Proti hlouposti ani sami bohové nic nezmohou

Jsou právě dva přírodní zákony, které fungují za každé situace: lidská hloupost a druhý zákon termodynamický; a na těchto vybudoval Asimov tři povídky či spíše novely, v nichž se právě pojí jeho hluboké technologické znalosti z oblasti fyziky, chemie, astrologie a dalších s naivností lidského charakteru, jakou umí s lehkou nadsázkou, sarkasmem a humorem podat jedině on.

Průvodní okolností pro vznik této knihy byla, jak jinak, Asimovova arogance. Jako vážený spisovatel (ještě než začal fušovat do sci-fi) se zúčastnil přednášky, kde se několik scifistů v čele s Robertem Silverbergem zaobíralo některými vědeckými tématy.

"Během přednášky se chtěl Bob pro názornost zmínit o nějakém chemickém izotopu - mohl to být jakýkoli izotop - a po chvilce váhání řekl: "Plutonium 186." Po skončení přednášky jsem samozřejmě za Bobem zašel, abych mu (se značnou škodolibostí) řekl, že nic takového jako plutonium 186 neexistuje a ani existovat nemůže.

"(...) Ale abych ti ukázal, co je to opravdová duchaplnost, napíšu o plutoniu 186 povídku." (...)

Nebylo to tak snadné, jak to z mých úst bombasticky vyznělo."

Pokud je první povídka Proti hlouposti... nadstavbou nad čistě vědeckotechnickým pokrokem lidstva, kterému se podaří kontaktovat parasvět a paralidi, s nimiž se posléze úspěsně dokonce i domluví, a rozpoznat přicházející hrozbu zániku světa a nakonec stejně nemoci učinit nic, neboť jednotlivec ve společnosti hlupců nemůže než přihlížet vlastní smrti; pak druhá povídka ... Ani sami bohové... je výcucem emocionálního rozpoložení dívky-emocionála, která cítí, cítí tak intenzivně, že nedokáže a nechce splynout se společností v jakousi Triádu, tvořit harmonii, na níž je celý tento sociosystém založen. Bytosti už nejsou lidmi, rozděluje je mysl, rozděluje je stěna pocitů, diference mezi Měkkýši a Tvrdýši nemohou být překonány, dospěly do takových rozměrů, že každý jeden vytváří naprosto odlišný společenský druh, a to nejen po stránce duševní, také tělesnou stavbou nebo mechanismy bolesti. Je to velice nepředstavitelně vymyšlený svět, přitom není ničím jiným než extrémem nás samých.

Už se mi dávno nestalo, že bych byla výjimečně překvapená pointou povídky, ale tady tomu tak bylo. Když se obě propojí, musí i vám uniknout ono udivené "Aha!". Asimov je v tomhle mistrem, všechno má technicky, strukturálně vymyšlené do posledního detailu, proto se v posledním příběhu vše náležitě zakončí. Je zde výrazné chvilkové překonání krize v důsledku výjimečnosti jednotlivců (s tímto pak pracuje zevrubně jinde, postaví tak celý vesmír... ale o tom snad později). Nicméně je pozoruhodný samotný myšlenkový záběr, Asimov se nikdy nesoustředí jen na povrchovou, jednu část rozměru, vždy přistupují posléze i ostatní, tady tedy v každém dalším příběhu, až k nenucenému vrcholu. Hm! (to je také jeden z bezděčných, existujících vyvrcholení, ale zas někde jinde...).

Hodnotím knihu Ani sami bohové (dokonce snad začínám abecedně) na výbornou, ani jednou snad jsem u ní neusnula, což je u mě výkon.

I left everything behind

Slovo úvodem Isaaca Asimova

"Jsem Isaac Asimov a jsem starý kozák. Ne, rozumějte, já nejsem vůbec (ha, ha!) starý. Právě naopak. Jsem ve skutečnosti poměrně mladý, je mi totiž teprve mhmhmát mhm let, ale hádali byste mi ještě míň!

Objevil se návrh, aby někdo sebral všechny povídky a novely oceněné Hugem a uvedl je na stránkách jedné knihy. Ten, kdo by se ucházel o post redaktora, bude musel být přirozeně někdo, kdo ještě Huga neobdržel, aby mohl k práci přistupovat s patřičným nadhledem. Zároveň to však bude muset být člověk proslavený, rozumný a racionálně uvažující, bez bázně a hany, vtipný a působivý, a především, ďábelsky hezký. (...) náročné požadavky zúžily výběr na jediného kandidáta, a já přijal se svou kouzelnou skromností, která mi tolik sluší."

Hugo Story 1 1955-1961 (str. 15-16)

Slovo úvodem

Nevím sice, jak dlouho mi to vydrží, ale po hlubokomyslném zamyšlení jsem se rozhodla, že zavedu sekci trefných poznámek a útržků z děl Isaaca Asimova, neboť se bohužel stal jedním z těch autorů, kteří jsou nejvíce vážení, nejvíce známí, citovaní, zmiňovaní, atd. atd.... ale nakonec nikdo od nich nic nečetl.

Přitom zrovna Asimov je svým způsobem psaní velmi různorodě zaměřený, psal jak romány, povídky, teoretické práce, tak také různá zamyšlení nad vlastními pracemi, především však hrozně rád rýpal do jiných autorů. Strašně si o sobě myslel.

Tak se zde místy objeví něco, co mě zaujme, třeba to pak zaujme a podnítí i vás.

Takovou třešničkou na dortu, pokud se někdy prokoušu těmi kvanty textu, by měla být znovu celá Nadace... uvidíme.

Letem světem knih

Namaluj si obraz
Znovu se s Kingem na Ostrově Duma Key ocitáme v mysteriózním příběhu plném napětí a hlavně nevysvětlitelných jevů. Zpočátku přímá zápletka - rozpad rodiny hlavního hrdiny v důsledku jeho nehody a následných zdravotních potíží - se začíná zauzlovávat na idylickém ostrově, kde se hrdina snaží vrátit život do rozumných kolejí. Samozřejmá je hluboká vnitřní psychická stránka jednoho každého hrdiny, nad kterými si dal King opravdu záležet, všichni trpí svou minulostí, s níž se musí vypořádat. Důležitou roli opět hraje dětství a dětští hrdinové, jak už tomu u Kinga bývá pravidlem.
Námět je opravdu originální, jen málokdo by očekával, že mrazivá, hororová atmosféra může být zachycena barevnými pastelkami.

Za mrtvými do hrobu
S téměř zatajeným dechem opět se znamenitým vypravěčem Gaimanem, tentokrát v Knize hřbitova, procházíme spolu s dětským hrdinou mezi temnými stíny, které vrhají studené kamenné náhrobky, hřbitovem, jenž se paradoxně stává domovem nejen chlapci, ale i nám. Zažijeme nejedno dobrodružství s mrvými, nemrtvými i jinými, daleko podivnějšími obyvateli tohoto pochmurného, přesto svým způsobem přívětivého místa. Jen nevkročit do světa lidí, tam čekají daleko horší věci! Kouzelná a okouzlující kniha s velmi příjemnými ilustracemi k tomu.

Pohromy sbližují
To je všeobecně platné pravidlo a platí i na planetách mimozemských, v tomto konkrétní případě vchází v realitu ve společnosti několika ztroskotaných pozemšťanů, kteří měli nepříliš dobrý nápad vydat se na planetu, která má být zničena kosmickým tělesem. Chtěli na poslední chvíli zachránit něco z její kultury, něco z její minulosti, aby se nestala pouze prachem a hrobem s mnohými neodkrytými stránkami. Nakonec se ale ukáže, že se spíše stane hrobem pro celou tuto výpravu, neboť ztratí možnost se z planety dostat a jsou nuceni za velice dobrodružných, především ovšem nepříjemných podmínek najít jiná účinná řešení odletu. Hlavně ale rychle. McDevitt znovu dokazuje, že je skvělým a hlavně napínavým vypravěčem, který čtenáře zbytečně nezahlcuje technikou a teorií, přesto vždy stvoří kvalitní příběh, v tomto případě kvalitní space operu.

Výprava do různých časů
Henry Kuttner je jistě mistrem povídek, především těch mírně hororových a strašidelných. Důkazem je tomu i sbírka Past v čase, se kterou se dostáváme do rozličných životních zauzlení, ať už zabloudíme do dolů k hrubým trpaslíkům a zosnovujeme vzpouru nebo se rozhodneme pěstovat štěstí v kleci na ptáky. Všechno velice originální kousky se špetkou humoru a nadsázky, tedy až na jednu výjimku: první povídka, podle níž nese celá sbírka název, mi opravdu připadala jako Past v čase, jako by se autor zasekl někde v minulosti u tématu naprosto nepromlouvajícího ke čtenáři, ale každému dle jeho chuti.

A ještě jednou za sbírkou povídek, tentokráte fantastických

Jak už to tak bývá, naprostou náhodou jsem se dostala k této knize, nicméně musím přiznat, že jsem jí byla nadšená, přestože jsem ještě neměla jinou možnost setkat se s Princeznou a místy trochu samolibým čarodějem Kedrigernem, vůbec to nevadilo. V knize je spousta různorodě rozměrných povídek, bajek či jiných vypravovánek, které jsou příjemné svým způsobem zpracování, nadlehčené jemným humorem a všedoplňující magičností a lehkým mrazivým tajemnem.