Happy Up Here

Röyksopp vskutku na svém novém albu Junior namíchal tu nejpříjemnější směsku tónů, která rozhodně stojí za poslech.

Jak to všechno začalo

Já, robot je knihou, kterou samozřejmě všichni znají, netřeba ji tedy zvenku šířejí představovat, nicméně přeci nejom se podívejme i dovnitř ní. Představa, že její obsah je úměrný zpracovanému filmu stejného jména, je zcela mylný. A pokud byste, tak jako já, čekali v knize alespoň povídku, jež stála předlohou filmovému zpracování, tak se, tak jako já, nedočkáte.

Asimov zde staví příběhy propojené rozhovorem se zakladelkou a robopsycholožkou největší firmy na výrobu robotů a problémy spojenými s porušováním třech robotických zákonů. Každá jednotlivá povídka, počínající čistou a průzračnou první (Robbie), jako by ztrácela cosi ze své idyličnosti a jednoznačnosti, neboť pokud se v začátcích řeší, zda může robot být člověku přítelem, být schopen jakýchkoli citů, být součástí společnosti, v dalších povídkách pak překračujeme tuto zdánlivou jednoduchost a dostáváme se do slepých uliček formovaných nejednoznačnými formulacemi příkazů či konstruováním stále výkonnějších a výkonnějších robotů, kteří pak podléhají nejen existenciálním pnutím, dokonce „věří“ (Hra na honěnou, Rozum). A právě tito roboti se stávají vždy hlavními postavami, které jsou schopny oněmi slepými uličkami procházet a přitom porušovat zákony, jimiž se musí řídit.

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.

2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.

3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Příručka robotiky (56. vydání, 2058 n. l.)

Vycházíme od těch nejméně problematických konfliktů, nejprve pouze v rámci jednotlivců-robotů, kteří se ocitají na hraně s vlasním přesvědčením a s některým zákonem, posléze ovšem přistupují kolektivní problémy týkající se řízení většího počtu robotů, což vede například k zahlcení takovéhoto vedoucího robota povely, mezi nimiž nedokáže upřednostňovat, a tedy nějakým způsobem může ublížit člověku, až docházíme k tomu nejdůležitějšímu, k robotům, kteří nabyli plného vědomí, kteří dokáží číst myšlenky, kteří dokáží lhát, neboť jedině lží neublíží člověku po psychické stránce (Malý ztracený robot, Lhář). Největší dilema ovšem nenastává s těmito roboty-chytráky, ale s roboty-humoristy, to si teprve člověk nad problémy zapřemýšlí... a robot pěkně pobaví (Únik).

Kniha je perfektně strukturovaná, graduje jak vnitřním obsahem jednotlivých příběhů, tak technologickými/robotickými programy a postupy při výrobě nejprve primitivních, nemluvících krabic, až ke Strojům, které neovládají jen jednotlivé politicko-georafické oblasti, ale samotnou budoucnost lidstva. Samozřejmě v rámci zákonů robotiky, tedy v nejlepším zájmu člověka. Nebo alespoň podle jejich úsudku ohledně nejlepšího zájmu.

Tradičně tradované ve světě sci-fi

"Harlan je skvělý. (...) Každý věděl, že je zvláštní. Každý věděl, že to někam dotáhne. Otázka zněla, co s ním udělat mezitím. Tenkrát jsme na to nikdy nepřišli. Ale myslím, že od té doby jsme se poučili.
Tak tedy, na výroční schůzi asi tak před rokem, co tohle píšu, se objevil mladý, šestnáctilený hoch. Byl kost a kůže, prudký, sebevědomý, výřečný a měl IQ, který dělal dojem, že je dvě stě. Hromada z nás se na sebe vzájemně podívala se strachem a jeden řekl, "Je to další Harlan Elison".
A někdo, jehož jméno nebudu zmiňovat, kromě toho, že řeknu, že to byl Robert Silverberg, řekl, "Zabme ho hned teď".

Hugo Story 2 1962-1967 (str. 247)

Vzhůru do Malazské říše!

Již první otevření knihy Iana C. Esslemonta Noc nožů nás příjemně překvapí svou strukturou, svým rozčleněním. Málokdy se stává, že nejsme vrženi přímo do temnosti fantazijního světa a jeho postav, ale zde tomu tak je. Dostává se nám nejen zdůvodnění vzniku knihy, taktéž jsme zevrubně seznámeni jak s prostředím, jež budeme nějaký čas prozkoumávat, tak také s předními hlavními postavami. Kniha sahá mnoha rozměry do různých historických epoch v tomto vymyšleném světě, jenž je nám předkládán. Je to svět stvořený s precizností, každá událost má své přesné umístění, všechny báje a mýty, jimiž je Malazská říše spletitě prokvetlá, nám dovolují nahlédnout a sžít se s ní. Nic nepřichází nahodile, vše může být doloženo, i když třeba jen v hloupých dětských říkankách a pověstech hlupáků. Dnes není čas pro pochybnosti, racionální zdůvodnění. K moci se hlásí stará magie a kdysi pevně zacelené rány se opět otevírají a rudé krůpějky krve jimi začínají s navrátivší se bolestí prosakovat.
Přichází změna a s ní mrazící led a především potenciál. Alespoň tak to cítí nejen obyčejní lidé, ale i bytosti spoutané věčností. Trůn byl již příliš dlouho bez krále a přestože vzpomínat na věci minulé při západu slunce přináší smůlu, toto je třeba znovu oprášit v přítomnosti, neboť nás čeká neobyčejné spojení noci se dnem, v němž prožijeme následující vyprávění. Jedno je však jisté. V tomto relativně krátkém časovém úseku proteče spousta nevinné krve, neboť ostří nožů líbá vždy se smrtícím šklebem ve tváři a pod stínovým měsícem vždy vylézají duše mrtvých. A někdy i mnohem horší věci.

Ulicemi města se začínají potulovat nejen ohařové, tato krvelačná obrovská stvoření podobná vlkům, také zemřelí nechtějí zůstávat ve svých hrobech a s mnohdy odpadávajícími částmi těl promlouvají k pozůstalým. Největší strach se ovšem blíží s mořskou brízou v podobě Bouřných jezdců, tito neznámí bojovníci si pro něco přijíždějí a nikdo jim nemůže stát v cestě.

S Kalenem, vysloužilým válečným veteránem, procházíme městem Malaz a seznamujeme se s jeho politickými a vojenskými vztahy uvnitř něj, ale i ve vztahu k ostatním částem říše. Dalším průvodcem, zprostředkovávající nám informace spíše z nadhledu doškových střech, je Kiska. S ní naopak pronikáme do těch temnějších částí příběhu i města, do magicky smrtících stínů vržených kamennými chrliči.

Ve městě se schází několik velice podivných klik a za ještě podivnějších okolností začínají snovat spletité plány, které jsou jen pomalu osvětlovány mizící temnotou noci a vším prostupujícími paprsky ranního slunce. Avšak i po té nejtemnější noci přichází svítání, stíny jsou zahnány a jakási rovnováha znovu nastolena, i když je nám jasné, že stačí malý otřes a znovu se vše ponoří do chaosu a temnoty.

Román je velice dynamickým vyprávěním právě díky tomu, že se celý příběh odehrává v tak krátkém časovém úseku, což je na první pohled jistě příhodné, jelikož nedochází k zdlouhavému vysvětlování a opakování zápletek, na druhou stranu ale místy ztěžka popadáme mezi všemi těmi bájemi a osudovými předurčeními dech. Nicméně nelze nepřiznat jedinečnost a originalitu této knize, jež je jak po stránce jazykové, tak kompoziční velice vytříbeným a vyváženým příběhem, a pokud mu schází to malinké srdečnější zrnko citovosti, v závěru je i toto přihozeno. Je zřejmé, že následující díl poskytne další mnohá dořešení, dovyprávění, také však další nová dobrodružství a věštby, jež budou muset být naplněny. A já osobně se velice těším na fantasy tohoto druhu, neboť ani zdaleka není pouhým shlukem typických a vyprázdněných příběhů, jako mnohé dnes.

Chmurné tajemství podruhé

V temném utopickém románu Píseň kamene Iana Bankse (taky se vám plete s Ianem M. Banksem?) se jako v jiných jeho knihách zaměříme především na hloubku lidského vědomí a důkladnou charakteristiku psychiky jedince, tady tedy hlavního hrdiny-vypravěče. Už na začátku jsem si nemohla pomoci a hned mi přišla asociativně na mysl Milá Páně, nejspíš kvůli vnitřním dialogům, které neustále hrdina se svou družkou vede, jedná se tak téměř o veškeré rozmlouvání s ní, či oslovování Margot v myšlenkách... proč jsi tak chladná, má lásko?

Celá nesmyslnost boje vedeného kýmsi proti komusi, kde je ve výsledku naprosto jedno, kdo na které straně bariéry se nachází, je stupňována až do okamžiku, kdy se nakonec hlavní hrdina vzbouří a odhodlá se k brutální vraždě velitelky, ovšem k ničemu tato vzpoura není, vede jen k dalšímu zabíjení, jež je nakonec předurčeno i jemu.

Posledních několik stránek je opravdu důkladným psychologicko-filosofickým se zamyšlením jak nad věcmi všeobecně platnými, tak nad nad niterně osobními, charakteristickými pro hrdinu; tedy se toto stává jakýmsi závěrečným shrnutím a zpovědí hrdinovou. Nutno podotknout, že moralizování nad neadekvátně, podle představ společnosti, vedeným životem, který se nám tímto mstí, není to hlavní, především zde jde o jemnost, s jakou autor umí používat ta správná slova, způsob výstavby textu, rovina příběhu je zde až tou vedlejší.

Chmurné tajemství

"Lebka pěkně pasuje do dlaně; jedna kost uchopí druhou, a to všechno můžeme pochopit a uchopit řečí. Každý v sobě nosíme celý vesmír, totalitu existence vtělenou do toho, co o ní můžeme uvažovat. Do šedé, rýhované houbovité hmoty vlité do kostěné baňky zvící menšího kastrolu."

Ian Banks: Píseň kamene. (str. 112)

Na doporučení několik filmů k doporučení

Delší dobu je tomu, co jsem si vyhradila večer ke shlédnutí filmu, nicméně všechno je třeba obnovit a výborných snímků je stále nepřeberné množství. K některým bych se ale asi sama nedobrala, proto jsem vděčná, že mě jednou za čas někdo pořádně nakopne.

Tenhle kopanec vedl k úžasnému filmu Waltz with Bashir. Naprosto úchvatnou grafiku, pohrávající si i s těmi nejmenšími detaily, například při zachycení meteorologických jevů, sledujete se zatajeným dechem a otevřenými ústy... tedy alespoň já, a to rozhodně nejsem nijak velký znalec animovaných filmů či počítači stvořených. S hudbou, která otřásá celým pokojem, jde ruku v ruce děsivý příběh, děsivě úchvatný svou reálností. Posuďte však sami.



Jenou zastávkou jsem loni zapomněla projet. Byla jí poslední bondovka Quantum of Solace. Jsem z ní ale spíše na rozpacích, nevím, jestli se přiklonit spíše k názoru, že se jedná o akcemi nabitý, ale i tak efektně zpracovaný film, nebo spíše přeplácaný a překombinovaný sled scén. Přestože film trvá "pouze" hodinku a půl, až příliš často jsem se dívala, kolik ještě zbývá a kdy se dobereme nějakému zakončení, tedy se asi, bohužel, budu muset přiklonit spíše k druhému názoru, ač mě to velice mrzí.



Mohem plynuleji odtéká mnohem delší snímek s názvem The Curious Case Of Benjamin Button. Zláštní osud vedl k vyprávění zvláštního příběhu. Se strašně jemnou ladností jsou zachyceny jednotlivé obrazy ze života Benjamina Buttona, přičemž výborné obsazení taktéž přispívá k nezapomenutelnému zážitku. Hlavně nenechat tuhle šanci proklouznout, každý můžeme být tím, čím chceme a dosáhnout všeho, čeho dosáhnout doopravdy chceme. Tenhle moralizující závěr není k odnesení si z filmu, tím je především pocit krásného uklidnění a smíření.