Bosorky tančívají v létě v teplém dešti, až jim zelené šatky přilnou k vyhublému tělu a rusé vlasy se změní v namokvanou vzpomínku na lásku, která, ano, která zahřívá svým žárem blízko stojící, ale spíš dříve než později se změní v kámen; netečkám; jen smutná vzpomínka na "sestřenku" bosorku už, příliš chtěla cítit, že pořád žije; někde uvnitř snad. A křičí. Ale těžko jí upřít něhu, se kterou hladívala střapaté vlásky, se kterou vyprávěla pohádky, se kterou tady nikdy nemohla patřit. A já? Prázdno od všech (fundující slovo) jen zavřené s knihami, aby zas mohla cesta pokračovat dál, ať už je to kamkoli. Pravděpodobně tam jistě bude zet obrovská díra, kterou nebude možno přeskočit. Ve slabém tikotu rozléhajícím se naoranžovělou místností, jen šumění žijícího stroje ještě, s hlavou podepřenou a stydnoucím čajem na stole, oči ráda upírá na několik dní rozkvetlou orchidej s jejími lehce narůžovělými kvítky... (tady se to ale jinak nedá) právě si vzpomněla na onoho kolemjdoucího a trochu ji zapálily oči... pak se opět vrací k rozepsané větě a přemýšlí nad spojením dalších znaků. I když ví, že by to šlo snáze s vínem, ale nechce být tak slabá.
Snaží se se učit.
Ale několik úsměvů snad doletí dál, ráno třeba střapečka probudí paprsky.
No comments:
Post a Comment