A všude bylo světlo

Karneval je znakem počátku a konce jednoho období, jedině tehdy se mohou zaměnit král s bláznem, jedině tehdy splývají promluvy v dialog. Tehdy vzniká román. A v tento okamžik začínáme i my číst příběh Simona R. Greena Podzim Stínů. V nesmrtelnosti příběhů žijí věčně jejich postavy. Tak si je vyprávíme a tak si je také představujeme. Ovšem často také zapomínáme a neustále máme potřebu vymýšlet příběhy nové, sníme si v nových barvách a tvarech, s novými hrdiny prožíváme neprožitá dobrodružství, dáváme jim život… a smrt. A někdy je tady i něco mezi, jistě, na člověka z toho může padnout pocit marnosti, když si uvědomí, že jeho život v podstatě skončil a on je pořád tady, ne však na Leonarda Popela, ten prostě vstal poklidně z mrtvých. Jen smysl života mu trochu uniká a to ho trápí, nezbývá nic, než čekat, až se dostatečně odpoutá, aby mohl projít Dveřmi na Věčnost.
Čas zde představuje jednu z hlavních rolí, a to jak v doslovném, tak přeneseném slova smyslu, neboť ne jednou je třeba moudrosti a rady Praotce Čase. Green se stává na poměrně mnoha stranách mistrem vypravěčem. Jednotlivými stranami knihy se line jemný rozplétající se příběh, v němž se mu daří kloubit tak rozporné linie jako jsou lyrizující popisy fantaskního světa s temnými obrazy pojícími se s ještě temnějšími vraždami. A především je to zřejmost a jasnost, skoro by se dalo říct zkratkovitost jeho stylu, co nás drží ve stálé pozornosti. U ničeho se není třeba dlouho pozastavovat, jen nastínit a ubíhat s dějem dál. A to všechno tvoří jen maličkou součástku obrovského precizně vypracovaného stroje, jehož části do sebe perfektně zapadají, tohoto podivného světa, kde nejlepší je vše přijímat tak, jak to je a nad ničím se velice nepozastavovat či dokonce divit, prostě s nadhledem a jemným humorem vsupme tedy i my do města a prosím, jezděte opatrně.
Tak s oživlými, zapomenutými, ztracenými, kreslenými či šílenými hrdiny procházíme tímto organismem, protože ničím jiným ani město Podzim Stínů být nemůže. Každá ulice se nachází v jiné době, na každém rohu se setkáváme s měnlivými postavami z různých filmů, pohádek i odjinud. Někteří vůbec neví, proč do města přišli, jiní ani neví nic o sobě, jelikož zapomněli vlastní vzpomínky. Jedno je ale jisté všem. Městem prochází něco velmi špatného a je třeba začít brát věci trochu realističtěji. Všechno nutně spěje k chaosu v podobě velkolepé bitvy o město samotné. Světlo proti Tmě. Stín proti Stínu. Snad až příliš monstrózně je pojat závěrečný střet, v němž si nikdo nemůže být jistý, na které straně vlastně stojí. Rozsekaní a ukřižovaní občané, pobořené domy. Smrt a zkáza. Tohle všechno mají na svědomí Válečníci Kříže, kteří bojují ve jménu Páně, přesto Podzim Stínů nemůže být poražen, tvoří si vlastní pravidla vedení bojů, vlastní armádu, vlastní realitu. Nakonec vítězí, ovšem abychom na něco nezapomněli a neradovali se předčasně, ještě pořád se ulicemi potuluje zabiják Rarach, ale s tím se musí setkat každý sám. Nebo snad raději ani nesetkat.
Jde vskutku o velice neobvyklou fantasy, neboť se zde kříží tolik podivností, z nichž je vytvářen plně celistvý příběh, na který se lehce zvyká, a to i přestože často pojí naprosté protichůdnosti. Rozhodně si jej nenechejte ujít.

"Ale hlavně je to město, kam lidé chodí zemřít. Lidé i jiní. Podzim Stínů je sloní hřbitov pro nadpřirozené, sem chodí zemřít lidé, tvorové, myšlenky i příběhy, když už na ně nikdo nevěří."