"Zdá se, že hluboké, nestranné a naprosto spravedlivé mínění o našich bližních je z principu vyloučené. Buď jsme muži, anebo jsme ženy. Buď jsme chladní, anebo sentimentální. Buď jsme mladí, anebo stárneme. V každém případě je život pouze průvodem stínů, a bůhví, proč je tak dychtivě objímáme a pociťujeme takovou bolest z jejich odchodu, když jsou to pouhé stíny. A proč, je-li tohle a ještě mnohem víc pravdy, proč když stojíme v okenním výklenku, nás ještě překvapuje náhlé zjištění, že ten mladík v křesle je ze všeho na světě to nejskutečnější, to nejsolidnější, to, co nejvíc známe - vskutku, proč? Neboť hned následující okamžik o něm nevíme nic.
Takhle se však díváme. Taková jsou východiska naší lásky."
Virginia Woolf: Jákobův pokoj. (str. 66)
No comments:
Post a Comment