Ač to tak na první pohled může vypadat, Jumper Stevena Goulda není kniha o dalším superhrdinovi, který jednoho dne zjistí, že má zvláštní schopnost, navlékne na sebe přiléhavou, barvami hýřící pláštěnku a rozhodne se napravit všechna příkoří dějící se každý den v našem prohnilém světě. Daleko více je to příběh zachycující dospívání mladého citlivého chlapce, přičemž je především zaměřen na jeho pocity, útrapy, úzkosti či na řadu nešťastných příhod vystřižených z našeho prohnilého světa. A pak je tu ta maličkost s teleportováním. Hrůzné zážitky z dětství sice nepřinutily Davyho, aby přestal od problémů utíkat a schovávat se za zavřenými dveřmi v imaginárních světech knih. „[…] Vítr listoval stránkami, tahal mě za vlasy a za šaty a já se nořil do slov, nalézal pukliny mezi větami a slova mizela, zanechala mě uprostřed příběhu, děje, v hlavách jiných lidí. […]“ (s. 20). Na druhou stranu objevil ale něco daleko zajímavějšího. Začal od těchto problémů „skákat“. A to doslova. Davy nejprve nechápe, kde se v něm tato schopnost vzala, nicméně pokud se dostatečně soustředí na určité místo, na kterém by se chtěl nacházet, dokáže se velice jednoduše a bez časových dluhů přemístit. Okamžitě tohoto využívá, utíká/skáče od otce alkoholika a snaží se konečně si trochu uspořádat život, ale jak říká moudré přísloví: „Nikdy nevěř cizím, usmívajícím se a jídlo nabízejícím lidem.“ Davy si tedy musí připustit, že není jen obyčejný kluk s obyčejnými problémy, a proto už nic nebude řešit obyčejně. Nejdůležitější je samozřejmě si obstarat peníze, hodně peněz. Vyloupení banky se zdá jako nejlepší řešení pro všechny. „[…] „Ehm… jak přesně si vyděláváte na živobytí, Davide?“ „Bankovnictvím, bankovními spekulacemi.“ Mírně jsem se pousmál. Vyspekuluju, kde jsou v nějaké bance peníze, a vezmu si je. […]“ (s. 196) S tímto zázemím se všechno ostatní zdá snadné. Sehnat si bydlení, dobře se obléci, pomstít se lidem, kteří mu ublížili… jako další bod se na scéně samozřejmě musí objevit dívka. A slunce hned začíná jasněji svítit a tráva se více zelená, až si začínáme my i Davy říkat, jestli tohle je náplní jeho života. Jen bezcílně skákat z místa na místo, mít všechno, po čem kdy toužil. Asi by to chtělo nějaký plán, asi by se chtělo podívat, zda někde nejsou zprávy i o jiných jumperech. Přece není možné, aby byl na světě sám.
Jestli nakonec najde sobě podobné, vyřeší problémy vzniklé svým postavením, domluví se s vládou a zabrání dalším teroristickým útokům (které mně osobně připadly značně umělé), nechávám otevřeno. Důležité je, že všechno tohle nějak dopadne, což značně ubírá volnějším interpretacím a místy musíme mít pocit, že se ze všech těch otřepaných frází a parafrází snad zadusíme. Jen lehký a nenucený humor nepatrně dokáže přebít tu prvoplánovost. „[…] Pousmál jsem se. „V tom případě mohu říct jen jedno. A doufám, že to nahlásíte svým nadřízeným, kterých musí být mnoho.” Cox přimhouřil oči. „Ano?“ „Nechceme vaší planetě uškodit,“ řekl jsem. […]” (s. 250)
Přestože je kniha psána velice srozumitelně (až lehce by se dalo říct), nemůžu se ubránit pocitu „plácání se“ v ději, jakoby autor místy sám nevěděl, co by mělo následovat dál (značně citelné je to v první půli). Také bezstarostnost hlavního hrdiny je někdy zarážející. Je až s podivem, že se teleportuje téměř na jakémkoli veřejném místě a nikomu to nikdy nepřijde divné, přestože někdy dokonce s sebou bere cestující. Nápad ale jistě dobrý, jen dostatečně nevymyšlený a nedomyšlený.
Filmové zpracování má, mimo názvu, s knihou společného jen málo. Důraz je kladen především na akčnost a okázalost, proto musel být námět značně poopraven, neboť kniha je spíše psychologizujícím příběhem s prvky sci-fi.
No comments:
Post a Comment