Co čekat od fantasy?

A dá se vlastně od tohoto žánru ještě něco čekat? Otázka takto položená nemůže neroztočit představy a obrazy kouzelných světů obývaných nejrůznějšími tvory a netvory, hrdiny hrdě pozvedávajícími meč či kouzelnou hůlku, kteří se chtě nechtě musí postavit na některou stranu nerovné kamenité cesty. Jen dosadit za předem obkreslené postavy nová jména a charakterové rysy a vzniká nepřeberné množství rozmanitých, ale přesto stejných fantastických příběhů. Právě tohle byly obavy, které mě pouze nehlodaly, ale doslova odkousávaly šťavnaté kousky masa v okamžiku, kdy jsem vstřebávala vůni novosti knihy Psí zima Petry Neomillnerové.

Zaklínačka a upír. Každý zvlášť až příliš nesčetněkrát vyobrazen a představen v mnoha vyprávěních; nyní tedy postaveni k sobě a vedle sebe. Věru prapodivný párek. Také problémy, které jdou s tímto nezvyklým spojením ruku v ruce, jsou více než prapodivné. A hlavně nebezpečné. Takto by se v kostce dal shrnout obsah knihy – dvě odlišné rasy propojené láskou. I když v tomto případě by asi bylo na místě říci propojené postelí… nebo čímkoli, co je zrovna po ruce. Podkreslením romance o znesvářených rodinách, které nepřejí tomuto svazku, je, mimo jiné, boj o vyšší dobro, o peníze, o rodinu.

Společným nepřítelem vampýrů a zaklínačů se stává samolibý upír a lykantropové/kožoměnci z naprosto neznámých důvodů rapidně navyšující svůj počet a sužující toho nejobyčejnějšího a nejzanedbatelnějšího tvora - člověka. „[…] Hluboko pod ní se přelévá masa osrstěných hřbetů, doléhá k ní štěkot, pláč, jek. Ze země stoupá prach strachu, (…), zvedne ruku k hrdlu a pak ji v hrudi zabolí tak silně, až se zalkne. Padá a v hrudi se jí rodí křik, křik hrůzy. […]“ (str. 275)

Obsah knihy je neuvěřitelně zastřen způsobem podání výpovědí. Nakonec není důležité pro daný moment, jestli je hlavní hrdinka zaklínačka nebo zelený lesní skřítek, důležité je, abychom jí to věřili. Což se tady děje právě jazykově. Jistě nás na první pohled hrubost/zhrublost výrazů zatlačí poněkud více do křesel (dokonce jsem si v té chvíli říkala, že je na druhou stranu snad dobře, že už mládež tolik nečte), ale děje se tak jen do chvíle, než pochopíme, že svět této knihy není takto utvořený, on takový „je“. Škoda jen, že je to všechno, co se o něm můžeme v knize právě skrze jazyk dozvědět, neboť jakékoli ponoření se, ať už do mystérií historie, geografie či kultury, je nemožné, můžeme pouze plout po vlažném povrchu spolu s několika hlavními postavami. Snad alespoň víra v barvitý podmořský svět nás uchlácholí před všeobjímající průhledností.

Rychle se proměňující repliky dialogů popohánějí a usnadňují čtení, ale přestože je dějem jedno nebezpečné dobrodružství (rozuměj krvelačné zabíjení) vedle druhého, někomu by se i zastesklo po několika stránkách oddechu, po vyplnění příběhem, ne jen strohými slovy. „[…] Lota drží za uzdu Torgeho valacha, na jehož sedle balancuje zaklínač. Torge hmatá po hladké zdi. „(…) klouže to.“ „Nojo, je to omítnutý.“ „Nemůžu se z tý hajtry pořádně odrazit.“ „Tak to aspoň zkus, ne?“ (…) „Loto, nelezu tam.“ […]“ (str. 125)

Co tedy přináší tento příběh? Rozhodně je působivý jazykovým rozhraním, charakterizujícím jednotlivé postavy, jednotlivé rasy, umocněným především způsobem, jakým žijí svůj život. To je kořením celé knihy. Ale k čemu nám je sebeostřejší, sebepikantnější ochucovadlo, když jím není co dochutit?