Proč vlastně něco psát, když už všechno napsáno bylo? Tak třeba i s touto Belbovou otázkou se můžeme v knize Virginie Woolfové Orlando setkat. Několika nepříjemnými zkušenostmi s nemožností komunikovat či jakkoli existovat vedle lidí, společnosti, navrací nás k samotě, která je halena milosrdnou tmou, jež nám dovoluje hledat pravdu, ale také si ji vyslovovat. Tak chce i Orladno být sám svobodný, sám vyrovnaný, sám pravdomluvný. Bohužel mu to ztěžuje jeho touha být básníkem a psát.
"A tak se stalo, že myšlenky o lásce přikryl sníh a zima; polena hořící v krbu; ruské ženy, zlaté meče a štěkání jelenů; umolousaný král Jakub a ohňostroje a pytle s pokladem v podpalubí alžbětinských korábů. Každá jednotlivost, jakmile se ji snažil vyjmout z jejího místa v hlavě, byla takhle obtížená jinými věcmi jako kus skla, který po roce na dně mořském obroste kostmi a vážkami, mincemi a kadeřemi utopených žen.
"U boha, další metafora!" vykřikl, když tohle řekl. (...) A k čemu to?" otázal se sám sebe. "Proč to neříct jednoduše těmi a těmi slovy, (...) jak jednoduše říct těmi a těmi slovy, co je to Láska.""
Na druhou stranu se Orlandovi podaří něco naprosto nevídaného. Stane se Orlandou. A to doslova:). Proč taky žít něco, v čem nemůžu najít žádný smysl, takhle je to všechno zajímavější (možná), snadnější (možná) a i psaní dává nějaký smysl (no, tak to snad ani ne). Každopádně je čemu se zasmát. Kupodivu. A v několika málo vteřinách si opravdu můžete zlomit nohu, najít ten správný smyls, potkat toho pravého a zamilovat se. Tak proč to nezkusit třeba takto.
"Neboť moudrou šetrností přírody došlo k tomu, že náš moderní duch se téměř obejde bez jazyka; úplně stačí ty nejběžnější výrazy, protože stačí i nic; z toho tudíž plyne, že ten nejběžnější hovor je často nejpoetičtější a nejpoetičtější je přesně to, co se nedá zapsat. Z kteréhož důvodu zde necháváme prázdné místo, které se však musí chápat tak, že tento prostor je naplněn k prasknutí.
...
...
...
...
..."
No comments:
Post a Comment