V temném utopickém románu Píseň kamene Iana Bankse (taky se vám plete s Ianem M. Banksem?) se jako v jiných jeho knihách zaměříme především na hloubku lidského vědomí a důkladnou charakteristiku psychiky jedince, tady tedy hlavního hrdiny-vypravěče. Už na začátku jsem si nemohla pomoci a hned mi přišla asociativně na mysl Milá Páně, nejspíš kvůli vnitřním dialogům, které neustále hrdina se svou družkou vede, jedná se tak téměř o veškeré rozmlouvání s ní, či oslovování Margot v myšlenkách... proč jsi tak chladná, má lásko? Celá nesmyslnost boje vedeného kýmsi proti komusi, kde je ve výsledku naprosto jedno, kdo na které straně bariéry se nachází, je stupňována až do okamžiku, kdy se nakonec hlavní hrdina vzbouří a odhodlá se k brutální vraždě velitelky, ovšem k ničemu tato vzpoura není, vede jen k dalšímu zabíjení, jež je nakonec předurčeno i jemu.
Posledních několik stránek je opravdu důkladným psychologicko-filosofickým se zamyšlením jak nad věcmi všeobecně platnými, tak nad nad niterně osobními, charakteristickými pro hrdinu; tedy se toto stává jakýmsi závěrečným shrnutím a zpovědí hrdinovou. Nutno podotknout, že moralizování nad neadekvátně, podle představ společnosti, vedeným životem, který se nám tímto mstí, není to hlavní, především zde jde o jemnost, s jakou autor umí používat ta správná slova, způsob výstavby textu, rovina příběhu je zde až tou vedlejší.
No comments:
Post a Comment