Živí mrtví

Víte, co se stane, když extrahujete lidskou duši a pozřete ji?
Tělo se nasytí jedinou látkou, která ho skutečně obohacuje, rovnováha mezi fyzičnem a metafyzičnem se vychýlí. Takto posilněná vůle získá nadvládu, začne toužit… a touha dokáže prodlužovat život, zocelovat tělo, hojit rány. Fyzické stárnutí se stane otázkou rozmaru. Člověk prostoupený tímto andělským vínem je ale především blíže Bohu.
Kniha Zjizvená noc je strukturována do tří základních částí, v nichž je nám nejprve nalháno, jakým se svět zdá být, následně jsme svědky mnoha velice nepěkných vražd, pro něž je typická spousta stříkající krve, a do třetice se vydáváme, jak jinak, do války. Tato moderní fantasy se vyznačuje několika signifikantními znaky, spojenými jak se samotnou výstavbou jazykovou, tak s uspořádáním tohoto zásvětního světa ve svých fantastických a fantazijních rysech.
Autor Alan Campbell dává punc příběhu již samotným výběrem lexika, jistě ne arbitrárně jsou zde pojmenovávány lokace a části města vždy spojením adjektiva se substantivem, vše se tak stává nejen barevnějším, co do možnosti představitelnosti představ, také plnějším významově. Svět, respektive město Hluboká brána, je také přímo lexikem spojeno a ztěžka zavěšeno v řetězech, lanech, provazech, trámech, nosnících a vzpěrách. Tyto články/stavební prvky jsou naprosto propleteny, stávají se spojovacími a hierarchizujícími znaky společnosti, jež je představována individui stojícími na různých podlažích této vrstevnatě postavené struktury, v různých patrech města, a snaží se shlédnout do v mlze se rozplývajících hlubin, kde kdysi snad bylo možné zpozorovat duchy… kdesi dole, mezi kořeny tohoto železného stromu, na nějž jsou domy, mosty či chodníky zavěšovány dusíce tak své vlastní základy.
Hluboká brána je očistcem duší ve všech přístupných významech tohoto slova. Mrtvá a neposvěcená krev se zde stává stejně nebezpečnou jako dvousečný meč; po takové krvi prahne peklo, které kvůli ní hluboko pod kývajícím se městem s hrůzou nahánějícím skřípotem otevírá svá vrata. A když už se jednou vstup otevře, nedá se naprosto odhadnout, co odtamtud může uniknout.
Nebesa jsou bohyní světla a života, rozezlenou lidskou špatností, obyvatelům tohoto prokletého města navždy uzamčena, jejich duše jsou ponechány bytí v navždy ztraceném bludišti. Nehledě k tomu, že město samo se neustále řítí do propasti vlastní zchátralostí, nepevností, díky rzi, jež nahlodává a stravuje křehké řetězy a nosníky.
Hlavní hrdina je zde představován bytostí astrální, stojící ve středu mezi smrtelným, nízkým člověkem a božskou dobrotivostí. S andělem se v Hluboké bráně setkáme celkem běžně, nebo lépe řečeno „zběžně“, jelikož se opravdu vyplatí za Zjizvené noci před tímto stvořením rychle utéct; ona Karneval je pěkná, dušechtivá, krvelačná bestie. Pokud však narazíte na malého anděla-klučinu Dilla, který kdyby neměl křídla, barvu proměňující duhovky a cosi svaté krve v těle, by zas byl jen pěkným kvítkem. Inu, vskutku dvě sbíhající se protilehlosti, které dříve či později musí najít společnou řeč, neboť je zde ještě cosi dalšího, mnohem temnějšího a nebezpečnějšího.
Příběh samotný je velice zvláštní. Není výjimečný, přesto však není nijak prostý. Žádná z postav nepředstavuje absolutní zlo, i špatné skutky se dají nahlédnout z kladné stránky; i smrt může být vykoupením pro ztracenou duši, která se naklání nad propastí kdesi na hranici světa.
Škoda jen, že kniha s přibývajícími stranami pozbývá na čtivosti, zprvu zajímavá zápletka tajemných vražd a zabíjejícího „padlého“ anděla není patřičně stupňována a po čase začíná nudit. Jednoduše povlává nad městem jako Dill, který se nikdy ani nenaučil pořádně létat.
Příjemnou vložkou jsou však okamžiky esoterické. Temná magie zde vystupuje jako alchymistické vyrábění rozličných jedů a nástražných zařízení. S ní můžete získat vládu nad světem, nesmrtelnost, božskost… nebo také spoustu mokvajících, krví se naplňujících boláků a vředů.
Kniha má mnoho kladů, díky nimž ji vřele doporučuji k přečtení, bohužel však jsou tyto klady přesně vyvažovány i několika rysy negativními, mezi nimiž převládá jistá zdlouhavost a opotřebovanost základní zápletky. Je to také podtrženo následným částečným rozdělením příběhu do dvou na sobě nezávislých linií, vydání se na dalekou výpravu bývá ostatně vždy ošidné; posléze zapomínáme, proč jsme se tam vlastně vydali a kdo koho stíhá a z jakého důvodu spolu vůbec tihle podivíni válčí?
Jak už to tak chodí, jedna linie se stává nesmírně zajímavou a atraktivní, kdežto tu druhou máme tendenci přeskakovat a popohánět kurzorickým čtením. Taktéž rozvleklé je ústění knihy k všezavršující a všedestruující bitvě, čímž ovšem trpí mnohá fantasy. Samotná bitva se pak právě v opozici stává tím nejméně zajímavým, přestože by měla být vrcholem a rozuzlením.
Mnohdy by si příběh žádal trochu odlehčení v podobě třeba i ryzího či surového humoru, ale zde se bohužel mnoho nezasmějeme. Vlastně nikdy, a to je veliká škoda. K fantasy jednoduše oplzlosti a sem tam nějaký ten vtípek prostě patří. Ale na druhou stranu, pokud budete dostatečně věřit, setkáte se s Bohem. Přestože v té chvíli už pravděpodobně nebudete mezi živými.