Vidět neznamená uvěřit

"Potřebujeme své příběhy, abychom pochopili vesmír, a občas zapomínáme, že to jsou jenom příběhy."

Terry Pratchett: Koule. Věda na Zeměploše. (str. 477)

Breathe

Co jsem ještě stihla

S koncem srpna končí i můj měsíc ve znamení brakové literatury a opětovný návrat ke knihám intelektuálně na výši. Ke knihám jistě informačně nabitějším, zpravidla vázaným v pevných deskách, většinou méně vtipným a rozhodně vždy s pochmurnější obálkou.

Tedy jen letem světem čemu jsem ještě věnovala svá unavená očka; byly to shodou okolností dva čtvrté díly (osmého svazku, druhé ságy:)) fantasy příběhů a ač bych nikdy neřekla, že bych někdy mohla říct, že čtverka je šťastným číslem, v tomhle ji křidvíme, opravdu by se v tomto případě oním "do čtveřice všeho dobrého" stát měla. Kavárna Šílenců Laurell K. Hamiltonové je už pro ni typickým městským vyšetřovacím čarodějno-nemrtvým vtipně napsaným příběhem, jen tentokrát konečně s uvolněnější atmosférou, do které není namačkán chtě nechtě hlubokomyslný příběh o záchraně celého lidstva; jakoby si autorka konečně řekla, že si může těch dílů pomalinku psát kolik chce a nenechá se nikým nijak honit ani omezovat. Oddech.

Druhou výše zmíněnou knihou je Requiem pro Slunce Elizabeth Haydonové. Nikdy bych nevěřila, že se znovu do té propletenice mýtů, proroctví, tajemství skrytých hluboko pod zemí i na dnech oceánů, kouzelných předmětů spojených s pěti základními živly a ke čtveřici:) hlavních hrdinů po posledním téměř tisíci stránkovém dílu znovu vrátím. Bylo toho opravdu až přespříliš, až krmně přespříliš, jak by řekli někteří. Ale stránka dala stránku a nebylo to vůbec špatné a konečně se snad všechno uzavřelo a vysvětlilo a i se to dalo sledovat.

Abych pouze nechválila, tak musím dát za pravdu světa znalejším a ohodnotit velice průměrně Pyl Jeffa Noona, ačkoli jsem se dlouho za něj stavěla, tenhle svět je naprosto nestravitelný. Pírka? Dobře. VR? Dobře. Kříženci živočišných druhů intelektuálními bytostmi? Dobře. Ale virus alergie šířící se do reálného světa z matrixu za účelem nesmrtelnosti pomocí květinkové královny? No, co k tomu říct.

Velice příjemně jsem byla překvapena knihou pro mě prozatím neobjeveného autora Jacka McDevitta Pláž Nekonečno. Ani nevím, proč jsem si ji vlastně koupila, ale stalo se a já jsem strávila několik příjemných dní nad oddechovým space operovým příběhem z blízké budoucnosti. Hlavním plusem hlavně bylo, že to byl svět, jako je náš, jen posunutý technicky dopředu. Tedy žádné složitosti v podobně přehnaných nano/techno/bio logií, které často jen pletou. Každý svět nemusí být unikát. Ale tenhle jím rozhodně je.

To by tak asi v kostce bylo vše, snad ještě přidám několik řádek, ještě pořád mi zbývá týden.

Co čekat od fantasy?

A dá se vlastně od tohoto žánru ještě něco čekat? Otázka takto položená nemůže neroztočit představy a obrazy kouzelných světů obývaných nejrůznějšími tvory a netvory, hrdiny hrdě pozvedávajícími meč či kouzelnou hůlku, kteří se chtě nechtě musí postavit na některou stranu nerovné kamenité cesty. Jen dosadit za předem obkreslené postavy nová jména a charakterové rysy a vzniká nepřeberné množství rozmanitých, ale přesto stejných fantastických příběhů. Právě tohle byly obavy, které mě pouze nehlodaly, ale doslova odkousávaly šťavnaté kousky masa v okamžiku, kdy jsem vstřebávala vůni novosti knihy Psí zima Petry Neomillnerové.

Zaklínačka a upír. Každý zvlášť až příliš nesčetněkrát vyobrazen a představen v mnoha vyprávěních; nyní tedy postaveni k sobě a vedle sebe. Věru prapodivný párek. Také problémy, které jdou s tímto nezvyklým spojením ruku v ruce, jsou více než prapodivné. A hlavně nebezpečné. Takto by se v kostce dal shrnout obsah knihy – dvě odlišné rasy propojené láskou. I když v tomto případě by asi bylo na místě říci propojené postelí… nebo čímkoli, co je zrovna po ruce. Podkreslením romance o znesvářených rodinách, které nepřejí tomuto svazku, je, mimo jiné, boj o vyšší dobro, o peníze, o rodinu.

Společným nepřítelem vampýrů a zaklínačů se stává samolibý upír a lykantropové/kožoměnci z naprosto neznámých důvodů rapidně navyšující svůj počet a sužující toho nejobyčejnějšího a nejzanedbatelnějšího tvora - člověka. „[…] Hluboko pod ní se přelévá masa osrstěných hřbetů, doléhá k ní štěkot, pláč, jek. Ze země stoupá prach strachu, (…), zvedne ruku k hrdlu a pak ji v hrudi zabolí tak silně, až se zalkne. Padá a v hrudi se jí rodí křik, křik hrůzy. […]“ (str. 275)

Obsah knihy je neuvěřitelně zastřen způsobem podání výpovědí. Nakonec není důležité pro daný moment, jestli je hlavní hrdinka zaklínačka nebo zelený lesní skřítek, důležité je, abychom jí to věřili. Což se tady děje právě jazykově. Jistě nás na první pohled hrubost/zhrublost výrazů zatlačí poněkud více do křesel (dokonce jsem si v té chvíli říkala, že je na druhou stranu snad dobře, že už mládež tolik nečte), ale děje se tak jen do chvíle, než pochopíme, že svět této knihy není takto utvořený, on takový „je“. Škoda jen, že je to všechno, co se o něm můžeme v knize právě skrze jazyk dozvědět, neboť jakékoli ponoření se, ať už do mystérií historie, geografie či kultury, je nemožné, můžeme pouze plout po vlažném povrchu spolu s několika hlavními postavami. Snad alespoň víra v barvitý podmořský svět nás uchlácholí před všeobjímající průhledností.

Rychle se proměňující repliky dialogů popohánějí a usnadňují čtení, ale přestože je dějem jedno nebezpečné dobrodružství (rozuměj krvelačné zabíjení) vedle druhého, někomu by se i zastesklo po několika stránkách oddechu, po vyplnění příběhem, ne jen strohými slovy. „[…] Lota drží za uzdu Torgeho valacha, na jehož sedle balancuje zaklínač. Torge hmatá po hladké zdi. „(…) klouže to.“ „Nojo, je to omítnutý.“ „Nemůžu se z tý hajtry pořádně odrazit.“ „Tak to aspoň zkus, ne?“ (…) „Loto, nelezu tam.“ […]“ (str. 125)

Co tedy přináší tento příběh? Rozhodně je působivý jazykovým rozhraním, charakterizujícím jednotlivé postavy, jednotlivé rasy, umocněným především způsobem, jakým žijí svůj život. To je kořením celé knihy. Ale k čemu nám je sebeostřejší, sebepikantnější ochucovadlo, když jím není co dochutit?

Why so serious?

Poslouchej vítr

"Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš až úplně nakonec."

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží. (str. 548)

Schopnosti na požádání

"Ve vesmíru platí jenom jeden nejvyšší zákon: život vždy vynalezne nějaký dokonalý prostředek, jak život ukončit."
"Znám příběhy.
Jistěže nemám jistotu, které z nich jsou pravdivé. Nebo jestli cokoli z toho, co říkám, má aspoň nepatrnou oporu ve skutečnosti. Záleží však na tom, že mi věříš. Záleží na tom, čemu věřím já. Záleží na tom - a to úplně nejvíc - že vesmír sám o sobě, v takovém či onakém důležitém směru, věří, co slyší vybublávat z mých malých úst, a podle toho se chová..."

Robert Reed: Sestra Alice. (str. 15, 309)

Dopisy známým III

Bosorky tančívají v létě v teplém dešti, až jim zelené šatky přilnou k vyhublému tělu a rusé vlasy se změní v namokvanou vzpomínku na lásku, která, ano, která zahřívá svým žárem blízko stojící, ale spíš dříve než později se změní v kámen; netečkám; jen smutná vzpomínka na "sestřenku" bosorku už, příliš chtěla cítit, že pořád žije; někde uvnitř snad. A křičí. Ale těžko jí upřít něhu, se kterou hladívala střapaté vlásky, se kterou vyprávěla pohádky, se kterou tady nikdy nemohla patřit. A já? Prázdno od všech (fundující slovo) jen zavřené s knihami, aby zas mohla cesta pokračovat dál, ať už je to kamkoli. Pravděpodobně tam jistě bude zet obrovská díra, kterou nebude možno přeskočit. Ve slabém tikotu rozléhajícím se naoranžovělou místností, jen šumění žijícího stroje ještě, s hlavou podepřenou a stydnoucím čajem na stole, oči ráda upírá na několik dní rozkvetlou orchidej s jejími lehce narůžovělými kvítky... (tady se to ale jinak nedá) právě si vzpomněla na onoho kolemjdoucího a trochu ji zapálily oči... pak se opět vrací k rozepsané větě a přemýšlí nad spojením dalších znaků. I když ví, že by to šlo snáze s vínem, ale nechce být tak slabá.

Snaží se se učit.

Ale několik úsměvů snad doletí dál, ráno třeba střapečka probudí paprsky.

Věštby vržených kostí

"Přebral jsi mi ženskou. Napovídal jsi jí, že s mazaným lišákem, jako jsi ty, si užije víc zábavy než s vepřem, který jí dělá kavalíra."
"Určitě se mýlíte, dobrý pane."
"Řekl jsi, že má prsa jako krásné bílé bochánky a zadek jako granátové jablko."
"To ne, určitě to byla broskev."

Ted Williams: Stínové pomezí. (str. 387)

Are you in a Mafia?

Tak tímhle především se teď v těch nesnesitelných vedrech bavím. Paráda! Dík, Maruško...

Dokonalost je nedefinovatelná

Ano, a pokračuji statečně v prázninové řadě knih vědecko fantastických. Tedy těch, které jsem přes rok nakoupila a nemohla přečíst. Konečně jsem se dostala i ke Gregu Bearovi a jeho Královně andělů. Nemůžu nezmínit, že doporučení k ní byly více než nepříznivé, ale, sakra, zasloužit si místo na polici musí každý.

Skoro jsem si po první padesátce říkala, že už jsem asi naprosto vykolejila z tohohle žánru, že se snad už ani nikdy nechytnu; ta spousta vědeckých vynálezů, nanotechnologických tintintíček a upravených myslících programů... svět naplněný transformery, arbeitry, doppelgangery a kdoví čím ještě trošink nedovoluje vytvořit si k němu zpočátku bližší vztah, a tak jen proplouváme mezi řídkými dialogy, které dovolují jedině dívat se a podivovat se. Všechno je ale jen o zvyku, sice to trvá trošičku déle, ale nakonec se dokáže zabydlet každý a ačkoli se hlavní hrdinka chtě nechtě musí koupat v solné lázni a slunce na jejím těle háže černočerná prasátka, vydestilujeme zápletku - vražda. Jednoduše řečeno takto rozhodně nemá evokovat jednoduchost celkově, všechno se musí otevírat postupně a i tak se v určitých pasážích (kdy je dialog veden programem například) mírně ztrácíte, což je nejspíš správně, nechceme se přeci utápět v naprosté patřičnosti všech fyzikálně-chemico-biologických teoriích, že... ale je třeba něco k nim vědět.

"Hlodání v hlavě. Tak to začalo. Skončilo to v krvi a rozřezaném mase, ale začalo to hryzáním, snem, vědomím vlastní neschopnosti."

Na jedné straně detailně přetechnizovaný svět, cyberpunk každým coulem; na straně druhé básník a spisovatel, zastánce lásky k umění, k niternosti člověka, k jeho snům... téměř jako by se otvíraly hrobky času.

Ač jsem opravdu nečekala od téhle knihy nic, složitost v každé větě je kompenzovaná literární ladností, se kterou se rozhodně nemůžeme setkat v dřívejších knihách - Boží výhni, jež staví totálně na teoretickém základě a postrádá vyprávěčský lesk, či v Darwinových dětech, ty zas na druhou stranu přecházejí do neuvěřitelnosti nápadu. Snad jsem ještě s Gregem Bearem naprosto neskončila, neboť takhle chytrou knihu umí postavit jen málokdo, vždy narazí na zeď permutovaných čísel nebo se ztratí v síti.

"Stojíme, neobratní, mezi pozemským zvířetem a chladným, elektronickým andělem. Budeme cítit v krvi hlínu a v očích slunce, i když už budou dávno pryč nebo zůstanou pouhou vzpomínkou. Dokonce i ve chvíli, kdy už nebudeme mít v žilách žádnou krev a nebudemem mít žádné tělesné oči. Hlína a slunce nás vytvořily. Nezapomeneme."