Posuďte sami

Být bezvýznamným poskokem a příležitostným pisálkem v novinách jistě není životní cesta, kterou bychom dobrovolně zvolili, proto, když se hlavnímu hrdinovi Andělské hry Davidu Martínovi připlete pod vyzáblé nohy příležitost pravidelně přispívat do rubriky novin svými povídkami, rozhodne se ji nepromarnit. A vskutku se mu to zdaří, neboť nejen, že se ze dne na den stane nejčtenějším členem redakce, dokonce začne svá smyšlená dobrodružství zažívat na vlastní kůži. Jeho přáteli se stávají ti, kteří díky inkoustu původně žili pouze na papíře. Z novin se dostává do vydavatelství a zakázkově tvoří metry textu denně. Nikdy by ho ani nenapadlo, že se tato dráha anonymního spisovatele stane jeho prokletím a posléze takřka hrobem, neboť úspěchu a slávy, pokud něco takového existuje, se mu dostává pouze prostřednictvím činů, které musí být veřejnosti stejně skryty, proto stárne, slábne a pod vlivem depresí se dostavují i podivnější zážitky v podobě halucinací a přeludů… nebo je to skutečnost? Před námi leží jeho čistý papír a černé město vyvstávajícího příběhu pomalu začíná vzrůstat na bílém pozadí. Slova a výjevy v harmonicky se doplňujícím souboji takřka tryskají všemi vznikajícími, vynikajícími stranami, které nevědomky a neuspořádaně plynou a zcela nás pohlcují.
Živou vodou talentovanému spisovateli stává víra a podivný přítel, zde kniha začíná získávat poněkud mysterióznější nádech. V podobě legend, mýtů a útržků rozličných náboženství doplněných neobjasněnými požáry a vraždami nás autor Carlos Ruiz Zafón připoutává ke své knize, píše jakoby pro sebe a nikoho jiného, píše, aby podpálil svět a sám s ním shořel. Nebo je takto představen hlavní hrdina?
Setkáváme se zde s obyčejným příběhem, kterému se dostává jiného rozměru množstvím mystických dějových zvratů těch, kteří přijmou svůj osud, pravidla této hry a uvěří, že může existovat smysl toho všeho. Nemusí v něm být jiné záměrnosti a vůle, než očarovat a rozproudit všechny naše vnímání schopné receptory, při čtení totiž vskutku přestáváme myslet na okolní svět a mysl se zcela noří sama do sebe, aby si mohla plně vyobrazit každý jednotlivý detail příběhu.
Kniha je vystavená na bytelné dějové linii, podepřena pevnými nosníky, zastřešena půlkulatou klenbou, kterou pronikají autorova slova a naplňují prostor nazlátlým jemným světlem měnícím se naším čtení v zlatavý prach. Při čtení jednotlivých stran vnímejte jen okolní ticho, vznikající děj vás pak nikdy nezačne nudit. Pokud se mu zcela oddáte a hermeticky uzavřete problémy někde v mrazivém temnícím se podvečeru. Nechte se prostoupit tímto podivuhodným přítmím, vytvářejícím zahradu nevšedních dobrodružství, možná již mnohokrát zpracovaných, avšak nyní rozkvétajících osmou barvou duhy. Rozehrává se s námi zajímavá hra světla a stínu, dobra a zla, víry a skepse. Přídavné jméno „zvláštní“ zní znepokojivě, proto nejlépe vystihuje charakter knihy.