Tak trochu odjinud

Možná i tímto způsobem by se dala charakterizovat kniha Marie Hermanson, neboť jak neznámost autorčina jména, tak podivuhodným námětem naplněný příběh nás nutí přehodnotit předem připravené šuplíky, do kterých jsme chtěli vypravování zaklapnout. Snad někde na rozhraní duchařských vyprávění, s letmým nádechem hrůzostrašnosti, a fantasy, se skoro až magickým podtónem, bychom se mohli, jestliže budeme dostatečně odlehčeni pro tento ze všech stran foukající vánek, nalézat po otevření této knihy. Jsem si vědoma, že tohle zapleteně dlouhé souvětí naprosto nic neříká. Daleko příhodnější by bylo jednoduše říct, že je to prostě od samého začátku strašně divné. A to je první plus.
Na pozadí jemně se rozkrývajících vztahů seznamujeme se s Mužem pod schody, se čtyřčlennou rodinou, jež se nastěhovala do nového/starého domu, se spletitými vztahy mezi jednotlivými členy, s tajemnými a chřípí zdvihajícími zvuky linoucími se rozlehlými prostory. „[…] A potom samozřejmě zvuky. Rozvrzané palubky na podlaze. Šustění růžových keřů, větve drásající zeď, když hodně foukal vítr. Škrundání v odpadních trubkách. A pak ty zvláštní šouravé zvuky pod schody – jako kdyby tam někdo tahal matrace a polštáře – prostřídané škrábáním a praskotem. […]“ (str. 10). A aniž kdokoli něco očekává, začínají se dít mírné podivnosti. A to je druhé plus.
Dům jako by měl v sobě vlastního správce, který nikým nepozorován nejprve jen provádí menší úpravy; posléze se ovšem rodina dovídá, že tyto věci se nedějí zázračně, že s nimi opravdu ještě někdo bydlí. Na konfrontaci s touto bytostí nemusíme čekat příliš dlouho, ona sama se nechce skrývat, pravděpodobně nechce dělat problémy, možná nechce nikomu ublížit a jistě se nechce z domu vystěhovat. Všechno by mohlo zpočátku vypadat jako nemístný vtip, mávnutí rukou se zde zdá příhodným gestem, vždyť nikomu se neděje žádné bezpráví a někteří členové rodiny podivně legračního „nájemníka“ vítají, dokonce s ním navazují kontakty. Tohle je ale možné do chvíle, než se idea bezproblémovosti začne rozpadat v jednotlivé, ne příliš příjemné, situace. Hrdinové si postupně předávají nit příběhu a seznamují nás se sebou a s právě jejich pohledem na problém. Posléze se však jediný otcův úsudek zdá být odlišný od všech ostatních, kteří se s „Mužem pod schody“ smířili a nevidí v něm nic špatného. Otec jediný jako by žil v rozdílném domě, v rozdílném světě. Ideální manželství, pracovní život, všechno se mu začíná bortit. Proměna jeho osobnosti probíhá postupně, ale drtivě neúprosně. Jen kdyby někoho napadlo, že muž z pod schodů se chová přesně podle toho, jak chtějí ostatní (ať vědomě či nevědomě). Vzrůstající úzkost naplňující více a více děj příběhu vede ke zlomu, který se zatajeným dechem a upřenýma očima na znaky písmen nemůžeme než předpokládat. A to je třetí plus.
Nicméně očekávat horor v pravém slova smyslu zde naprosto není na místě, daleko více je to jemně psychologizující, mrazící, tajuplný příběh se spoustou nedovřených, pootevřených otázek a slepých zákoutí. „[…] Teď už se ani nepokoušeli smích ukrotit, Paula, Kvot a Fabian přímo řvali smíchy. Slyšel dokonce i Oliviino dětské zalykání, nádherně zurčivé, jako když dopadají perly na hladkou vodní hladinu. Srdce se mu stáhlo láskou a navzdory své svízelné poloze se usmíval, uvězněný jako v pasti na myši. […]“ (str. 326). Autorka navozuje temné smrákání příběhu velice důvěryhodně volbou sledu událostí a jejich důkladným podkreslením, tedy napětí není stupňováno akčními zápletkami, ale vše postupně odkrývajícími slovy. A to je čtvrté plus.
A bonusovým plusem je trochu předvídatelná, přesto naprosto příběh rozkládající pointa. Tu si vychutnejte sami.