čtenář. Proto ale jediná věc, která z toho všeho vzniká je chaos a je jen a jen na vás, zda se vám podaří propůjčit mu na několik minut pevný tvar, zda informace, kterou v daný okamžik dekódujete jako smysluplný obsah či zůstane amorfní mlhovinou. V této povídkové sbírce naleznete vskutku kusy mistrovské, neobyčejné, které vám dlouho budou dodávat zvláštní pocit. Na druhou stranu zde celkem v hojné míře dočtete takových zrůdností (Jak jsme se dostali do města a zase zpátky, Haf, haf, řekl pes, Dobrovolný stát aj.), pokusů být až příliš nekonvenční, příliš nejdoucí po jakékoli cestě, že při přečtení těchto, nevíte a necítíte vůbec nic. O čem to je, proč je to napsané takto a čeho tím vlastně chtěl autor docílit, koho chtěl oslovit? Nehledě k tomu, že říci, kde je hranice oddělující žánr minulý a nový, z něho se vylupující, je naprosto nemožné. Ano, náměty jsou nepoužité, originální, ale to je zapříčiněno pouze dobou, ve které jsou psány, dobou, kde označit něco post- je tím nejméně charakterizujícím. Nehledě k tomu, že jsem značně postrádala onen prostý, sprostý, tak nelehce naroubovatelný a čtivý kyberpunkový jazyk, právě tak typický pro něj. Nicméně velice pozitivně hodnotím celkový dojem, nejspíše s tím má co do činění poslední povídka sbírky Když zemi vládli systemáci, poslední vize fungujícího světa. Mám jednoduše slabost pro postapokalyptické náměty a tento opět jiným způsobem říká: „Tak tudy, ne přátelé.“

Jak jsem bydlela

Posuďte sami

Být bezvýznamným poskokem a příležitostným pisálkem v novinách jistě není životní cesta, kterou bychom dobrovolně zvolili, proto, když se hlavnímu hrdinovi Andělské hry Davidu Martínovi připlete pod vyzáblé nohy příležitost pravidelně přispívat do rubriky novin svými povídkami, rozhodne se ji nepromarnit. A vskutku se mu to zdaří, neboť nejen, že se ze dne na den stane nejčtenějším členem redakce, dokonce začne svá smyšlená dobrodružství zažívat na vlastní kůži. Jeho přáteli se stávají ti, kteří díky inkoustu původně žili pouze na papíře. Z novin se dostává do vydavatelství a zakázkově tvoří metry textu denně. Nikdy by ho ani nenapadlo, že se tato dráha anonymního spisovatele stane jeho prokletím a posléze takřka hrobem, neboť úspěchu a slávy, pokud něco takového existuje, se mu dostává pouze prostřednictvím činů, které musí být veřejnosti stejně skryty, proto stárne, slábne a pod vlivem depresí se dostavují i podivnější zážitky v podobě halucinací a přeludů… nebo je to skutečnost? Před námi leží jeho čistý papír a černé město vyvstávajícího příběhu pomalu začíná vzrůstat na bílém pozadí. Slova a výjevy v harmonicky se doplňujícím souboji takřka tryskají všemi vznikajícími, vynikajícími stranami, které nevědomky a neuspořádaně plynou a zcela nás pohlcují.
Živou vodou talentovanému spisovateli stává víra a podivný přítel, zde kniha začíná získávat poněkud mysterióznější nádech. V podobě legend, mýtů a útržků rozličných náboženství doplněných neobjasněnými požáry a vraždami nás autor Carlos Ruiz Zafón připoutává ke své knize, píše jakoby pro sebe a nikoho jiného, píše, aby podpálil svět a sám s ním shořel. Nebo je takto představen hlavní hrdina?
Setkáváme se zde s obyčejným příběhem, kterému se dostává jiného rozměru množstvím mystických dějových zvratů těch, kteří přijmou svůj osud, pravidla této hry a uvěří, že může existovat smysl toho všeho. Nemusí v něm být jiné záměrnosti a vůle, než očarovat a rozproudit všechny naše vnímání schopné receptory, při čtení totiž vskutku přestáváme myslet na okolní svět a mysl se zcela noří sama do sebe, aby si mohla plně vyobrazit každý jednotlivý detail příběhu.
Kniha je vystavená na bytelné dějové linii, podepřena pevnými nosníky, zastřešena půlkulatou klenbou, kterou pronikají autorova slova a naplňují prostor nazlátlým jemným světlem měnícím se naším čtení v zlatavý prach. Při čtení jednotlivých stran vnímejte jen okolní ticho, vznikající děj vás pak nikdy nezačne nudit. Pokud se mu zcela oddáte a hermeticky uzavřete problémy někde v mrazivém temnícím se podvečeru. Nechte se prostoupit tímto podivuhodným přítmím, vytvářejícím zahradu nevšedních dobrodružství, možná již mnohokrát zpracovaných, avšak nyní rozkvétajících osmou barvou duhy. Rozehrává se s námi zajímavá hra světla a stínu, dobra a zla, víry a skepse. Přídavné jméno „zvláštní“ zní znepokojivě, proto nejlépe vystihuje charakter knihy.

In the Beginning

Kdybychom se pořád nepokoušeli začít znovu a hlavně jinak, bylo by mnohem snazší vstoupit do křižovatky na červenou. Díky vyšším kvantovým silám a neurčitelné pravděpodobnosti jsem dnes začala znova, a ne jen pouze proto, že

"Všechno je přespočetné... V hlubibě každého významu smrdí rezignace. Pak zbývá permanentní hra (...), nebo samota, nebo tvorba, která na čas přenese strádání na papír. Je to tak, být tvůrčí není dar, je to volba. (...)".