Vstoupila přímo do řezné dráhy svištícího kotouče pily

A jak jsem dříve byla pravila, také tak činím a naplňuji několik posledních prázdninových předsevzetí. Jedním z nich bylo podívat se na další knihy Grega Beara, neboť jsou jedna každá velkým překvapením; tak tomu bylo i s Marťanskou cestou (věnovanou, jak jinak, Rayi Bradburymu). Abych pravdu řekla, ještě jsem neměla zrovna moc příležitostí (ani je nijak zvlášť nevyhledávám) setkat se s politickou sci-fi... teď tomu tak bylo... ač na velice silné vrstvě hard sci-fi, přeci jen nešlo o nic jiného. Bohužel z mé strany zůstane nedoceněna jak fyzikální, tak politologická část; ani každá zvlášť by nebyla ničím jednoduchým. Tedy mi nezbylo, než se držet velice tenkého syžetu.

Já legenda mi po shlédnutí filmu taky už delší dobu ležela nedotčená v knihovně, až do této chvíle. Sbírka povídek Richarda Mathesona, pro mě naprosto neznámého autora, se zaměřuje na jeden hlavní pocit - strach. Hororové výjevy, ať už upírského ražení či jiných napdpřirozených nestvůr, jsou vesměs založeny na nečekané pointě, která je často postavena až v úplném závěru, v posledním slově. Pro mě nejpřitažlivější, když nepočítáme titulní povídku, která mimo jiné jen lehoučce odpovídá akčňárně v Willem Smithem, byl Nepříčetný dům, se svým stupňovaným hněvem navozujícím mrazení po celém těle, nebo Kdo je na drátě? Vesměs jsem ani nečekala tolik, kolik kniha nabízí.

Poslední v řadě, o kom jsem se ještě chtěla zmínit, stála malá Carrie z rodiny hororů Stephena Kinga. Příběh, který na počátku řekne, k čemu máme dojít, je napínavým stupňovaným očekáváním míry brutálnosti a počtu kbelíků krve nutných k naplnění toho. Psychologie dospívajícího, nadpřirozeně nadaného děvčátka je, jako obvykle, ve středu zájmu. I když něco tomu trochu chybí.