Pravda je věcí fantazie

Na způsobu vyprávění rozhodně záleží, proto je Zimní planeta světem představitelným, světem tkaným nám po chuti… a rozhodně chutná. Není to sice nic přehnaně přítulně nasládlého, ale pokud vnímáme tuto šťávu všemi smysly, pak i červený grep může být tím sladidlem nejchutnějším a především osvěžujícím.
Ursula K. Le Guinová začíná příběh vyprávět přesně v roce jedna. V roce jedna také skončí, jelikož čas či vize budoucnosti tu naprosto nehrají žádnou roli, neboť jak praví báje o stvoření, na počátku nebylo nic, jen led a slunce; a neexistoval žádný stín. Na závěr, až nastane konec, se slunce samo pozře, stín pohltí světlo a nezbude nic než led a tma. Tedy ačkoli jedině smrt a cesta vedoucí k ní je nezvratitelná, ještě je zde jistota jedna, tato cesta rozhodně bude zmrzlým kusem ledu, chladem pronikajícím všemi našimi smysly. Měsíce a měsíce nepolevující zimy, plískanic, ledu, větru, deště, sněhu, zimy, zimy uvnitř, zimy venku, zimy na kost, do morku kosti. A celou tu dobu samota, odcizenost, izolace, nikdo, komu by se dalo důvěřovat.
Přeci zde ale musí být něco tepla, něco co prohřeje zkřehlou duši, propojí mezilidské odlišnosti, rozezvučí společnou strunu mezi osamoceným vyslancem ze Země a hermafroditními obyvateli neznámého zamrzlého světa. Pokusme se to tedy najít.
Ve vztazích a především na vztazích vyvstává celá polarita děje knihy. Snaha pochopit bytosti nám odlišné co do strukturování a hierarchizování společnosti, co do stavby těla a předně co do chování a stylu přemýšlení. Pozemský návštěvník je vskutku vystaven nelehké zkoušce; snaha porozumět, přežít a domluvit se s obyvateli Gethenu rozehrává partii, která diverguje mnohými směry. Ale stále mějme na paměti, že není-li z nějaké činnosti užitek, nutno nám alespoň sbírat informace; není-li užitek ani z informací, pak spěme.
Jisté je ovšem to, že Genly Ai je z jiného světa. Přiletěl prázdnem v podivné lodi a otevírá obyvatelům Gethenu vzdálená vrata do Vesmíru. Nikdy by si ani ve snu nedokázali představit, že může ještě něco existovat. Že jsou i jiné světy, jiná stvoření, jiná realita, než jakou jim nabízí jejich morální přesvědčení. A do této podivně vykonstruovaného společenství se náš hlavní hrdina snaží proniknout, naučit se místním obyčejům, být rovnocenným občanem. Cílem je propojit dvě odlišné mysle bytostí, které nejsou než vyhnanci pro celou komunitu; přinuceni okolnostmi společně cestovat smrtonosnou krajinou; přinuceni přežít vlastní společnost i nepřízeň počasí, nalézt přátelství a především porozumění. Všechny sny o společné budoucnosti selhaly, dohody a sliby byly porušeny, zrada se ukázala být jedinou odpovědí tohoto světa na snahu o sblížení s okolním vesmírem. Jediné, co zbývá, jsem já a ty, já a přítel, který se stává vším.
Je zřejmé již zpočátku, že kniha bude koncipovaná jako popis odlišně se rozvíjejícího a žijícího světa, organismu. Téměř bychom mohli román nazvat dílem utopickým, neboť tyto oboupohlavní bytosti obývají podle jejich představ ideální svět, zakládají ideálně organizovanou společnost, proto jakýkoli nehomogenní prvek, který by tuto stavbu narušil, byť za účelem užitku a vyššího dobra, musí být samovolně vytěsněn; nic cizorodého nemůže v takovéto společnosti přežít. Proto se bortí jakákoli snaha o navázání konverzace, snaha o lidskost. Zde, kde kupodivu není slova pro „válku“, existují mnohem horší tresty. A utopická vize se mění v totalitarismus, nechtěné je bez rozdílu zatraceno a zapomenuto.
Jistě lze tuto knihu číst jako sci-fi, vizi o odlišné společnosti kdesi v budoucím vesmíru se nacházející. Lze ji také číst jako psychologický román dvou ztracených a zatracených duší, jež přes veškeré rozdíly dokážou nalézt útěchu a porozumění, dokážou přežít vytěsněni ze zkorumpované civilizace, kde pouze zástěrka a intriky mají váhu, kde upřímnost a loajalita jsou vlastnosti, jimž není v této realitě přisouzen žádný referent. Tak se učí tito dva exulanti, jeden vyloučený z vlastního společenství, druhý odloučený od rodného světa, porozumět si navzájem, pochopit biologicko-psychologické rozdílnosti odlišující jejich druhy.
Proto především lze číst tuto knihu jako dialog mluvčích, kteří se vlastně svými životy nikdy neprotnou, vždy každý z nich zůstane na své straně propasti, přesto se snaží alespoň se zahlédnout. A v takových šťastných okamžicích, když uvidí přes mléčnou mlhu obrys toho druhého, nade vši pochybnost vědí, co je skutečný střed jejich života, doba, která minula je ztracena, a přece přetrvává, ten nezapomenutelný okamžik, střed tepla.

"Světlo je levá ruka tmy

a tma je pravá ruka světla."