A jak jsem dříve byla pravila, také tak činím a naplňuji několik posledních prázdninových předsevzetí. Jedním z nich bylo podívat se na další knihy Grega Beara, neboť jsou jedna každá velkým překvapením; tak tomu bylo i s Marťanskou cestou (věnovanou, jak jinak, Rayi Bradburymu). Abych pravdu řekla, ještě jsem neměla zrovna moc příležitostí (ani je nijak zvlášť nevyhledávám) setkat se s politickou sci-fi... teď tomu tak bylo... ač na velice silné vrstvě hard sci-fi, přeci jen nešlo o nic jiného. Bohužel z mé strany zůstane nedoceněna jak fyzikální, tak politologická část; ani každá zvlášť by nebyla ničím jednoduchým. Tedy mi nezbylo, než se držet velice tenkého syžetu.
Já legenda mi po shlédnutí filmu taky už delší dobu ležela nedotčená v knihovně, až do této chvíle. Sbírka povídek Richarda Mathesona, pro mě naprosto neznámého autora, se zaměřuje na jeden hlavní pocit - strach. Hororové výjevy, ať už upírského ražení či jiných napdpřirozených nestvůr, jsou vesměs založeny na nečekané pointě, která je často postavena až v úplném závěru, v posledním slově. Pro mě nejpřitažlivější, když nepočítáme titulní povídku, která mimo jiné jen lehoučce odpovídá akčňárně v Willem Smithem, byl Nepříčetný dům, se svým stupňovaným hněvem navozujícím mrazení po celém těle, nebo Kdo je na drátě? Vesměs jsem ani nečekala tolik, kolik kniha nabízí.
Poslední v řadě, o kom jsem se ještě chtěla zmínit, stála malá Carrie z rodiny hororů Stephena Kinga. Příběh, který na počátku řekne, k čemu máme dojít, je napínavým stupňovaným očekáváním míry brutálnosti a počtu kbelíků krve nutných k naplnění toho. Psychologie dospívajícího, nadpřirozeně nadaného děvčátka je, jako obvykle, ve středu zájmu. I když něco tomu trochu chybí.
7 comments:
Ten Matheson rozhodne stoji za to! Jeden z nejdulezitejsich autoru hororu 20. stoleti. Velmi osobity styl psani, vyrazne pointovani a mimoradne odosobnena atmosfera textu! S chuti jsem toto leto procital;)
Taky jsem byla příjemně překvapená. Po všech těch různých sbírkách, ať už hororových či z jiného soudku, které člověk "jen" přečte, to bylo konečně něco zapamatování hodného.
Pro radne hororove zazitky doporucuju vsadit na casem profiltrovanou klasiku, tj. vzit to temer od Adama. Koneckoncu jako u vseho:) Specialne Arthur Machen nebo Algernon Blackwood jsou zarukou desu zazirajiciho se do morku kosti;)
Už si píšu, děkuji:)... o těchhle ses ještě nezmínil. Pořád je co objevovat, jen škoda, že nejsme mořeplavci a nemáme to v popisu práce...
A co vlastne rikas na film I Am Legend? Libil?
Však víš, jak je to se mnou a scifárnami, prostě se ráda dívám na to, co zas nového a super extra cool přinese vyvíjející se technologie... obraz především...
Na druhou stranu jsem se na to dost těšila, bo od "I, robot" mám Willa docela v oblibě, což se mi potvrdilo i tady (nemůžu říct o té ženské). A ty efekty!:)
No, ja jsem z toho filmu trochu rozpacity. Napoprve jsem si to docela pochvaloval (samozrejme az na ten jehovisticky zaver; ani ten alternativni neni zas tak skvely, jak se tvrdi), ale pak mi zacala vadit ta pocukrovana atmosfera, ktera byla spis melancholicka nez opravdu tiziva a depresivni. Takovy skoro prijemne osamely podzim v New Yorku;) To podle me ale neni dobra stylizace, byt natoceno hezky. Matheson byl v tomhle nekompromisnejsi (a tim padem adekvatnejsi). Co se tyce Willa, neni to zrovna muj favorit (i kdyz sem typove docela - az na tu vedeckou rovinu - zapadl). Upiri pusobili zvlastne, ale material pro diplomku o postave upira je to dobry:))
Post a Comment