Kyberpunk je hnutí (a nejsou to pouze zloději dat v kožených černých kabátech a zrcadlovkách, v nichž se odráží jen šedá barva mrtvých televizních kanálů), má svou oblast působnosti, svou metodu a charakteristické rysy; tohle všechno a mnoho dalšího se ale koneckonců dozvídáme hned v úvodu postkyberpunkové antologie Singularity, kterou pro nás s pečlivostí sestavili James Patrick Kelly a John Kessel. Výběr autorů a témat povídek to jasně naznačuje. Přesuňme se tedy ihned k nim.
Shromáždím pro vás ty největší podivnosti a literární perly, které se čtenáře nedotýkají jenom tím obvyklým způsobem, nejsou pouhou černou kočkou v matrixu, nebo procházkou pod japonskými sakurami, ale unikají do mnohem vzdálenějších, více rozměrnějších prostorů.
Počátek nemůže připadnout nikomu jinému než jednomu z čelních představitelů a šiřitelů tohoto směru Bruci Sterlingovi, a ani já ho proto nemohu opominout, který nás seznamuje s mladým Opravářem kol, a pokud se chcete naučit všechno kolem kol a nebýt upachtěný otrok mzdy v nějaké všivé cyklistické obchodní síti, nemůžete narazit na nikoho lepšího. Prostě si jen vést nezávislý život a dělat si to, co sami chcete. Paradoxně je tímto způsobem autentický život pro společnost nejhorší variantou, pro technokraticky přeplácanou, geneticky přeupravenou, citů prostou, přesto trvale se usmívající loutkohru, kde je všeho k zadušení ploché, stejně jako v téhle povídce. Sterling nám předkládá perfektní parodii na celý tento žánr, postavy, dialogy i kulisy jako by byly vystříhané z balícího papíru, který sice hezky vypadá a šustí pod rukama, ale v případě použití se okamžitě trhá.
Brilantně naostřeným šurikenem je, jak jinak, povídka Grega Egana. Má poetický příběh, má nevytříbenou originalitu a je dostatečně nechutná. Greg Egan je jedním z mála autorů této vlny, který se stále soustřeďuje na jedince a jeho roli ve společnosti (taky má tahle povídka ke kyberpunku opravdu hodně daleko, a pokud předpona post- je i zde stejně neurčitá jako u jiných s ní se pojících slov, pak je koneckonců možné úplně všechno), technika a politika jsou primem, ale vždy až za vlastním svědomím a charakterem té které postavy, což umocňuje nejen sílu pointy, ale také dojmu z příběhu, ať už je na několika nebo mnoha stranách.
A dál se prostě jen nezapomeňte dostatečně nadechnout, protože v té přehršli padajících informací, slov a myšlenek, jak jsme jimi doslova zasypávání povídkou Pat Cadiganové (už ten název nelze ani uvést), zapomenete na podstatnější věci, než je dýchat, třeba že chytnete něčí psychózu, že se vám kontaminují vzorky a zdědíte přeludy po předcích, kteří se spářili s nějakými mutanty… inu, virtuální realita je všemocná a kdo ví, nakonec mohlo by se to ujmout.
Morfologickou stavební jednotkou povídky Williama Gibsona je karton; a třináct detailních popisů kartonové kolonie je malbou s interdimenzionální perspektivou – pronikáme dovnitř lepenkového obrazu, zároveň kopírujeme různá japonská zákoutí, a to vše na reklamními logy potištěných lepenkových plátech. Celistvý obraz vyloupnuvší se v závěru jako mapa labyrintu, která by snad mohla představovat cestu z tohoto vězení, je naprosto bezchybný. Z
ásahem do černého je rozhodně Charles Stross, v jehož povídce Humrové se dostáváme do poněkud vyšších rovin, a to ne pouze co do formálně-obsahové stránky, také po stránce ekonomické. Ze slumů a zahnívajících kanálů jsme vhozeni do hustě kvalitního plnotučného mléka, kde rozhodně ochutnáme i trochu smetánky. Miliony a milionáři se to zde jen hemží a peníze stále tečou. Někdo si ovšem uvědomí, že všechno není jen maso a mysl, vlastnické právo stále existuje, i když v poněkud kanibalistickém smyslu.
Pokud bych měla charakterizovat sbírku několika slovy, řekla bych, že je jako evoluce poháněná neustálým mutacemi – knize vládne změna jako princip, v postkyberpunku ani nemůže být nic stálé a pevně dané, žádné jednoznačné označení originálu a jeho kopie, ale plynulé překrývání jednoho přes druhé přes třetí… všechny varianty mají stejná práva a stejnou hodnotu, kterou jim propůjčuje čtenář. Proto ale jediná věc, která z toho všeho vzniká je chaos a je jen a jen na vás, zda se vám podaří propůjčit mu na několik minut pevný tvar, zda informace, kterou v daný okamžik dekódujete jako smysluplný obsah či zůstane amorfní mlhovinou. V této povídkové sbírce naleznete vskutku kusy mistrovské, neobyčejné, které vám dlouho budou dodávat zvláštní pocit. Na druhou stranu zde celkem v hojné míře dočtete takových zrůdností (Jak jsme se dostali do města a zase zpátky, Haf, haf, řekl pes, Dobrovolný stát aj.), pokusů být až příliš nekonvenční, příliš nejdoucí po jakékoli cestě, že při přečtení těchto, nevíte a necítíte vůbec nic. O čem to je, proč je to napsané takto a čeho tím vlastně chtěl autor docílit, koho chtěl oslovit? Nehledě k tomu, že říci, kde je hranice oddělující žánr minulý a nový, z něho se vylupující, je naprosto nemožné. Ano, náměty jsou nepoužité, originální, ale to je zapříčiněno pouze dobou, ve které jsou psány, dobou, kde označit něco post- je tím nejméně charakterizujícím. Nehledě k tomu, že jsem značně postrádala onen prostý, sprostý, tak nelehce naroubovatelný a čtivý kyberpunkový jazyk, právě tak typický pro něj. Nicméně velice pozitivně hodnotím celkový dojem, nejspíše s tím má co do činění poslední povídka sbírky Když zemi vládli systemáci, poslední vize fungujícího světa. Mám jednoduše slabost pro postapokalyptické náměty a tento opět jiným způsobem říká: „Tak tudy, ne přátelé.“
No comments:
Post a Comment