Proč nezvolat: "Poutníče, zastav i u mých oprýskaných vrat!" Vždyť takoví jako on nepyšní se bouřkovými mraky ani pobledlou tváří plnou prachu z cest; čím by pohrdl? Snad smyslovostí bez racionality, pobroukáváním si cizích jmen, usínáním s otevřeným sdrcem? Jak by mohl, když přece věří... v něco jistě. A ví, ví, i když možná jen prošel kolem, prokmitl zorným polem, nebo jenom pomyslel. Ano, vytknout by se mu mělo, že často tak pevný ve svých těžkých botách, až nenechává mnoho místa pro kohokoli na lesních pěšinách; tedy kolemjdoucí často bahnem je nucem jít, aby se vyhl a nesrazil, neboť on často zaslepen cestou kráčí v polodřímotě, polosnu neslyše nic než ten hlas. Naslouchá mu tolik, že právě a jedině srážka ho může vyvrátit z té nalajnovanosti. Pak by se zeptal...
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment