V mlze

Francouzský spisovatel Laurent Botti napsal román Děsivé přízraky. Že se jedná o horor v pravém slova smyslu, je třeba podotknout již na okraj, neboť při četbě vás rozhodně bude mrazit. Této knihy se budete téměř bát, protože jednoho dne se stanou hrozné věci; a od toho dne už nic nikdy nebude jako dřív.
A právě proto se ocitáme v burgundském městě Laville-Saint-Jour, které si téměř vynucuje naši přítomnost, aby nás upozornilo na to, že tady rozhodně nikdy patřit nebudeme, a pokud jsme se zde ocitli, pak jistě z těch nejhorších důvodů. A nic lepšího nás zde nepotká. Ač vzezřením zapadákov, vždy mějme na paměti, že každá mince má dvě strany, každý list rub a líc; jedno bez druhého porušit nelze, pouze snad na čas zastřít mlhou… ano, mlha. Hustá, nadýchaná, rozkošnická, současně lehká i těžká, tančící v zahradě kolem stromů; ale pak je tu ta druhá stana, ty věci. Laville-Saint-Jour je divné místo, pravda, velmi hezké, alespoň tak praví turisté. Je krásné a tajemné. Pochopitelně, když člověk projíždí kolem, nemůže nic vědět, ale když tam nějaký čas žije, je to něco jiného. To město vás zahalí do mlhy. Spadne vždy koncem září, začátkem října. Nejdříve je to velice hezké, ale po několika týdnech je tato mlha jako závoj, obrovská dusící pokrývka. A je tam pořád. Celé měsíce.
Je to staré město, až příliš staré, má za sebou dlouhou historii a dlouhý seznam podivných úmrtí, o kterých se nemluví. Vše kvůli té mlze a těm věcem. Toto město si velice žárlivě střeží svoje tajemství.
Přesto se komisař vyšetřující vraždy pokouší proniknout skrze mléčně krvavý závěs, ale není vlastně místní, takže hlasy ani stíny nevnímá, ovšem nepříjemný pocit rozhodně má; stejně jako Bastien, který přijíždí s rodiči najít nový život, nachází však pouze noční můry a přízrak svého mrtvého bratra. A mnoho dalších životem zkroušených lidí má podstoupit tuto těžkou zkoušku, svou první zimu v městě, svou první mlhu.
Ona podobnost s romány Stephena Kinga, jež je avizována na obálce knihy, není jistě náhodná a pominout ji nelze. Pomyslnou pojivou nic zahlédneme vinout se jak přes detailně vykreslené dětské charaktery a psychologie postav obecně, tak v motivu zla, jímž se stává určité místo, prostředí, v tomto konkrétním případě město Laville-Saint-Jour. Zlo je zde hutnou probouzející se smrtí všech nepřirozeně zavražděných dětí a ostatních, kteří coby stíny promlouvají skrze rodilé obyvatele.
Hodnotit horor se může zdát velice jednoduché. Horor je buď špatný, nebo dobrý. Žádné mezi neexistuje; a tento horor je jistě dobrým, neztrácí na poutavosti a děsivost na jednu stranu příjemně graduje a na druhou stranu je velice lehce odhalována její pravá podstata.
Francouzské prostředí a odlišně vnímané společenské vztahy, způsob mluvy (trefně poodhalován poznámkami pod čarou) jsou příjemnými ozvláštňujícími prvky, díky nimž lze nahlédnout do trochu jiné kultury, do trochu jiného způsobu psaní knih.

Konečně znám Pravdu

"Všichni psychologové, kteří se zabývali ženskou inteligencí, jakož i básníci a spisovatelé dnes uznávají, že ženy představují ty nejpodřadnější formy lidské evoluce a že stojí blíže k dětem a divochům než k dospělému a civilizovanému muži. Vynikají ve vrtkavosti, nestálosti, bezmyšlenkovitosti, nelogičnosti a neschopnosti rozumně uvažovat. Nepochybně existují i ženy výjimečné, stojící vysoko nad průměrným mužem. Jejich výskyt je však natolik řídký jako výskyt jakékoli jiné zrůdnosti, například gorily se dvěma hlavami a to značí, že je můžeme zcela pominout."

Stephen Jay Gould: Pandin palec: malá tajemství evoluce. (str. 154, cit. Gustave Le Bon)

Pravda je věcí fantazie

Na způsobu vyprávění rozhodně záleží, proto je Zimní planeta světem představitelným, světem tkaným nám po chuti… a rozhodně chutná. Není to sice nic přehnaně přítulně nasládlého, ale pokud vnímáme tuto šťávu všemi smysly, pak i červený grep může být tím sladidlem nejchutnějším a především osvěžujícím.
Ursula K. Le Guinová začíná příběh vyprávět přesně v roce jedna. V roce jedna také skončí, jelikož čas či vize budoucnosti tu naprosto nehrají žádnou roli, neboť jak praví báje o stvoření, na počátku nebylo nic, jen led a slunce; a neexistoval žádný stín. Na závěr, až nastane konec, se slunce samo pozře, stín pohltí světlo a nezbude nic než led a tma. Tedy ačkoli jedině smrt a cesta vedoucí k ní je nezvratitelná, ještě je zde jistota jedna, tato cesta rozhodně bude zmrzlým kusem ledu, chladem pronikajícím všemi našimi smysly. Měsíce a měsíce nepolevující zimy, plískanic, ledu, větru, deště, sněhu, zimy, zimy uvnitř, zimy venku, zimy na kost, do morku kosti. A celou tu dobu samota, odcizenost, izolace, nikdo, komu by se dalo důvěřovat.
Přeci zde ale musí být něco tepla, něco co prohřeje zkřehlou duši, propojí mezilidské odlišnosti, rozezvučí společnou strunu mezi osamoceným vyslancem ze Země a hermafroditními obyvateli neznámého zamrzlého světa. Pokusme se to tedy najít.
Ve vztazích a především na vztazích vyvstává celá polarita děje knihy. Snaha pochopit bytosti nám odlišné co do strukturování a hierarchizování společnosti, co do stavby těla a předně co do chování a stylu přemýšlení. Pozemský návštěvník je vskutku vystaven nelehké zkoušce; snaha porozumět, přežít a domluvit se s obyvateli Gethenu rozehrává partii, která diverguje mnohými směry. Ale stále mějme na paměti, že není-li z nějaké činnosti užitek, nutno nám alespoň sbírat informace; není-li užitek ani z informací, pak spěme.
Jisté je ovšem to, že Genly Ai je z jiného světa. Přiletěl prázdnem v podivné lodi a otevírá obyvatelům Gethenu vzdálená vrata do Vesmíru. Nikdy by si ani ve snu nedokázali představit, že může ještě něco existovat. Že jsou i jiné světy, jiná stvoření, jiná realita, než jakou jim nabízí jejich morální přesvědčení. A do této podivně vykonstruovaného společenství se náš hlavní hrdina snaží proniknout, naučit se místním obyčejům, být rovnocenným občanem. Cílem je propojit dvě odlišné mysle bytostí, které nejsou než vyhnanci pro celou komunitu; přinuceni okolnostmi společně cestovat smrtonosnou krajinou; přinuceni přežít vlastní společnost i nepřízeň počasí, nalézt přátelství a především porozumění. Všechny sny o společné budoucnosti selhaly, dohody a sliby byly porušeny, zrada se ukázala být jedinou odpovědí tohoto světa na snahu o sblížení s okolním vesmírem. Jediné, co zbývá, jsem já a ty, já a přítel, který se stává vším.
Je zřejmé již zpočátku, že kniha bude koncipovaná jako popis odlišně se rozvíjejícího a žijícího světa, organismu. Téměř bychom mohli román nazvat dílem utopickým, neboť tyto oboupohlavní bytosti obývají podle jejich představ ideální svět, zakládají ideálně organizovanou společnost, proto jakýkoli nehomogenní prvek, který by tuto stavbu narušil, byť za účelem užitku a vyššího dobra, musí být samovolně vytěsněn; nic cizorodého nemůže v takovéto společnosti přežít. Proto se bortí jakákoli snaha o navázání konverzace, snaha o lidskost. Zde, kde kupodivu není slova pro „válku“, existují mnohem horší tresty. A utopická vize se mění v totalitarismus, nechtěné je bez rozdílu zatraceno a zapomenuto.
Jistě lze tuto knihu číst jako sci-fi, vizi o odlišné společnosti kdesi v budoucím vesmíru se nacházející. Lze ji také číst jako psychologický román dvou ztracených a zatracených duší, jež přes veškeré rozdíly dokážou nalézt útěchu a porozumění, dokážou přežít vytěsněni ze zkorumpované civilizace, kde pouze zástěrka a intriky mají váhu, kde upřímnost a loajalita jsou vlastnosti, jimž není v této realitě přisouzen žádný referent. Tak se učí tito dva exulanti, jeden vyloučený z vlastního společenství, druhý odloučený od rodného světa, porozumět si navzájem, pochopit biologicko-psychologické rozdílnosti odlišující jejich druhy.
Proto především lze číst tuto knihu jako dialog mluvčích, kteří se vlastně svými životy nikdy neprotnou, vždy každý z nich zůstane na své straně propasti, přesto se snaží alespoň se zahlédnout. A v takových šťastných okamžicích, když uvidí přes mléčnou mlhu obrys toho druhého, nade vši pochybnost vědí, co je skutečný střed jejich života, doba, která minula je ztracena, a přece přetrvává, ten nezapomenutelný okamžik, střed tepla.

"Světlo je levá ruka tmy

a tma je pravá ruka světla."

Přijímám objednávky

Když jedné zimní noci

"Je taky možné, že cesta měla mnoho cílů, monoho středů, že světlo, které osvětlovalo věci, nevycházelo jen z jednoho bodu; snad se paprsky z mnoha zdrojů odrážely od věcí a křížily, prolínaly se a posilovaly... Anebo cesta měla jediný střed, ale tím středem byla jen prázdnota, a světlo, které leželo na věcech, bylo tiché světlo prázdna, záře ničeho. Ale i prázdnota ještě může mít hodně různých podob; její světlo se proměňuje, je to, jako by prázdnota měla různé denní doby, (...)."

"Takže jste podnikl tak dlouhou cestu, abyste se setkal s ničím?"

"Přesně tak. To je přece docela dobrý cíl, nemyslíte?"

Michal Ajvaz: Cesta na jih. (527, 538)

Sekaná

"Přišla k nám číšnice a zeptala se, co si dáme.
"Tak hoši, co si dáte?" řekla. Dělala číšnici celá léta. Nejprve to bylo mladé děvče, teď už byla postarší.
"Dnešní specialita je sekaná, pokud se nepletu," řekl doktor Edwards.
"Ano. Na šedý den, sekanou si vem, to je naše heslo," pravila číšnice.
Všichni se rozesmáli. Byl to vtip.
"Takže já bych si dal třeba sekanou," řekl Fred.
"A vy?" zeptala se číšnice. "Taky sekanou?"
"Sekanou," řekl jsem.
"3x sekanou," shrnula číšnice."

Richard Brautigan: V melounovém cukru. (str. 126)

Živí mrtví

Víte, co se stane, když extrahujete lidskou duši a pozřete ji?
Tělo se nasytí jedinou látkou, která ho skutečně obohacuje, rovnováha mezi fyzičnem a metafyzičnem se vychýlí. Takto posilněná vůle získá nadvládu, začne toužit… a touha dokáže prodlužovat život, zocelovat tělo, hojit rány. Fyzické stárnutí se stane otázkou rozmaru. Člověk prostoupený tímto andělským vínem je ale především blíže Bohu.
Kniha Zjizvená noc je strukturována do tří základních částí, v nichž je nám nejprve nalháno, jakým se svět zdá být, následně jsme svědky mnoha velice nepěkných vražd, pro něž je typická spousta stříkající krve, a do třetice se vydáváme, jak jinak, do války. Tato moderní fantasy se vyznačuje několika signifikantními znaky, spojenými jak se samotnou výstavbou jazykovou, tak s uspořádáním tohoto zásvětního světa ve svých fantastických a fantazijních rysech.
Autor Alan Campbell dává punc příběhu již samotným výběrem lexika, jistě ne arbitrárně jsou zde pojmenovávány lokace a části města vždy spojením adjektiva se substantivem, vše se tak stává nejen barevnějším, co do možnosti představitelnosti představ, také plnějším významově. Svět, respektive město Hluboká brána, je také přímo lexikem spojeno a ztěžka zavěšeno v řetězech, lanech, provazech, trámech, nosnících a vzpěrách. Tyto články/stavební prvky jsou naprosto propleteny, stávají se spojovacími a hierarchizujícími znaky společnosti, jež je představována individui stojícími na různých podlažích této vrstevnatě postavené struktury, v různých patrech města, a snaží se shlédnout do v mlze se rozplývajících hlubin, kde kdysi snad bylo možné zpozorovat duchy… kdesi dole, mezi kořeny tohoto železného stromu, na nějž jsou domy, mosty či chodníky zavěšovány dusíce tak své vlastní základy.
Hluboká brána je očistcem duší ve všech přístupných významech tohoto slova. Mrtvá a neposvěcená krev se zde stává stejně nebezpečnou jako dvousečný meč; po takové krvi prahne peklo, které kvůli ní hluboko pod kývajícím se městem s hrůzou nahánějícím skřípotem otevírá svá vrata. A když už se jednou vstup otevře, nedá se naprosto odhadnout, co odtamtud může uniknout.
Nebesa jsou bohyní světla a života, rozezlenou lidskou špatností, obyvatelům tohoto prokletého města navždy uzamčena, jejich duše jsou ponechány bytí v navždy ztraceném bludišti. Nehledě k tomu, že město samo se neustále řítí do propasti vlastní zchátralostí, nepevností, díky rzi, jež nahlodává a stravuje křehké řetězy a nosníky.
Hlavní hrdina je zde představován bytostí astrální, stojící ve středu mezi smrtelným, nízkým člověkem a božskou dobrotivostí. S andělem se v Hluboké bráně setkáme celkem běžně, nebo lépe řečeno „zběžně“, jelikož se opravdu vyplatí za Zjizvené noci před tímto stvořením rychle utéct; ona Karneval je pěkná, dušechtivá, krvelačná bestie. Pokud však narazíte na malého anděla-klučinu Dilla, který kdyby neměl křídla, barvu proměňující duhovky a cosi svaté krve v těle, by zas byl jen pěkným kvítkem. Inu, vskutku dvě sbíhající se protilehlosti, které dříve či později musí najít společnou řeč, neboť je zde ještě cosi dalšího, mnohem temnějšího a nebezpečnějšího.
Příběh samotný je velice zvláštní. Není výjimečný, přesto však není nijak prostý. Žádná z postav nepředstavuje absolutní zlo, i špatné skutky se dají nahlédnout z kladné stránky; i smrt může být vykoupením pro ztracenou duši, která se naklání nad propastí kdesi na hranici světa.
Škoda jen, že kniha s přibývajícími stranami pozbývá na čtivosti, zprvu zajímavá zápletka tajemných vražd a zabíjejícího „padlého“ anděla není patřičně stupňována a po čase začíná nudit. Jednoduše povlává nad městem jako Dill, který se nikdy ani nenaučil pořádně létat.
Příjemnou vložkou jsou však okamžiky esoterické. Temná magie zde vystupuje jako alchymistické vyrábění rozličných jedů a nástražných zařízení. S ní můžete získat vládu nad světem, nesmrtelnost, božskost… nebo také spoustu mokvajících, krví se naplňujících boláků a vředů.
Kniha má mnoho kladů, díky nimž ji vřele doporučuji k přečtení, bohužel však jsou tyto klady přesně vyvažovány i několika rysy negativními, mezi nimiž převládá jistá zdlouhavost a opotřebovanost základní zápletky. Je to také podtrženo následným částečným rozdělením příběhu do dvou na sobě nezávislých linií, vydání se na dalekou výpravu bývá ostatně vždy ošidné; posléze zapomínáme, proč jsme se tam vlastně vydali a kdo koho stíhá a z jakého důvodu spolu vůbec tihle podivíni válčí?
Jak už to tak chodí, jedna linie se stává nesmírně zajímavou a atraktivní, kdežto tu druhou máme tendenci přeskakovat a popohánět kurzorickým čtením. Taktéž rozvleklé je ústění knihy k všezavršující a všedestruující bitvě, čímž ovšem trpí mnohá fantasy. Samotná bitva se pak právě v opozici stává tím nejméně zajímavým, přestože by měla být vrcholem a rozuzlením.
Mnohdy by si příběh žádal trochu odlehčení v podobě třeba i ryzího či surového humoru, ale zde se bohužel mnoho nezasmějeme. Vlastně nikdy, a to je veliká škoda. K fantasy jednoduše oplzlosti a sem tam nějaký ten vtípek prostě patří. Ale na druhou stranu, pokud budete dostatečně věřit, setkáte se s Bohem. Přestože v té chvíli už pravděpodobně nebudete mezi živými.