Comin´ home

Flunk - Blue Monday

Žijeme tak, jak sníme, totiž úplně sami

"(...) všechno neštěstí v životě přichází ve vlnách. (...) člověk musí počítat, protože každá sedmá vlna je plošší než ostatní. A právě po té člověk musí zkusit jet dál."

Peter Hoeg: Příběhy jedné noci. (str. 190)

Ztracená v peřinách

"Má čistá hlava byla spojena s mrzkostí," pravila. "Chci a nechci, trpím, a přesto pociťuji slast, mám hrůzu ze života a strach ze smrti."

"Všichni jsme nedokonalí," odpověděl mudrc. "Všichni jsme rozpolcení, jsme zlomky, stíny, beztvaré přízraky. Všichni jsme si po mnohá staletí mysleli, že pláčeme a radujeme se."

Marguerite Yourcenarová: Orientální povídky. (str. 87)

Dopisy známým II

Proč nezvolat: "Poutníče, zastav i u mých oprýskaných vrat!" Vždyť takoví jako on nepyšní se bouřkovými mraky ani pobledlou tváří plnou prachu z cest; čím by pohrdl? Snad smyslovostí bez racionality, pobroukáváním si cizích jmen, usínáním s otevřeným sdrcem? Jak by mohl, když přece věří... v něco jistě. A ví, ví, i když možná jen prošel kolem, prokmitl zorným polem, nebo jenom pomyslel. Ano, vytknout by se mu mělo, že často tak pevný ve svých těžkých botách, až nenechává mnoho místa pro kohokoli na lesních pěšinách; tedy kolemjdoucí často bahnem je nucem jít, aby se vyhl a nesrazil, neboť on často zaslepen cestou kráčí v polodřímotě, polosnu neslyše nic než ten hlas. Naslouchá mu tolik, že právě a jedině srážka ho může vyvrátit z té nalajnovanosti. Pak by se zeptal...

Tristram Shandy podruhé

Škoda by bylo při příležitosti tak významné, při věčném hledání pravdy, nezmínit tento naprosto neuvěřitelný film pojednávající o nenatočitelné předloze, kterou se snaží natočit.

Dopisy známým I

Kdyby tak snadno bylo lze s roprostřenými spirálkami na zmuchlaném polštáři do tmy a ticha říkat, co hlavu tíhou nevyřčeného zaklání k roztříštění... kdyby tak vlaštofky kdysi nehnízdily na telegrafních drátech blízko oken otevírajících se dovnitř a nečepýřily střapečky něhou křídel, pod které slibovaly navždy ukrýt ho i se vším svým... kdybych tak zavolala... zavolám!

Na prázdniny jedině do Brugg

Svému nosu vděčím za to, co jsem

"Kdyby tak člověk věděl, říkal si v duch otec, že chlapec nevydrží, beze všeho bych Tobymu tu čest prokázal - škoda, dávat mu takové slavné jméno jako je Trismegistus, zbůhdarma - Ale třeba taky zůstane naživu. (...)

Zuzana měla náskok a také si ho udržela - Je to Tris - tak nějak, vyhrkla Zuzana - Tris - Tak nezačíná na celém světě ani jedno křestní jméno, řekl farářův pomocník - leda Tristram. Tak je to Tristram-gistus, pravila Zuzana."

Laurence Sterne: Tristram Shandy. (str. 231)

Skočili jsme

Ač to tak na první pohled může vypadat, Jumper Stevena Goulda není kniha o dalším superhrdinovi, který jednoho dne zjistí, že má zvláštní schopnost, navlékne na sebe přiléhavou, barvami hýřící pláštěnku a rozhodne se napravit všechna příkoří dějící se každý den v našem prohnilém světě. Daleko více je to příběh zachycující dospívání mladého citlivého chlapce, přičemž je především zaměřen na jeho pocity, útrapy, úzkosti či na řadu nešťastných příhod vystřižených z našeho prohnilého světa. A pak je tu ta maličkost s teleportováním.

Hrůzné zážitky z dětství sice nepřinutily Davyho, aby přestal od problémů utíkat a schovávat se za zavřenými dveřmi v imaginárních světech knih. „[…] Vítr listoval stránkami, tahal mě za vlasy a za šaty a já se nořil do slov, nalézal pukliny mezi větami a slova mizela, zanechala mě uprostřed příběhu, děje, v hlavách jiných lidí. […]“ (s. 20). Na druhou stranu objevil ale něco daleko zajímavějšího. Začal od těchto problémů „skákat“. A to doslova. Davy nejprve nechápe, kde se v něm tato schopnost vzala, nicméně pokud se dostatečně soustředí na určité místo, na kterém by se chtěl nacházet, dokáže se velice jednoduše a bez časových dluhů přemístit. Okamžitě tohoto využívá, utíká/skáče od otce alkoholika a snaží se konečně si trochu uspořádat život, ale jak říká moudré přísloví: „Nikdy nevěř cizím, usmívajícím se a jídlo nabízejícím lidem.“ Davy si tedy musí připustit, že není jen obyčejný kluk s obyčejnými problémy, a proto už nic nebude řešit obyčejně. Nejdůležitější je samozřejmě si obstarat peníze, hodně peněz. Vyloupení banky se zdá jako nejlepší řešení pro všechny. „[…] „Ehm… jak přesně si vyděláváte na živobytí, Davide?“ „Bankovnictvím, bankovními spekulacemi.“ Mírně jsem se pousmál. Vyspekuluju, kde jsou v nějaké bance peníze, a vezmu si je. […]“ (s. 196) S tímto zázemím se všechno ostatní zdá snadné. Sehnat si bydlení, dobře se obléci, pomstít se lidem, kteří mu ublížili… jako další bod se na scéně samozřejmě musí objevit dívka. A slunce hned začíná jasněji svítit a tráva se více zelená, až si začínáme my i Davy říkat, jestli tohle je náplní jeho života. Jen bezcílně skákat z místa na místo, mít všechno, po čem kdy toužil. Asi by to chtělo nějaký plán, asi by se chtělo podívat, zda někde nejsou zprávy i o jiných jumperech. Přece není možné, aby byl na světě sám.

Jestli nakonec najde sobě podobné, vyřeší problémy vzniklé svým postavením, domluví se s vládou a zabrání dalším teroristickým útokům (které mně osobně připadly značně umělé), nechávám otevřeno. Důležité je, že všechno tohle nějak dopadne, což značně ubírá volnějším interpretacím a místy musíme mít pocit, že se ze všech těch otřepaných frází a parafrází snad zadusíme. Jen lehký a nenucený humor nepatrně dokáže přebít tu prvoplánovost. „[…] Pousmál jsem se. „V tom případě mohu říct jen jedno. A doufám, že to nahlásíte svým nadřízeným, kterých musí být mnoho.” Cox přimhouřil oči. „Ano?“ „Nechceme vaší planetě uškodit,“ řekl jsem. […]” (s. 250)

Přestože je kniha psána velice srozumitelně (až lehce by se dalo říct), nemůžu se ubránit pocitu „plácání se“ v ději, jakoby autor místy sám nevěděl, co by mělo následovat dál (značně citelné je to v první půli). Také bezstarostnost hlavního hrdiny je někdy zarážející. Je až s podivem, že se teleportuje téměř na jakémkoli veřejném místě a nikomu to nikdy nepřijde divné, přestože někdy dokonce s sebou bere cestující. Nápad ale jistě dobrý, jen dostatečně nevymyšlený a nedomyšlený.

Filmové zpracování má, mimo názvu, s knihou společného jen málo. Důraz je kladen především na akčnost a okázalost, proto musel být námět značně poopraven, neboť kniha je spíše psychologizujícím příběhem s prvky sci-fi.

Velmi příjemné

Letní oddych s úchvatným filmem (s úchvatným obsazením) vypadá pro mě asi nějak takto, tak se nechte inspirovat.

Tedy Uvnitř tančím a Penelope.